Starý zákon, Mojžíš

Mojžíš se stal vůdcem lidu proti své vůli. Ani trochu o tuhle funkci nestál. Byl prý ale „nejpokornějším člověkem na zemi“. Roli vůdce s pokorou přijal, stal se užitečným nástrojem v Božích rukách a svědomitě vykonával své poslání. Ani trochu to neměl ale lehké.

Mojžíš je pojem. Odvolává se na něj Starý zákon, Nový zákon i samotný Ježíš. Bibličtí historikové tvrdí, že Mojžíš je mýtickou postavou. Něco jako náš praotec Čech. Jiní dodávají, že jeho životní příběh je příběhem několika izraelských vůdců, sjednocených do jediného příběhu o jediném člověku.

            Svým úvodním slovem nemám vůbec v úmyslu vám brát případné iluze o tomto výjimečném muži. Hned na samém počátku vypravování musím zdůraznit jednu věc, táhnoucí se napříč celým Písmem svatým. Ve vypravováních jsou sice ústřední postavou výjimečné osoby a výjimečné lidské osudy, ale hlavním hrdinou příběhů je někdo jiný. Pán Bůh. Jako ten, kdo všechno řídí, kdo určuje běh dění, kdo soudí zlé a pyšné a je milosrdný k pokorným. Kdo ve své lásce a shovívavosti dovede lidskému životu, často z počátku obyčejnému, bezvýznamnému, nebo i pochybnému dát smysl a ohromující náplň.

            U lidského hrdiny pak jde vždy o velikost pokory. Jak moc je ochotný nechat Pána Boha do svého života vstupovat, jak veliká je u něho ochota se jím nechat řídit. V tomto směru je Mojžíš – ať již to je jedinec, nebo skupina lidí – jedinečný. A o to v našem příběhu jde především.

            Mojžíš je synonymem pro pokoru a víru. „Pane Bože, tady jsem. Já ti věřím. A dávám se ti, navzdory všem pochybnostem o mně samém, k dispozici.“ Mojžíš se může pro mnohé z nás stát krásným vzorem i nadějí, jak doposud mizerný, nebo nevýrazný a nudný život se může obratem změnit a dostat nejen šťávu, ale především smysl.

MLÁDÍ

Dle vypravování Bible se narodil Mojžíš do velmi nepříznivé doby. Díky místodržícímu Josefovi se v čase hladomoru dostala jeho rozvětvená rodina do Egypta. Tady se usadila jako hosté a zabydlela se tu. Když Josef odešel k Abrahámovi, nastoupil na jeho místo někdo jiný. Také faraonové se vyměnili a Josefovy zásluhy upadly do zapomnění.

            Jen Izraelci, možná i díky dobrému bydlu, se množili a množili. Oni vždy milovali děti a děti představovaly bohatství. Nový farao se jejich počtu začal lekat. Co když říši napadne nepřítel? Jak se tak velké množství lidí potom zachová? Nepřidá se na stranu nepřátel?

No, panovníka nenapadlo nic lepšího, než začít jinak poklidné a nekonfliktní Izraelce dusit a šikanovat. A s tím samozřejmě přišlo i zotročování. Takže časem se z normálních občanů stali otroci.

            Jak to bylo vždy a i později, čím chudší, tím na děti bohatší. Farao dosáhl opaku. Pochybuji o jeho moudrosti. Jestli si totiž z Izraelců do té doby nevytvořil v říši pátou kolonu, pak se mu to jistě podařilo následujícím nařízením. A on dosáhl přesně toho, čemu chtěl zabránit. Synům pouště, do té doby lidem hrdým a svobodomyslným ukradl nejen svobodu, ale ještě nařídil, že všichni nově narození chlapečkové musí být bez pardonu utraceni. Utopeni v řece jako štěňata. Tím své poddané zasáhl na nejcitlivějším místě. Nařízení bylo, samozřejmě, obcházeno, jak to jen šlo.

            Stalo se tedy, že když už nešlo dítě jménem Mojžíš dál schovávat, vymyslela nešťastná maminka způsob, jak se alespoň pokusit synáčka zachránit. Nápad to byl skutečně originální.

            Vzala proutěný košík, vymazala ho smolou, dítě jako pohádkového Plaváčka vložila do košíku a svěřila do péče starší Mojžíšově sestře. Ta košík popadla a hurá k řece. Schovala se v rákosí a čekala. Každý den v určitou dobu sem do jednoho tichého zákoutí chodívala se svými dvorními paničkami a dívkami faraónská princezna. Pocachtat se ve vodě, osvěžit si tělo chladivou vodou. Když se tedy celá ta sešlost přiblížila na doslech, pustila sestra řvoucího bráchu po vodě. Paničce pěkně pod nos.

            Dvorní dámy košík vylovily z vody a - no, však si tu scénu asi umíte sami představit. Která žena by se dojetím nerozplývala nad takovým ubožátkem, co připlavalo po řece a jehož rodiče se k němu tak krutě zachovali? To už ale na scénu přicupitala Mojžíšova sestra. Jen tak, jakoby náhodou šla okolo. Coby svědomitá poddaná její Jasnosti měla ihned radu. Když bude nejjasnější princezna chtít, věděla by o kojné, která by se maličkého mohla ujmout. No, neberte takovou nabídku. „To je ale šťastná souhra náhod!“, zajásala ta lidumilná královská dáma. „Na co ještě čekáš? Tak jdi, rychle! Přiveď tu ženu, ať nám tady maličký tak srdceryvně nepláče!“

            Děvče se nenechalo dvakrát pobízet a rychle pospíchalo za matkou. Však nebyla jistě daleko. Co strachu si, chuděra asi za tu dobu vytrpěla. Přišla, možná až podezřele rychle, přiložila dítě k prsu a maličký saje a saje.

Královská panička matku s dítětem  s dojetím pozoruje a nadšeně vykřikuje: „Podívejte se, no tohle! Jak si ti dva hned padli do oka! To mrně se na ženskou vrhlo, jako by byla jeho mámou! Je až k nevíře, jak se někdy mohou zapeklité věci rychle vyřešit.“ A princezna, dojatá a šťastná, že má po starostech, šla obětovat místnímu božstvu. A už se těší, jak si napapaného chlapečka pomuchlá a poceluje a dopřeje povyražení neukojeným mateřským pudům. Tak Mojžíš získal novou mámu, s ní možnost kvalitního vzdělání a postavení a ještě mu zůstala maminka vlastní. Má to někdo štěstí...

            Chlapec rostl a sílil, izraelská maminka nakonec musela z paláce a synka opustit a dítě dostali na starost královští vychovatelé a poradci. Jistě dostal kvalitní výchovu. Jenomže král míní a někdo jiný mění. Mojžíš byl potomkem hrdých synů pouště a měl vytříbený smysl pro spravedlnost i značně horkou krev. No a tahle kombinace vždy zavání průšvihem. Tak se i stalo.

            Jednou k večeru byl Mojžíš svědkem nechutné šikany. Jakýsi egyptský cápek si vyskakoval na jeho souvěrce. A hodně drsně a neomaleně. Mojžíš, ač pan Někdo, se chudáka rázně zastal. „Co se do toho ......, ty blbče!?“, vyjel na něho Egypťan a snaží se nastalou a pro něho ponižující situaci kompenzovat novou šikanou chudáka. Nedal si říci. Tak dostal od Mojžíše na budku.  Jak asi mohl spor pokračovat. Ti dva se do sebe pustili a byla z toho krvavá řežba v níž měl Mojžíš navrch. Jako královský synek, byť adoptovaný, byl na takové situace jistě trénovaný nejlepšími mistry. Facka sem, facka tam, pak už to byla rána, kopanec, trochu protivníka přiškrtit... Nikdo neví, jak bitka pokračovala, ale výsledek byl tragický. Egypťan natáhl brka a Mojžíš se stal pochybným vítězem. Hrůzou zkoprněl. Co teď? To jsem určitě takhle nechtěl. Rozhlédl se doprava do leva, chytl chlapa za nohy a zatáhl stranou. A tam ho zahrabal do písku.

            Jenže co čert nechtěl, druhý den jde městem s obtěžkaným svědomím a tu vidí dva Izraelity, jak do sebe šijí, občas se chytnou citelně pod krkem, trochu jim už z nosů teče krev. Možná i pod dojmem hrozné nedávné zkušenosti se je pokusil zastavit a káznit.

„Hele, bráchové, nechte toho! Přestaňte s tím a usmiřte se!“, říkal něco v tom smyslu oněm dvěma rozdováděným kohoutům. Kdo se v životě už o něco takového někdy pokoušel, ví, jak to dopadne. Oba se do Mojžíše slovně pustili a nakonec to byl pomalu on, kdo za jejich spor mohl. „Co nám máš co kázat, frajere navoněnej!? Koukej se přestat do nás montovat, jo! A nepleť se do cizích záležitostí, po kterejch ti nic není... Hele, nech si tý svý poznámky ...“  A jelikož si Mojžíš nedal říci a pořád mlel něco o usmiřovačce, dostal to od nich naplno. Jestli je náhodou také nakonec nechce v zájmu spravedlnosti zamordovat a zahrabat do písku, jako toho Egyptskýho.

            Mojžíš ztuhl a troubil na ústup. Tak to je tedy skutečně průšvih. O jeho činu si štěbetají už vrabci na střeše. Ani do paláce raději nezašel. Možná se rozloučil s maminkou. A pak rychle pryč! Jenomže kam?  Z hodiny na hodinu se z něho stal psanec. Však ho už také faraonští biřicové hledali. Byl nejvyšší čas zmizet.

            Jediným relativně bezpečným místem byla poušť. A ta začínala pár stovek metrů za městem. Mojžíš si vzal do ruky kus klacku, který vytáhl jakémusi domkáři z hromádky na topení a rázně vykročil.

            Šlapal si to asi hodně dlouho. Každou chvíli se v obavě otáčel, ale naštěstí biřice nenapadlo, že by zhýčkaný šlechtic volil zrovna poušť jako místo záchrany. Doklopýtal se do blízkosti jakési starobylé studny uprostřed kamenité pustiny. Bylo k večeru a místní pastýři sem právě hnali svá stáda, aby je napojili.

            Mojžíš měl pech. Jen se trochu porozhlédl, už je opět svědkem další nechutné šikany. Umounění pastýři dělají ramena na nějaké dívky a nechtějí je ke studni pustit. A ještě mají oplzlé poznámky a návrhy. Synek měl v těle skutečně veliký smysl pro čest a spravedlnost. Navzdory všem dosavadním neblahým zkušenostem se těm blbečkům statečně a rázně postavil a dívek se zastal. Asi použil i nějaký odznak své hodnosti, protože všichni rázem sklopili uši a dali se na ústup.

            Když potom děvčata doma s nadšením vypravovala, jak se jich zastal krásný a statečný chlap (a zamilovaně si při té vzpomínce vzdychly), táta holky kalupem poslal zpět ke studni. „Mazejte zpátky a koukejte ho přivést!“, řekl. „Zachovali bychom se jako burani, kdyby musel na noc odejít do pouště. Pozvěte ho k nám.“  Nevím, kolik dcer se hned s nadšením za Mojžíšem rozeběhlo a kolik jich táta zarazil, aby zatím doma pro hosta něco nachystaly na zub. Každopádně to muselo být přijetí velmi milé a srdečné. Jen se vžijte do té krásné představy. Obletuje vás celá horda pěkných okatých černovlasých krasotinek, předhánějí se v úslužnosti, hází po vás zamilované pohledy. Který mužský by se necítil v tak skvělé společnosti jako v ráji?.

            Konec konců ani příchozí nevypadal špatně. Hezký štíhlý a statný chlap, inteligentní, je s ním legrace a přitom není zase až vtíravý, před hodinou ukázal, že je i statečný a rázný, má v těle smysl pro čest... to by byla partie pro jednu z nás! Ženiši se v poušti shánějí špatně. A tenhle by byl jako perla na královském diadému. Podobně asi uvažoval i tatík Jetro. Takže Mojžíš tu noc usínal ve stanu pro hosty klidně a spokojeně, plný radosti, že na světě žijí ještě laskaví a milí lidé. A dál nikam nepospíchal. A pokud ho snad někdy něco takového napadlo, vždy na něho nějaký pár tmavých očí udělal tak smutný kukuč, že mu takovou podlost přece nemohl udělat.

            Jeden pár očí pak na něho házel zamilované pohledy tak dlouho a přesvědčivě, že se pro ně nakonec rozhodl zůstat. (Rád a ochotně. Ostatně, kam by šel, že?) Byla svatba, narodili se první potomci a Mojžíšův život dostal zcela jinou podobu, než měl jako faraonský princ původně mít.

            Stal se pastevcem. Předpokládám, že to zase tak jednoduché asi nebylo. Mojžíš tuhle proměnu musel nějaký čas zřejmě vydýchávat. To není žádná legrace, zaměnit postavení šlechtice za pasáčka. Přijít ze dne na den o veškeré myslitelné pohodlí a spát na opelichaném koberci na písku, místo v paláci bydlet v plátěném stanu a namísto chladivých zahrad se spoustou jezírek mít okolo sebe kamenitou poušť a věčně v patách mečící stádo hladových koz a ovcí. Společenský pád to musel být hodně veliký a tvrdý.

            Mojžíš si ale nenaříká a s pokorou v srdci tuhle skutečnost přijímá. Ostatně, vždyť si za to mohu sám. Kdybych nebyl vůl a trochu se ve svých emocích krotil, mohl jsem si doposud užívat. Ale ne, Pane Bože, já ti jsem za tuhle změnu vděčný, vážně. Kdybych nemusel utíkat do pouště, nepotkal bych tuhle báječnou rodinu. Nedostal bych od tebe tak skvělou ženu, neměl bych tady ty, vedle mne spící broučky. Jen se podívej, jak jsou děti nádherné, zdravé, jak se ze spaní uspokojeně usmívají. Vždyť já jsem, Bože, vlastně tady v poušti mnohem šťastnější a bohatší, než bych byl v královském paláci.

 Moji milí, kolikrát jsem si tahle slova v duchu říkal během života také. Čas od času na každého z nás padnou chmury. Co by mohlo být, kdyby…Kdybych tenkrát byl víc úspěšný, povedlo se mi dokončit školu, potkal jiné lidi, měl víc štěstí…podařilo se mi najít lepší zaměstnání…nic vám to neříká? Ale pak, při střízlivém hodnocení jsem musel konstatovat, že si vlastně nemám proč naříkat. Že můj život se sice ubírá občas jinými cestičkami, než je mé přání, ale ubírá se dobře. Možná jde opět jen o velikost pokory, umět přijmout to, co mám. A hlavně: být vděčný. Každá cesta má přece své strasti, ale i radosti, ne?

            Takhle tedy prý v poušti žil celých čtyřicet let. Každý den stejně. Ráno za úsvitu vstal, napojil kozy a ovce, řekl mamině „Tak já zase jdu“, od mamči dostal lásky plnou pusu a slovní doprovod : „Vrať se mi, miláčku, v pořádku domů“, a vyrazil s mečícím stádem na pastvu.  Před západem slunce se zase vrátil, napojil skot, povečeřel, pohrál si s dětmi, pak sebou únavou seknul na lůžko, a pokud měl ještě sílu, se ženou si před spaním projevili pár něžností. Jak ale stárnul, i na to pak už večer nebylo sil. Den jako den, málo kdy i jen nepatrné vybočení ze všednosti. No, vlastně, stál bych ještě o to? Už nejsem žádný mlaďoch, síly ubývají, možná je lepší dožít život ve spokojenosti a klidu. Divočáren jsem si užil dost, nechme to mladším.