Před léty jsem si musel projít velikou osobní i duchovní krizí. Dnes mohu s vděčností říci: díky za to! Tenkrát mi ale do zpěvu nebylo a já marně a zoufale hledal a nenalézal. Na začátku jsem díky výrazné slevě na železniční dopravu i hodně jezdil po všech známých sborech a církvích, nebo navštěvoval lidi, kteří mi byli autoritou a byli ve víře mnohem dál. A buď se ptal, nebo alespoň s touhou a očekáváním naslouchal. Žel, mé očekávání se nenaplnilo a já se dostal postupně až na samou hranu, kdy jsem přemýšlel o bytí či nebytí.

            Dodnes z toho mám pocit smutku a rozčarování, který nehodlám maskovat, či popírat. V osobních rozhovorech jsem na mé otázky dostával většinou nejasné odpovědi, nebo, dotýkalo-li se to nějakého konkrétního problému, zněly odpovědi jen alibisticky. A pokud jsem se vytasil s problémem osobním, především ohledně pochybností okolo „věření“, dotyční neopomněli zdůraznit ještě víc mou nehodnost, špatnost před lidmi i Bohem a občas tu zaznělo i skryté: podívej se, jaký já jsem skvělý věřící!

            Naslouchal jsem s touhou kázáním, že uslyším slova o naději a povzbuzení. Že zaslechnu věty, dotýkající se praktického života a problémů v něm ve spojení s vírou. Namísto toho zněly z kazatelen fráze a zase fráze. Občas zcela bez obsahu, jindy vznešené, včetně mnoha citací z Písma, ale ve svém konečném podání opět jen fráze, které toužícího člověka po „Něčem“ neuspokojují a on odchází domů prázdný a nenaplněný. Největším a nejvíc oslovujícím se nakonec pro mne staly paradoxně texty písní jedné křesťanské hudební skupiny z Bratislavy. Oni mi svým zpěvem „kázali“ a dali to, po čem moje duše několik let marně prahla.

            Proto moje psaní, ať již na předchozích stránkách (Ty vole, co furt na tý svý víře má?), nebo následující vychází i z těchto let. Z prožitků okolo hledání i nalézání. Mnoho jsem si mohl tenkrát uvědomit. I vlastní bídu nás křesťanů, naši nabubřelost a pokrytectví ohledně „věření“ i přístupu k těm, kdo skutečně hledají. Určitě to není v mantinelech Božích požadavků.                                   

            Nechci se nyní pasovat na věrozvěsta. Ale nad Písmem přemýšlím a hledám, co mi text či příběh může říci. Nehodlám se také s nikým přít o tom, jestli jsem se vyjádřil dost „biblicky“, či mé závěry jsou vždy zcela v regulích Písma. Píšu o tom, jak já Písmo vnímám, jak k mé osobě promlouvá a oslovuje mne. A kolikrát až se zpětnou platností se mi dostává možnosti porovnání. Jestli jsou moje slova zcela v mantinelech obecné věrouky, nebo jsem „ujel“.

            Snad ale musím na svou obhajobu napsat, že tak jako u předchozího psaní, i tentokrát ho vždy předchází modlitba. Aby mou ruku vedl Duch boží, aby mne inspiroval a nedopustil kázat vysloveně bludy. Jako u předchozího, používám pro usedlé křesťany občas dost neobvyklý a někdy provokativní slovník. Ani toto ale není použito bez svěřování na modlitbě. A kolikrát, třeba už po napsání kapitoly, se znovu ztiším a ptám se: „Pane, není to moc? Nezacházím ve formě moc daleko? Nejsem příliš obhroublý? Neurážím Tě tím?

Jenže já se nesnažím psát pro křesťany, kteří si jsou jistí ve své víře. Ale pro hledající a pro ty, co mají zmatek v srdci, či o Ježíši a Boží amnestii ještě nic neslyšeli. A kteří, tak jako já před léty, se nemohou v církvích a u jejich členů doptat podstatného. A nebo je církevní společenství tlačí do nějakého chomoutu a na živého Krista, „toho ukřižovaného“, jak říká apoštol Pavel, zapomínají.

 Nedávno mi jedna žena v rozhovoru řekla velmi smutnou větu, která mnou otřásla. A kterou mám ale vlastně z předchozích let také v určité formě prožitou. Na adresu všech, kteří jí coby křesťané prošli životem, vznesla obvinění: „Křesťané jsou lakomí!“

„Prosím?“, nevěřím svým uším.

„Jsou lakomí. Protože mluví o všem možném a o tom, co vlastní krásného, mlčí,“ odpověděla.

 Já mlčet nechci. „Budete mi svědkové“, řekl Ježíš. Ježíše Krista jsem přijal do svého srdce ještě jako malý chlapec. Přijal jsem Boží amnestii a po celý život žiji v naději dítěte božího. Proto nemlčím a o svém „pokladu nesmírné ceny“ vypravuji tak, jak nejlépe umím. Tedy především formou psaného slova, v mladších letech a kdy jsem k tomu měl i víc příležitostí také zpěvem spolu s hrou na kytaru.

                                                                                                                       Strejda