Devadesát devět

Je to několik dnů, co jsem koupil další z knížek mého oblíbeného autora Bruna Ferereho a tam narazil na hezký příběh, který vám svými slovy přetlumočím. Je poučný a aktuální.

            U jednoho panovníka sloužil sluha. Člověk usměvavý, veselý, který si u práce zpíval a vladař ho nikdy neviděl nespokojeného a smutného. Sluhovo štěstí nedalo pánovi spát. Nakonec neodolal, zavolal si sluhu a zeptal se ho na to.

„Poslyš, jak je možné, že si stále spokojeně zpíváš a usmíváš se, když musíš tvrdě pracovat a přitom se o blahobytu u tebe nedá mluvit ani náhodou?“

„Ale, pane,“ řekl s úsměvem sluha, „copak je ke štěstí zapotřebí bohatství? Mám práci, hodnou ženu, děti, dostal jsem od tebe i bydlení a občas mi dáš i nějaké peníze navíc jako odměnu. Co si víc mohu přát?“  Panovník nad sluhovou odpovědí kroutí hlavou a nechápe.

            Opět několik dnů přemýšlel, ale závěru se žádného nedopracoval. Proto si zavolal svého nejmoudřejšího rádce a zeptal se, co si o štěstí a odpovědi sluhy myslí on.

„Víš, pane a vládce, sluhovo štěstí bude pro tebe vždy nepochopitelné, protože ty máš všechno, na co si vzpomeneš. Nemůžeš pochopit, ani já ti to nedovedu vysvětlit. Mohu ti ale poradit, jak sluhu o jeho štěstí určitě připravit.“

„Povídej, jsem zvědavý.“, řekl panovník a naklonil se k rádci.

„Víš, co je to devadesát devět?“, zeptal se rádce.

„Ne, co je to?“

„No, to vezmeš kožený váček, vložíš do něho devadesát devět zlatých grošů…“, začal rádce a tiše s úsměvem panovníkovi poradil, jak sluhu o jeho štěstí připravit.

            Za několik dnů si panovník sluhu opět zavolal a prostřednictvím rádce mu věnoval kožený váček s devadesáti devíti zlatými dukáty. Pak ho propustil. Sluha samozřejmě nad odměnou jásal a radoval se, že po tolika letech služby byl odměněn. Když pak doma obsah váčku vysypal na stůl a spatřil zlaté dukáty, nevěřil svým očím. S takovou královskou odměnou ve svém životě nikdy ani ve snu nepočítal.

            Začal dukáty přepočítávat. Jeden, dva, tři, sedm, patnáct, čtyřicet, padesát, šedesát! Sedmdesát, osmdesát, devadesát! Neuvěřitelné! Devadesát jeden, devadesát pět, šest, sedm, osm, devadesát devět…A kde je ten stý?! Jak to, že těch dukátů je pouze devadesát devět? A ne sto? Kam se ten poslední zatoulal? Jistě mi ho před předáním váčku někdo ukradl. Je přece nesmysl, aby bylo ve váčku jen devadesát devět dukátů. Určitě, určitě jich tam bylo sto a někdo mě o mé bohatství obral.

            Sluha byl nešťastný. Jeden jediný dukát, chybějící k dokonalému štěstí! Dokonce přemýšlel, jak počet peněz doplnit. Ale nebylo to v jeho silách. Zlatý dukát měl větší hodnotu, než celá jeho celoroční mzda. Proto trápil ženu i děti, honil je z práce do práce a ani sám sebe nešetřil. Jeho jediným přáním i cílem bylo doplnit počet zlatých dukátů na rovnou stovku.

            Od té doby chodil všude podmračený a zamyšlený, odpovídal zlostně a každou chvíli vybuchl. I v práci polevil. Nemohl se soustředit. Stále myslel jen na poslední, stý dukát, a jak ho získat. Přišly první nespokojené reakce na sluhovu nekvalitní práci, pak další a další, až byl nakonec ze služeb panovníka propuštěný. Co s nespolehlivým a zlostným sluhou, který je navíc nositelem samé mizerné nálady?

            V jednom svém vypravování jsem napsal, že není hřích být majitelem velkého množství peněz, majetku. Ačkoliv nás před tím Bible varuje. (Varuje před mamonem. To je výraz pro peníze, majetek, bohatství.) I proč. Že je to past, do které se můžeme snadno dostat. Rafinovanost onoho pokušení spočívá právě v onom pojmu devadesát devět. Ať děláme, co děláme, nikdy se nám nepodaří splnit si svůj sen, cíl, přání na sto procent. Vždy to je „jen“ maximálně na devadesát devět. Vždy tu vzniká prostor pro nespokojenost, touhu to dotáhnout až do cíle, ještě o kousek dál. Ten poslední, stý „dukát“ přece není zase tak mnoho, abych to nedokázal…A tak se snažíš, dřeš, trápíš, soustředíš se na jediné. Poslední dukát. A aniž si to uvědomíš, postupně se vzdáváš všeho, co tě doposud naplňovalo, uspokojovalo a poskytovalo, navzdory málu, pocitem štěstí. Sám sebe se o ně připravuješ. V Biblickém podání se navíc bezděky vzdaluješ i hodnotám, které ti mají zajistit štěstí i „potom“. Nazývá se to tam věčný život. Čili něco, co je hodnotou nad hodnoty. Něco nesrovnatelně hodnotnější, vzácnější, než za čím se ženeš.

            Před skoro dvaceti roky (to to letí!) jsem absolvoval jeden čas několik seminářů, zaměřených na obchodní činnost. Naše lektorka nám často říkala: „Musíte se vnitřně změnit. Přeorientovat se na jiné životní hodnoty, abyste byli úspěšní.“ A abychom porozuměli, uváděla svůj osobní příklad. Moc toužila po krásném a drahém autu. Tenhle plechový miláček se stal jejím životním snem a ona měla motivaci, proč se snažit, překonávat překážky. Aby byla stále nabuzená, měla, jak říkala, obrázek automobilu všude, i v ložnici. Takže hned po procitnutí její první pohled i myšlenky patřily vysněnému autíčku.

            Uvědomoval jsem si nebezpečí tohoto „předělání se“ a odmítl ho. A tedy i možnost stát se úspěšným obchodníkem. Dodnes jsem zůstal obyčejným upracovaným šmoulou. Až mnohem později jsem si uvědomil smysl onoho pokušení, onoho „devadesát devět“. Bohatství, hmotné bohatství, mne míjí obloukem. Asi jsem ho naštval. Ale štěstí, projevující se úsměvem na tváři, pokojem v srdci a radostí je častým hostem. A já jsem za to vděčný. Bible o tomhle štěstí hovoří. A pravé štěstí staví do protikladu se štěstím všeho druhu, postaveném na „devadesáti devíti“. Proto se tu tolik hovoří též o pokoře, skromnosti. Za těmito pojmy se skrývá víc, než jen představa uťápnutosti nebo neschopnosti.