Varování

Král žil spokojeně ve svém paláci, jeho moc byla neotřesitelná a království vzkvétalo. Jednoho rána si opět nechal povolat všechny své hadače, mudrce a vykladače snů. A jako kdysi, chtěl po nich výklad snu, který se mu té noci zdál. Všichni pokorně sklonili hlavy a bezradně kroutili hlavami. „Pane a vládče, takový sen my neumíme vyložit.“, říkali. Panovník již dlouho neotálel a hned nechal pro mne poslat.

            „Danieli, osvědčil ses jako moudrý a čestný muž, kterému jeho Bůh neodepře laskavost, když ho o ní požádá. Obrať se proto na svého mocného Boha Hospodina a požádej ho o výklad snu, který se mi dnešní noci zdál. Poslouchej, co jsem ve snu viděl a co mne velmi znepokojilo.

            Zdálo se mi tentokrát o mohutném a krásném stromu. V jeho koruně žilo mnoho nebeského ptactva, v jeho stínu odpočívala zvěř i lidé, bydlící v jeho blízkosti. Měl mnoho šťavnatého listí a plodů. Oboje poskytovalo všemu živému mnoho výborné a vydatné potravy.

            Tu z nebe sestoupil boží posel a mohutným hlasem nařídil: „Poražte ten strom! Osekejte všechny jeho větve, otrhejte listí. Zničte jej! Ale ponechte jeho kořeny v zemi, sevřené obručí ze železa a bronze. Ať ho skrápí nebeská rosa, ať se spolu s divou polní zvěří dělí o pozemské rostliny. Jeho srdce ale ať je jiné, než lidské. Ať se po dobu sedmi let podobá srdci polní zvěře. Z tohoto nařízení ať všichni tvorové zemští poznají, že Nejvyšší má moc nad celou zemí, nad všemi královstvími a svou milost a požehnání dává dle svého vlastního uvážení, komu chce. Že může kdykoliv a kohokoliv pozvednout z prachu země do nadoblačných výšil. A také může i toho nejvyššího během okamžiku srazit k zemi.“ Tak mi tlumočil král své vidění.

            Zavřel jsem oči a svěřoval tu věc Nejvyššímu. To co jsem pak viděl, naplnilo mou duši nesmírnou hrůzou a já po dlouhý čas pro strach o svůj život nedokázal promluvit. Král mne bedlivě pozoroval a asi vytušil důvod mého mlčení. Proto přede všemi prohlásil: „ Danieli, oblíbenče Boha Hospodina, neboj se sdělit mi obsah snu, který se mi zdál. Tuším, že to nebude nic dobrého, ale chci znát jeho obsah. Slibuji, že se ti nic nestane. Ať již bude výklad snu, jak chce nepříznivý.“ Jeho slova, jakoby mne probudila ze snu. Napřímil jsem se a tiše s rozpaky tlumočil, co mi bylo zjeveno.

            „Pane a vládče!“, začal jsem. „Kéž by sen, který jsi spatřil, platil tvým nepřátelům a protivníkům a ne tobě. Onen mohutný a krásný strom, který rostl a sílil a jehož sláva a velikost se dotýkala až samotného nebe, jsi byl, pane, ty sám. Tvá velikost i sláva doposud neustále rostla a sílila, až dosáhla nevídaných rozměrů a výšin. Proto rozhodnutí božího posla ve snu platí tobě samotnému. Budeš vyhnán z lidské společnosti, a tvým příbytkem se stane příbytek zvěře polní a ptactva nebeského. Jako dobytek budeš jíst polní rostliny a lízat ranní rosu. Takový život povedeš po dobu sedmi let. Dokud nepoznáš, že tvá pozemská moc i sláva je pouhou milostí, danou tobě Nejvyšším. A že ty, ani kdokoliv jiný na ní nemůže stavět svou velikost a neporazitelnost. Že tuto milost Nejvyšší udílí i odebírá, jak se mu zlíbí a jak zrovna uzná za vhodné.

            Slova o pařezu a kořenech, ponechaných v zemi jsou pro tebe slovy naděje. Jestli poznáš moc nebes a uznáš jejich svrchovanost, může být tvůj strom opět obnoven a ty znovu nabudeš své původní slávy a velikosti. To je obsah a výklad snu, který se ti zdál a který tak rozrušil tvou mysl, ó králi. Ještě slyš mou nejupřímnější a přátelskou radu, pane. Překonej svá provinění proti nebi spravedlností a milosrdenstvím ke strádajícím. Snad se nebe ustrne a slova snu se nenaplní.“

            Uplynul poté rok a Nebúkadnesar se procházel jednoho dne po královských zahradách paláce. Vzhlížel z výšin hradeb na celé ohromné město pod sebou i na jeho široké okolí a pyšně prohlásil: „Není to nádhera? Co všechno jsem do této chvíle nevybudoval? Pohleďte! Všichni moji potomci po mnoho pokolení budou chválit a oslavovat mou moc a mou prozřetelnost. I to, jak skvělým a mocným panovníkem jsem byl. Kdy žil na světě větší a mocnější král, než jsem já?“

            Ještě snad ani králova slova nedozněla a z nebe se ozval hromový hlas: „Toto je řečeno tobě, králi Nebúkadnesare. Tobě osobně. Tvoje království již v tuto chvíli od tebe odchází. Zakrátko tě vyženou pryč a tvým domovem se od té chvíle stanou divoká, neobdělávaná pole. Tvými spolubydlícími bude polní zvěř a ptactvo nebeské. Budeš jíst jako dobytek polní rostliny a slízávat ranní rosu s trávy. Takový život povedeš do doby, než poznáš, že tvoje moc je pouhým darem a pokud se ve svém srdci nepokoříš před Nejvyšším. Do té doby tě čeká život zvířete, vyhnaného daleko od lidí!“

            V tu samou hodinu se i tak stalo. Král zešílel a nebylo moci, která by ho udržela v důstojenství a palácových místnostech. Utíkal ven do polí a okolní krajiny, léhával na zemi jako polní zvěř, pil z kaluží vodu, nebo lízal po ránu rosu z travin. Vlasy mu za tu dobu narostly jako orličí peří, nehty se podobaly drápům divé šelmy, tvář od slunce ztmavla a připomínal muže ze záhrobí. Království přišlo během jediného okamžiku o nejslavnějšího a nejmocnějšího panovníka, jaký do té doby kdy žil.

             V příběhu se pak praví, že se králi časem rozum opět navrátil. I jeho velikost a sláva. Královská rada Nebúkadnesara vyhledala a znovu dosadila na trůn a on dál vládl. V závěru této části příběhu pak vypravěč slovy samotného krále vyznává: „Nyní tedy já, Nebúkadnesar chválím, vyvyšuji a velebím Krále nebes. Všechno jeho dílo je pravé a spravedlivé, jeho cesty jsou cestami práva. Ty, kteří si vedou pyšně, má moc ponížit.“

            Při psaní části příběhu o šílenství krále Nebúkadnesara i o jeho nenadálém pádu jsem si bezděky vzpomněl na několik osudů lidí, kteří také měli za to, že jejich „moc i sláva se bude navěky dotýkat samotných hvězd“. Na nenadálý konec fašistického vůdce Adolfa Hitlera a jeho poslední dny v bungru. Na neméně neslavný konec italského Duceho Mussoliniho a jeho milenky. Na ponižující ukrývání se Sadáma Husajna před Američany v jámě na zahradě a jeho neslavný konec. Na Stalinovu samotu posledních hodin jeho života. Jak ležel, sám a zcela opuštěný a při plném vědomí ve své pracovně a musel si vychutnat své ponížení i samotu a nenávist od lidí okolo sebe. Na našeho poválečného ministra Čepičku, mocného a obávaného muže, který nakonec jako Nebúkadnesar zešílel a život dožil na psychiatrické léčebně. Na Klementa Gottwalda a jeho poslední měsíce života, prožité v hrozném strachu o život i jeho opuštěnost. Na Slánského, který sám nejprve byl strůjcem vykonstruovaných komunistických procesů a pak se stal jejich obětí. Na posledního komunistického presidenta Gustáva Husáka, jeho náhlý pád a to, jak asi těžce nesl, když mu národ dal tak rychle najevo na Letenské pláni svou nenávist. Ti všichni, i mnoho jiných žili v příjemné iluzi o vlastní dokonalosti a nedotknutelnosti. Ti všichni doufali, že na ně se nic z toho, co se po věky praví o pyšných a jejich pádu, nebo o utrženém uchu džbánu, neplatí.

             Příběh je varováním i pro nás současníky. Nejen pro mocné tohoto světa, kteří hýbou dějinami. Je to varování i pro sebejistého podnikatele, který si myslí, že se mu bude dařit po celý život tak, jako nyní a tedy si může dovolit cokoliv. Je to varování pro despotického tatíka v rodině, který doma vládne tvrdou rukou a myslí si, že je malý pán bůh. Už zítra může zůstat sám, opuštěný, bez lásky a pomoci. Jeho blízcí od něho odejdou ve chvíli, kdy ztratí většinu svých sil a stane se bezmocným a závislým na jejich pomoci. Pak to všechno schytá zpět. I s úroky. Kolik postarších lidí lamentuje na bezohlednost svých rodinných příslušníků. Nepřipravili si během života sami takový osud? Svou vlastní předchozí bezohledností?  Jako všechny biblické příběhy, i tento je především o nás. Nejen o dávném starověkém králi.