Na poušti

A už je to tady. Jen pominulo první nadšení z nabyté svobody, začala většina lidí nadávat. „Kdybychom zůstali v Egyptě, mohli jsme se mít jak prase v žitě. Co nám tam chybělo? Cibule, melouny i okurky byla zadarmo, obilí, chleba tam měli laciné. I maso občas bylo! Jen se, Mojžíši, podívej, jak po několika dnech courání po poušti vypadáme!  Jsme celí seschlí a vyprahlí. Dělej něco! Chceme jíst, pít, mít se dobře. Kašleme ti na ty tvoje ideály, na pochybnou svobodu. Co si za ní pořídíme? Nic!“

            No, Mojžíšovi to v krátké době přerostlo přes hlavu. Sám proti všem. Dokonce i brácha se sestrou se proti němu obrátili zády. I když ze zcela jiného důvodu. Začali si totiž nárokovat svůj podíl na zásluhách o vysvobození Izraelců. A uvnitř Mojžíšových věrných založili opoziční frakci. „My snad nejsme dobří? Vyvolení boží? Jen ať si, hošánek, moc nevyskakuje!“ A jak to v takových případech bylo a bývá, důvod, proč „Oni“ jsou lepší, se velmi rychle našel. „Oni“, jsou totiž čistokrevní, praví.

            Nyní si sem můžete dosadit jakékoliv prostředí. Politickou stranu, nejpravější církev, etnikum, národ. Přijde to na jedno brdo. V našem případě byli „Oni“ čistokrevnými Izraelci, kdežto Mojžíš se před léty zparchantěl sňatkem s pohankou. (Nepřipomíná vám to ideologii o čisté rase?)   O Mojžíšovi je na tomhle místě ale nádherná poznámka: „Ale Mojžíš byl nejpokornějším z lidí na zemi.“

            Pán Bůh totiž nehodnotí nikoho z nás podle původu, „ryzosti učení“, příslušnosti k církvi a podobně. To jsou lidské výmysly. Ale podle čistoty srdce, opravdovosti našich úmyslů a snahy se mu líbit a řídit se jeho požadavky.

            Hlavně sestra Miriam se rozjela. (Jak případné! Zklamání, podraz často přichází z míst nám nejbližších. Z rodiny, okruhu nejbližších přítel, společenství.) A jak to někdy jen ženy umí, intrikovala, poňoukala proti Mojžíšovi. Až došla Hospodinovi trpělivost a bratra i sestru pěkně skřípnul. Nejprve jim rázně promluvil do duše, až sklopili uši a Miriam pak dokonce potrestal i na čas malomocenstvím. Na Mojžíše mi sahat nebudete! Nejste mu ani po kotníky!

            Na chudáka to ale bylo už moc. A tak prosí, aby mu Hospodin, má-li ho alespoň trochu rád, vzal život. Že už nemá sílu k tak zodpovědnému úkolu a že na takové poslání nestačí.

            Milý Mojžíši, jak ti rozumím. Umím se vžít do tvých pocitů a vím, jak ti asi bylo. Také jsem si v jednu chvíli prošel podobnou situací.

            Jenže když si nás Pán Bůh povolá do služby, dá nám i sílu a schopnosti. A situace řeší. Nenechá nás v tom. Jde jen a pouze o velikost naší víry a důvěry. Na tom vše stojí a padá.

            Mojžíš dostal za úkol vybrat sedmdesát nejschopnějších předáků a shromáždit je na Místě setkání. Pak už zapracoval Nejvyšší. Oněm lidem dal část schopností našeho hrdiny, takže nastala dělba práce, rozdělení kompetencí a funkcí. Dejte si tomu název, jak chcete. Mojžíšovi coby vůdci se každopádně ulevilo. (Možná nechápete. Co je na tom divného? A vůbec…To byl ten tvůj Mojžíš takový pako, že tohle nevěděl, jako šéf? Že všechno nemusí dělat sám? Uvědomte si ale, že jsme několik tisíc let nazpět. V jiné době, jiné kultuře.)

            I maso Hospodin vyřešil. Spolu s chutnou každodenní snídaní. A to velmi originální metodou. Od toho dne každé ráno Izraelité nacházeli pod keři jistého druhu kapky pryskyřice, která se dala jíst. Navíc byla i chutná. Něco jako kořeněné houstičky. Jen se nedala skladovat. Kdo hamounil a sebral víc, zkazila se mu. Tím byli lidé vyučováni k naprosté závislosti a spoléhání se na Hospodina. Pryskyřice dostala název mana.       (Onen keř, který přes noc vylučuje kapky jedlé pryskyřice, skutečně dodnes existuje.)

            Pokud jde o maso, nechal silným větrem přifouknout ohromné hejno křepelek. Prý to také není zase nic tak neobvyklého. Na Sínaji se podobná věc občas stává.  Křepelky tu při přeletu pouště v době stěhování doslova padají únavou na zem. Takže stačí jen chodit, sbírat a vyčerpaným ptáčkům kroutit krčky.

            Tehdy také Hospodin splnil i hrozbu na adresu těch, kdo nejvíc řvali. Že jim za jejich rebelii dá tolik masa, až se jim ucpe i chřípí. Stalo se.  A dá se říci, že se vzpurníci potrestali sami. Jejich vlastní chamtivost se obrátila proti nim. Po dlouhém masném půstu totiž někteří z nich hamounili a hamounili, až měli křepelek víc, než mohli spotřebovat. Bible vypravuje, že jich měli po okolí tábora naskládaných několik řad na sobě.  Ti nejvíc nenažraní pak zemřeli. Z přejedení a asi i na otravu. Maso se kazilo.

            Až moc mi tahle část příběhu připomíná dnešní dobu, nemyslíte? I když v jiné podobě. Kolik lidí je dnes nenažraných po požitcích, penězích a všem, co jim nabytá svoboda poskytuje. Ti největší hamouni sice „mají“, ale štěstí jim to nepřináší. Někdy je to stojí životy, jindy zdraví, zničené mezilidské vztahy, rodiny. Podobnost s naším příběhem víc jak jen náhodná.

            Příběh může být pro nás důvodem k zamyšlení. Nad našimi hodnotami, životními prioritami i schopností mít v pravý čas dost. Na mnoha místech Bible je o tom pak zmínka: „Člověče, co blbneš? Vždyť si to stejně do hrobu nevezmeš, tak co tak hamouníš?“ Kolik takových lidí jsem v životě už potkal! A kolik jich už není. Uštvali se a druzí se mají nyní za ně dobře.

            No, neberu vám to. Jen makejte a štvěte se!  Až to pak s vámi jednoho dne švihne a vy budete mít konečně čas se (doufám) nad dosavadním stylem života zamyslet, vzpomeňte si na mé vypravování. VŠEHO S MÍROU.