V otroctví

Zatím co bratři řešili problém se svědomím, capkal Josef po svých napříč celou Sínajskou pouští až do Egypta. Tady ho jednoho krásného dne prodali na tržišti. Mlaďoch to byl pěkný, štíhlý, svalnatý. S kudrnatými vlasy, tmavýma očima a výrazným nosánkem.

Sice o následujícím Bible nevypravuje, ale myslím si, že tamní velitel královské stráže Putifar, který Josefa koupil, nebyl na tržišti sám. Nýbrž ho doprovázela i jeho žena. A že ona to byla, kdo starýho poňoukal: „Hele, to je kousek! Ten by se nám hodil do domácnosti! Kup ho! Mohl by mejt latríny a nosit do kuchyně dříví.“ A přitom, potvora, mohla nechat necudný oči na Josefově nahém těle.

            I manželovi se mladý otrok líbil. I když samozřejmě z jiného důvodu. „Nosit dříví může také“, děl Putifar, „ale hlavně ho bude štípat. Má silný svaly“. A tak se Josef dostal jako otrok do nóbl rodiny.

            Žádné terno ale neudělal. Putifarka po něm jela jako nepříčetná. Denně na něho pořádala nájezdy, zjevovala se mu nečekaně po opuštěných koutech domu v průhledných šatičkách, schválně klopýtala, aby jí musel zachytávat v pádu a podobně. Jenže Josef byl chlapec čistý, nevinnost přímo panenská a putifarčiny nájezdy nechápal. Jen klopil cudně oči a styděl se.  Právě tohle Putifarku ale ještě víc dráždilo a rajcovalo. Když pak jednoho dne starej odjel na služební cestu kamsi do kraje, náporu hormonů už nedokázala odolat a na Josefa zahájila drtivý útok.

            Vrhla se na něho, chtivě mu rukama jezdila za halenou a šeptala slova plná vášně. Josef, jen spoře oděný do lehké haleny, ženině nájezdu horko těžko odolává. Uhýbá, seč může, ale ona je jako nilská pijavice. A egyptské horko i Josefovo odmítání pouze její chtíč ještě násobí. Nakonec je Josef jejím nájezdem tak znechucený, že jí strhne rázně ruce ze svého těla a rychle odchází.

„Co...co si to dovoluješ!? Spratku jeden...“, zmohla se překvapená panička na jedinou reakci. A ve svém pokoji pak řve do polštáře, buší pěstičkama do polesti a v největším stupni uraženosti spřádá strašlivou pomstu.

            Sotva Putifar s nosítky zaparkoval na rozlehlém nádvoří, nasadila panička zoufalý a rozhořčený výraz, trochu si v rychlíku stiskem prstů udělala na krku a prsou pár cucfleků a podlitin a už letí po schodech za manžílkem. Moment! Ještě si musí ždibec potrhat, kvůli věrohodnosti, průsvitné šatičky na nejchoulostivějších místech.

            „Ach, drahý! Ještě že jsi už doma. To by horor! Představ si, co se mi přihodilo. Nebudeš tomu chtít věřit. Víš, ten mladý otrok, Josef, to ti je nemrava... Ach, já ubohá, jenom se podívej...“

            Možná, že měl Putifar svou ženu dávno přečtenou a věřil jí každé desáté slovo. Ale i kdyby mladýho svedla ona sama, co si má co otrok začínat s mou ženuškou? Každý mužský by se přece cítil alespoň trochu pokořený. Co pak takový pán, který si nemusí svou ješitnost hlídat? A tak milý Josef skončil ve sklepení pevnosti s okovy na rukou a nohách. „Jen počkej! Já ti osladím ty tvoje necudný choutky!“, zuří uražený Putifar.

            Panička mezi tím loupe kešu oříšky, pohazuje co chvíli uraženě hlavou a kouše se do rtů. „Jen počkej, zmetku! Nelíbila se ti moje voňavá náruč, dostaneš se, alespoň doufám, do náruče kata.“ Polkne a vzteky se rozpláče. Za chvíli ale již pláče lítostí a obavou o svého vysněného a nedostupného miláčka. Co když mu opravdu něco udělají? Zmrzačí ho a on už nebude použitelný? A ona by ho tolik chtěla. Takovej krásnej chlap! Navzdory uraženosti jí smyslné představy přivádějí do stavu nepříčetnosti.

Pak jí zase napadne: A co když znovu ucukne? A o mou náruč nebude stát? A znovu pláč, opět plný zloby a pomsty chtivosti. No, nechme babu, ať se žere, jo? Patří jí to. Pojďme se raději podívat za Pepíkem do lochu.