Zlaté tele

Izraelité, když byli v pohodě a bez problémů, slibovali a slibovali věrnost Hospodinovi. Jen ale“kocour“ (Mojžíš) vytáhl paty z tábora, měly myši pré. Dost mi to připomíná situace na provoze ve fabrice. Jak vedoucí odjel na služebku, bylo hned volněji. A pokud jeho zástupce neměl dostatečnou autoritu, dělal si za chvíli každý, co chtěl.

            Hospodin si (v dobrém) pozval předáka Mojžíše „na kobereček“. Aby spolu probrali další postup, jak dál. Mojžíš předal velení svému bratrovi Áronovi a za doprovodu svých spolupracovníků vyrazil k vysoké hoře, kde měl s Hospodinem sraz. Nahoru pak už šel sám. Doprovod se vrátil do tábora. Rokování na hoře bylo dlouhé. Muselo se probrat kde co. Bible říká, že si tam Mojžíš pobyl čtyřicet dní.

            Zatím se dole Izraelité „rozjeli“. A Áron si mohl vychutnat, co to obnáší, být šéfem. Najednou zjišťuje, že být v přední pozici neobnáší jen obdiv lidí a pocit výjimečnosti, ale též zodpovědnost, spoustu starostí a povinnost problémy řešit. Tady na celé čáře selhal. Jeho podřízení si v krátké době s ním dělají, co chtějí. Pěkně si ho omotali okolo prstu.

            Bombardují ho otázkami a stesky, naříkají si.“Jen se podívej! Kde je tvůj brácha, co nás vytáhl z Egypta sem do pustiny? Už je to víc jak měsíc a on nikde. Určitě zdrhnul a nás tu nechal! Dělej něco! A kde je ten váš Hospodin, no!?(Všimněte si, co řekli: VÁŠ Hospodin… Oni se tehdy v Egyptě nepodvolili Božímu majestátu a autoritě. Ačkoliv Izraelity Hospodin přesvědčoval mnoha svými výjimečnými skutky a zázraky. Oni se nechali „ukecat“ pouze vidinami a sliby svého vůdce Mojžíše. Také víc jak aktuální do současnosti. Brát skutečně Hospodina za slovo a vážně se pak učili po mnoho generací.)  I o to základní lidské právo, něco uctívat, jsme přišli. Udělej nám alespoň nějakýho boha. Ať si ho dáme do čela zástupu a on nás, byť jen symbolicky, povede.“

            No, Áron asi moc pevný v kramflecích také nebyl. Ani jako šéf, ani jako „věřící“. Protože snadno podlehl. Co víc, sám je iniciativní, pokud jde o zhotovení nějakého božstva.

„Hele, chlapi, seberte doma všem vaším ženskejm zlatý náušnice a šperky a doneste to sem. Já vám z toho něco udělám.“ Tak se stalo. Mužský doma pobrali manželkám i dcerám vše, co mohli a donesli to zástupci šéfa.(To muselo být křiku!) Áron to vzal, vyrobil formu, zlato roztavil a Izraelitům z toho odlil sošku býka. (Vzpomínáte? Oni byli pastevci. Takže k hovězímu měli niterný vztah.)

„Výborně, Árone! To je ono. A máme toho, kdo nás vyvedl z Egypta.“, libovali si. (Jak rychle se nechá zapomenout na pravou skutečnost! Nepřipomíná vám to náhodou také ledacos ze současnosti?) Áron se nechal strhnout a sám o sobě, o své vlastní vůli, ještě víc své soukmenovce zatahuje do modlářství. Ani slovo varování, rozmlouvání. Naopak buduje pro býčka uprostřed tábora oltář. Jen se můžeme dohadovat, proč. Bál se nátlaku? Nebo se chtěl zavděčit? A nebo i on měl tak veliký sklon k modloslužbě a jeho oddanost Hospodinovi byla pouze účelová? Aktualizováno: jaká je naše víra? Proč věříme? A co se s námi stane, když se dostaneme pro víru do nepříznivých poměrů?

„Mojžíši, je zle. Musíš dolů.“, řekl Hospodin. „Ta tvoje čeládka ti během tvé nepřítomnosti zcela zvlčela. Je třeba udělat pořádek.“ Mojžíš vzal rychle pod paži kamenné desky s Desaterem, které dostal od Pána nebes a rychle šupito presto zpět. Co pak uviděl, mu hnulo hezky žlučí. „Tak já se tu tak snažím, oroduju za vás, o půstu na hoře hladovím, vymýšlím za pomoci Hospodina Desatero a vy...“ Píše se, že při vstupu do tábora zastihl Izraelské, jak „okolo býčka křepčí“. A jinde, že „slyším hlas rozpustilých písní“.

            Bylo zle. Mojžíš se opravdu naštval. Tak, že s deskami přikázání třísknul o zem. A možná v tu chvíli i litoval, že se ještě tam nahoře, té nezvedené čeládky zastával. Protože Hospodin měl chuť je všechny zlikvidovat jako nepovedenou zběř.  Mojžíš za tu lůzu tehdy ještě orodoval.

Áron dostal kapky, že pak chodil dlouhou dobu jak skřípnutý. A ostatní?

„Kdo je Hospodinův, ke mně!“, zařval šéf a seběhli se ti, co modloslužbě nepropadli. Těm pak nařídil:

„Připněte si meč a projděte tábor tam a zpět. A každého, kdo propadl modlářství, zamordujte!“ Tak se stalo.

            Tohle je jedno z míst, které slouží jako protiargument k proklamované Boží lásce. „Hele, jak ten váš pánbíček, coby ztělesněná láska, tohle mohl dopustit?“ Přiznám, že na to nemám odpověď. Alespoň ne dost přesvědčivou. Mohu vám k tomu říci jen dvě věci. Že v době Mojžíše byl v mnohém přístup odlišný od současného. Mohu se ohánět kulturou, zvyky, tehdejším pohledem na odlišné hodnoty...Ale jako pádný argument?

            Druhý pohled může být pragmatičtější a tedy i pochopitelnější. Ta Mojžíšova čeládka byla sebraná ze všech koutů. Byly to rodinné klany, které si žily podle svých vlastních pravidel. Dát takovou sebranku dohromady tedy nebylo jen tak. A tady šlo přitom o všechno. Každý rozkol, šprajc mohl mít na poušti fatální následky. A oni chtěli přitom někam dojít! Pak nezbývalo, než zasáhnout tvrdě a bez slitování. V zájmu ostatních. To není v běžném životě, politice a ve vypjatých situacích nic neobvyklého. Na vaší námitku tím ale samozřejmě neodpovídám. Jen se to snažím sám rozumem pochopit. (Ještě něco. Jsou tací, co nelení a s tužkou v ruce čtou a počítají. Tady tisíc, tady deset tisíc zamordovaných nepřátel. Těmto počtům nelze doslovně věřit. Protože po první takovém incidentu by v krajině nezbyl nikdo s kým se příště utkat. Tahle čísla bývají nadsazená, aby vynikl hrdina, nebo se zdůraznil problém. Ostatně s něčím podobným se setkáte i v jiných kulturách. I v naší historii. Jen pro ilustraci: V době kronikáře Kosmy prý žilo v celém Českém království okolo jednoho miliónu lidí. Z toho se na bojištích řezalo pouze malé procento. Jen ti „lepší“, nobiles. Kolik jich počtem asi mohlo být? A nyní si vezměte zmiňovanou tužku a znovu počítejte. Brát Kosmu doslova, během dvou, tří bitev by se celá národní honorace musela vyvraždit!))

            Po incidentu si Mojžíš vyšlápl horu ještě jednou a tam dostal desky se zákonem nové. Jeho lid pak dostal písemně pravidla, jak se v budoucnu chovat. Na zmiňované hoře byly také některé zásadní otázky, ať pokud šlo o vztah k Hospodinovi, či bližnímu, podrobně rozpracovány. Takže Izraelité měli od této chvíle jasná pravidla hry. Kdo je porušoval, dostal citelně přes prsty. Důvod jsem vysvětlil. S bandou lúzy, která si dělá, co chce, ničeho nedosáhnete. Holt, na chudý muší bejt přísnost. A tady šlo do budoucna z nich udělat jednotný, pevný národ, který bude tahat za jeden konec provazu. (V současné době nemá náš národ také žádné pevné pojítko, cíl, důvod „proč by měl“. Něco, co nás převyšuje. Kdo má uši a oči, slyší a vidí, jak to vedeme od pangejtu k pangejtu. A jak je vlastní prospěch přednější před nějakou myšlenkou a ideou. Měli byste tedy Izraelitům i Mojžíšovým problémům rozumět.)

Jel jsem tuhle autobusem a nechtěně vyslechl část rozhovoru dvou pánů středního věku. Mou pozornost upoutala na začátku věta: „ Co já č... na tý krávě tenkrát viděl?!“

            Je léto, teplo víc, než mi je příjemné. Člověk si má ale vždy i na věcech nepříjemných najít něco positivního. Tak i já. Když se porozhlédnete okolo sebe, po těch nádherných křivkách, spoře oděných oděvem, je to přece krásná pastva pro mužské oči. Říkat, že ne, budu pokrytec.

            Dalo by se tedy onomu muži odpovědět, že se na té „krávě“ nechal okouzlit právě těmito křivkami. A že přitom zapomněl na jiná, mnohem důležitější kritéria pro společné soužití dvou jedinců. Jeho pochybení lze tedy pochopit.

            Těžší už je pochopit bláznění lidí v případě takzvaných celebrit. Kdyby se totiž o takové osobě nemluvilo, nebyla tak propíraná sdělovacími prostředky, pes by po ní neštěkl. A možná při setkání s ní byste jen ohrnuli nad jejím zjevem, nebo chováním pohrdlivě nos. Stačí ale, aby byla známá a lidé v její blízkosti padají do transu.

            Pána Boha sice odmítáme či přímo popíráme, ale potřeba „pánbíčka“ v nás je veliká. A tak si skutečného Boha nahrazujeme „krávou“. Zlatou, blyštivou krávou. A už nás nezajímá, že když do ní píchnete, vyvalí se z ní jen sajrajt a humus.

            No, zbožnit se dá cokoliv. V módě bývá často autíčko. Rodinný miláček, kterému se dostává kolikrát víc privilegií, než jaký mají ostatní členové domácnosti. Já svého času choval značně mateřský vztah ke své kytaře. Nikdo nejsme zcela imunní. Intelektuálové prý zase rádi své city věnují milované knihovně. No, nechme toho. Nechci vám bourat vaše životní sny a hodnoty. Já jen, že příběh o zlatém teleti opět nastavuje zrcadlo. A kdo chce vidět, může se podívat a pak nad sebou přemýšlet.

            Desatero přikázání, která tehdy Mojžíš přinesl z hory, je vlastně souhrnem nejdůležitějších kritérií pro náš život. Aby byl spokojený a vyrovnaný. Je tu složka řešící naší potřebu zbožňování i složka, zabývající se harmonickým soužitím nás lidí navzájem. Moudří mužové (nebo i ženy, nechci nikomu stranit) by vám ke každému přikázání dovedli poskytnout několika hodinovou přednášku. Tak jsou nabitá hloubkou myšlenek.

            Přikázání: milovati budeš Pána Boha svého ...a neučiníš sobě jakéhokoliv spodobnění...(tedy nejen Boha, ale čehokoliv, co bys uctíval) řeší onu „zlatou krávu“. Milánku, uctívej, uctívej. Protože je to ve tvé přirozenosti. Ale uctívej Toho, který si to zaslouží.

            Pojem uctívat jde totiž vyložit dvojím způsobem. To prvé je zbožňovat. O to oněm celebritám, když už jsem se do nich navezl, jde. A až na váš obdiv, často nekritický, případně prachy, po vás nikdo víc nechce.

            Skutečně uctívat znamená ale i RESPEKTOVAT. V našem případě požadavky dalších přikázání. Tím respektuji i uctívám Boha. A do toho se už málo komu chce. To vyžaduje sebekázeň, sebezapření, ustoupení od svých vlastních požadavků. Proto je snadnější padat na kolena (obrazně i skutečně) v kostele před obrazem, než uctívat Hospodina tak, jak se sluší a patří. Svým životem a postoji.