Ve lví jámě

Médové se ujali vlády a do státní správy zavedli nové, moderní prvky řízení království. Král ustanovil, podle vzoru v armádě, vždy velitele nad určitým počtem úředníků. Nejvyšší – satrapové – pak řešili nejsložitější problémy, takže panovník zasahoval do chodu země jen ve výjimečných případech.

            Mé styky z let předchozích i má pověst způsobily, že o mně začal král uvažovat jako o nejvyšším správci země, kterému by podléhali i satrapové. To se samozřejmě mnohým vysokým úředníkům a šlechticům nelíbilo a vysloužil jsem si za to jejich nenávist. Dlouho se mi dařilo jejich intrikám odolávat. Dílem nade mnou držel neustále svou ochrannou ruku sám veliký Hospodin, jednak i pro velmi dobrou pověst na mne nemohli mí nepřátelé nic najít, co by mě mohlo v očích krále poškodit. Naopak jsem v jeho očích neustále rostl a náš vztah posléze dostával podobu upřímného přátelství. Dá rozum, že to vyvolalo další emoce, vlnu žárlivosti a nenávisti.

            Jednou jistá skupina vysokých úředníků přišla za králem se zákeřným návrhem.

„Pane náš a králi! Panovníku nad vší zemí, jehož moc a sláva se dotýká až samotného nebe!“, snažili se vlichotit. „Vydej na dobu třiceti dnů zákaz jakýchkoliv modliteb a proseb. Ať se lidé po tuto dobu smějí obracet s jakoukoliv prosbou a žádostí jen k tobě. Ať žádné lidské koleno nepadá v úctě na zem před nikým jiným, než před tebou. Posílíš tím svou moc a prestiž. Vždyť jsi, pane náš pán a král, ztělesněním boha tady na zemi. Proč tedy vzývat jiného boha? Ať již je udělaný ze zlata, stříbra, kamene, nebo má jakoukoliv podobu? Mimo to, pane náš a králi, bude to dobrá prověrka tvého lidu. Kdo je skutečně novému pánovi i režimu oddán a kdo to jen předstírá. Nech toto nařízení vyhlásit podle zákonů nového království, ať je tvé rozhodnutí jednoznačné a neměnné. A ať ten, kdo ho překročí, okamžitě propadne životem!“

            Králi se nápad jeho úředníků velmi zalíbil. Jako nový panovník potřeboval upevnit svou moc i si ověřit loajalitu lidí, na které byl odkázán. Zavolal vrchního královského písaře a v krátké době jeho nařízení vstoupilo v platnost.

            Králův příkaz mne zastihl v pátek v podvečer. Zrovna v době příprav na sobotu a její svěcení, jak to Hospodin kdysi na Sínaji přikázal Mojžíšovi. Co teď? Bylo mi okamžitě jasné, jaký obrat v mém životě nastane, když se královu příkazu vzepřu. Též jsem tušil, co se za jeho příkazem skrývá i kdo za ním stojí. Bylo to těžké rozhodování. Pak jsem si ale připomněl všechny slavné Hospodinovy skutky z minulosti. I ty, jichž jsem se stal osobně svědkem. A též jsem si připomněl i slova Zákona Božího, že se sluší více ctít Pána nebes a před ním v pokoře sklonit hlavu, než před jakýmkoliv králem a mocným tohoto světa.

            Rázně jsem přistoupil k oknům, vedoucím k jihu, tam, kde lze tušit svaté Hospodinovo město, poklekl na modlící koberec a vnořil se do modlitby. Ještě než se tak stalo, zahlédl jsem koutkem oka dvě postavy špiclů za sloupy budovy, jak mě upřeně sledují. V tu chvíli mi bylo vše zcela jasné. Proč tak podivné nařízení vyšlo i proč tak nenadále, bez náležité přípravy a diskuse mezi zákonodárci. To kvůli Danielovi, nepohodlnému člověkovi pro ty, co baží po moci.

            A jsme opět u stále omílaného: u pevných životních hodnot. U „pevného základu“. U víry a přesvědčení jakéhokoliv druhu. Čestného člověka dělají právě pevné a jasné, průhledné hodnoty, ověřené generacemi lidí předchozích člověkem čestným. Že si dovede stát za svým, že účelově necouvá, nemění stanovisko. Proto je možné si vážit a chovat hlubokou úctu i k nepříteli. Pro jeho jasné, férové postoje.

            Vedle čestných a férových lidí tu je i skupina těch, kdo se rádi a ochotně nechají uplatit. Komu nedělá problém během života několikrát po sobě změnit kabát. Nemohu nevzpomenout na jednoho mého parťáka z doby, kdy jsem nastoupil po škole do zaměstnání. Vždy dovedl z dané situace těžit. Typická korouhvička, která měla čich na věci příští. Odporný člověk.

            Přesvědčení, vlastenectví, víra? Co to je? Co z toho mám? Nejeden z tehdy „přesvědčených“ se mi v rozhovoru mezi čtyřma očima vysmál takovýmito slovy. Čest, vlastní důstojnost šla stranou. Proto i z ryze praktického hlediska je důležité a užitečné pro společnost, aby měla co nejvíce čestných lidí. A není podmínkou, aby byli všichni z „jednoho chlívku“. Jde o to, aby měli morální hodnoty zapsané v srdci, ne v nějaké knížce, řadící je kamkoliv. V opačném případě si jako společnost koledujeme v čase krize o pořádný držkopád, případně o totální úpadek a krach. Konečně, kdysi právě před tím varoval velký bolševický vůdce Lenin své souvěrce. A právě na tohle pak jeho impérium doplatilo. Ale ani my nejsme výjimky, i pro nás to platí. Pro jedince, rodiny, národ, nebo i pro křesťanské společenství. Proto takový důraz na pevné hodnoty, reprezentované osobou neměnného Hospodina. A možná i proto má současná společnost také máslo na hlavě. Každý z nás. Proto se dodnes nemůžeme vyrovnat s minulostí. A to nejen s komunistickou, ale i s dobou okupace fašisty. Stále totiž ještě žijí lidé a pamětníci oněch dob, kteří nemají vždy čisté svědomí. A jsou i tací, co ze dne na den dovedli opustit jednoho pána a okamžitě se připojit ke druhému.

            Možná i proto naše současná společnost tak nerada a neochotně přiznává hrdinství a statečnost skutečným hrdinům. Uznat je totiž by znamenalo bezděky přiznat své provinění a nebo pochybení. Sám sobě potvrdit, že jsem slaboch, nebo dokonce mizera. Ať již to má či nemá náboženský podtext. Jde tu opět o pokání. „Proč zrovna já?!“ V tom je zakopaný pes. Proč zrovna já...

To platí pro každého z nás. Pro politiky, řadové občany i pro křesťany. Protože ani křesťané, „vyvolení“, zrovna tak jako izraelité z našich příběhů, nejsou a nikdy nebyli žádní svatoušci. Ale až na čestné výjimky pěkný prevíti. A záleží na jednotlivci, na jednotlivém lidském srdci, zda má či nemá boží zákon lásky a jeho pevné hodnoty vpálené do srdce. Církev je sice „boží vyvolený lid“, ale to ji nijak zodpovědnosti za její činy neospravedlňuje. A pokud je zahleděná do své spravedlnosti, výjimečnosti, ani na výjimku nemá nárok. I ona si pak zaslouží „babylonské zajetí“. A i ona pak může jen tiše doufat, že i tehdy na ní Pán Bůh nezapomněl. Ale co si nadrobí, to si i sní.

            Když tedy tak, máte to mít černé na bílém. Daniel, služebník Boha nejvyššího, pána nebes i Země se nehodlá vašemu diktátu podvolit. Jeho jedinou a nejvyšší autoritou, hodnou sklonění hlavy v úctě až k zemi je veliký a mocný Hospodin. Nikdo jiný! Mé srdce v tom okamžiku zaplavil blahodárný pokoj a já začal Pána nebes prosit o sílu pro následující hodiny, až si pro mne přijdou.

            Netrvalo dlouho a stalo se tak. Ještě dlouho před západem slunce si pro mne za účasti mnohých nepřátel přišla eskorta palácové stráže a v poutech mne odvedla před krále. Bylo zajímavé, navzdory tragičnosti situace, sledovat divadlo okolo mého zatčení i reakce jednotlivých lidí. Především se mi, asi pro jistotu, nedostalo možnosti obhajoby. Dokonce ani krále skoro nepustili ke slovu a stále se oháněli jeho nejnovějším nařízením a neměnností a neodvolatelností slov panovníka.

            Král Darjavéš sice děla pro mou záchranu co mohl, ale jednou dané slovo nemohl ani jako král zrušit. Těsně před západem slunce nátlaku podlehl a se slzami v očích s mou smrtí souhlasil.

            Mí protivníci si dali záležet. Jejich zášť a nenávist k mé osobě musela být mimořádně veliká, když se nespokojili se službou kata, který mi mohl jedním máchnutím sekery setnout hlavu. Naopak vymysleli pro mne rafinovanější a mučivější smrt.

            Král, ještě předchozí, Nebúkadnesar, miloval různá povyražení a radovánky. Mimo jiné měl ve veliké oblibě dravé šelmy a ptáky. Obdivoval na nich jejich sílu, zuby a drápy, ostré zobáky. Proto ve svém paláci nechal vybudovat hlubokou jámu s přilehlým prostorným příkopem, kde pěstoval lvy.  Několikrát za den je sem chodil pozorovat a i sám jim často házel potravu.

            Mezi lvy měl tedy můj život skončit. Když už jsem měl být ho jámy shozený, jeden z přítomných řekl, že si tak milosrdnou smrt vzhledem k závažnosti mého provinění nezasloužím. I tehdy se musel král podřídit diktátu přítomných žalobců. Přivázali mne tedy na lano a pomalu mezi šelmy spustili.

            Zavřel jsem oči, tiše se modlil a v pokoře očekával první zatnutí hrozných zubů do mého těla.  Mezi tím zarachotil vstupní kámen a jáma se neprodyšně uzavřela. Byl jsem ponechán osudu. Obklopila mne nepropustná tma.

            Cítil jsem dech šelem, jak se přibližují, jak mě některá z nich očichává. Pak se má ruka ocitla na jeden malý okamžik i zlehka mezi zuby a já již odevzdával svou duši Bohu. Ruku mi olízl vlhký jazyk a hned na to mé nohy zalehlo těžké lví tělo. Ty potvory se rozhodly ušetřit si mě k snídani. Oblehly mne kol dokola, ale ani jedna se nepokusila mi byť jen náznakem ublížit. Prožil jsem noc plnou hrůzy i naděje zároveň.

            Podle vypravování druhých, král prý s neskrývaným pláčem na uzavíracím kameni otiskl svou královskou pečeť, aby se jeho nařízení nemohlo jakýmkoliv způsobem měnit a odebral se, celý zdrcený, do svých komnat. Tady pak celou noc prochodil, aniž zamhouřil oči.

            Ihned za úsvitu spěchal rychle za doprovodu královské stráže ke lví jámě. Nechal jámu odpečetit a kámen odvalit. A již pln úzkosti volal: „Danieli, služebníku Boha nejvyššího, dokázal tě Bůh, kterého stále tak věrně uctíváš, ochránit před lvy? Ozvi se, prosím!“

            Tehdy jsem mohl s vděčností v hlase zvolat: „Králi! Na věky buď živ! Můj Bůh shledat, že jsem se nedopustil ničeho zlého, ani nečestného. Seslal tedy svého anděla a ten šelmám uzavřel ústa a ony mi neublížily. Jsem tu, obklopený divou zvěří, živ a zdráv!“

            Ihned mi spustili provaz a opatrně vytáhli na denní světlo. Mimo nesnesitelného zápachu na mně nebyla shledána nejmenší újma. Král se neudržel a se slzami v očích mne objal. Pak ale jeho rysy ztvrdly a vyštěkl kratičký příkaz: „Všechny je sem přiveďte! I s rodinami!“ Nebylo třeba víc říkat. Každý věděl, co král míní. Otřásl jsem se hrůzou.

            Muselo to být zlé probuzení z tvrdého spánku. Rozespalé úředníky vyháněli z lůžek pomocí kopí a hnali je jako stádo ke králi. Pak je na jeho příkaz, jednoho po druhém házeli do příkopu, přímo lvům na hlavu. Byl to hrozný masakr...

            Já, Daniel, Boží muž a prorok se dožívám vysokého a požehnaného věku. Prožil jsem sedmdesát let v babylonském zajetí. Byl svědkem ponížení našeho národa, které si vysloužil svou nevěrou. Ale též jsem mohl prožít mnoho z toho, co zaslibuje Bůh těm, kdo mu jsou navzdory okolnostem věrní.

            Mám naději, že mé staré oči spatří ještě i město Hospodinovo. Jeruzalém. Protože král se uvolil propustit Izraelský lid z otroctví. Jeho šlechetnost je tak veliká, že nám povolil i obnovu Hospodinova chrámu a též vydal nařízení, aby nám byl do posledního centéře a posvátné nádoby vrácen chrámový poklad, ukořistěný kdysi králem Nebúkadnesarem.

            Já, Daniel, jsem směl uvidět ale během svého života mnohem více. Hospodin zástupů ke mně  několikrát prostřednictvím snu a vidění hovořil. Nechal mne nahlédnout do vzdálené budoucnosti. O mnoho let později mi osvětlil i tehdejší Nebúkadnesarův sen o utrženém balvanu, který podrazil mohutné soše nohy. Balvan vyrostl postupně ve velikou skálu, která naplnila posléze celou zemi. Dle slov božího posla se má pak ujmout vlády nad celým světem a jeho vláda má trvat na věky.

Tou skálou se stane slibovaný Mesiáš, kterého Hospodin jednou pošle a on to bude, kdo nakonec světu bude vládnout.

            Já, Daniel, boží služebník, jehož jméno je „Bůh je soudcem“ jsem se prostřednictvím svého života stal oznamovatelem Boží vůle a soudu. Skláním v pokoře svou bílou hlavu a říkám: „Díky ti, Pane nebes za cestu, po které jsi svého nehodného sluhu vedl.“

            Sedmdesát let zajetí udělalo své. Polarizovalo židovskou společnost, vytříbilo ji. Vznikl náboženský směr, který představovali nám známí farizeové a zákoníci. Tedy lidé, kteří důsledně dbali na dodržování Božího Zákona a Hospodinových přikázání. A kteří, poučeni tak velikou a trpkou zkušeností, hlídali i druhé spoluobčany, aby se už nic podobného nikdy nemohlo opakovat. Musím zdůraznit, že to byli velmi čestní a poctiví lidé ve svých postojích a pohnutkách. Důvod pozdějšího Ježíšova konfliktu s nimi spočíval v jejich duchovní pýše, které propadli. Oni se totiž časem začali považovat za ty pravé a nejlepší „boží vyvolené“. A že jen kvůli nim a skrze jejich poctivý a čestný život přijde pro Izrael spása. Že jen a pro jejich skvělé skutky může Hospodin národu odpustit a vyzvednout ho nad všechny ostatní národy. V tom byl jejich omyl i pád.

            „Milost Boží je z milosti, zadarmo. Ne pro vaše skutky. To aby se nikdo nemohl chlubit...“

Taková je odpověď Bible všem, kdo podobně uvažují. Je odpovědí všem „pravým“ církvím i nejlepším věřícím“. Amnestie boží vám všem byla nabídnuta z milosti. Zadarmo. A z lásky. Nikoliv pro vaše zásluhy či výjimečnost v něčem. To vede (opět) k pokoře. Já že se svým ctnostným životem, svou příkladnou vírou jsem, Bože, na úrovni toho odrbaného a užralého bezdomovce z parku? No dovol…Ano, jsi. V mých očích si každý člověk stejně, bez rozdílu, zaslouží mou lásku a milost. Ona je darem. A ten si nejde vysloužit ani koupit. Pouze přijmout nebo odmítnout.