Nový zákon

On, ten slavný Ježíš, nabyl vnímán vždy jako jednička. Dokonce ani doma mezi svými ne. „To snad není pravda! Co to máme doma za blázna!?“, lomili možná jeho blízcí rukama.

JEŽÍŠ VE SVÉ RODINĚ TROCHU Z JINÉHO ÚHLU POHLEDU

V galilejském městě Nazaret se jednou zjevil mladičké dívce jménem Marie, zasnoubené jistému tesaři Josefovi anděl. Přistoupil k ní a řekl: „Neboj se, Marie. Nalezla jsi před Bohem milost a on si tě vyvolil za matku svého syna Ježíše, který se stane oním tak dlouho slibovaným Mesiášem.

Marie ale namítla: „Jak se to může stát? Vždyť ještě se žádným mužem nežiji.“ Anděl jí odpověděl:

Sestoupí na tebe Boží duch a přikryje tě moc Nejvyššího. Proto i tvé dítě bude svaté a BUDE NAZVANÉ Synem Božím.

Někdy je třeba číst hodně pozorně, aby člověku neunikl smysl biblických slov. A též záleží na dokonalosti překladu samotného Písma. Poslední citovaná věta mne zarazila. On nebude synem Božím, ale bude nazýván. Nemám vůbec v úmyslu snad zpochybňovat současné vyznání víry, nebo i vyznání jeho učedníků, kteří v pokoře řekli: „Ty jsi Syn Boží, Spasitel“. Spíš bych řekl, že Ježíš si onen titul musel nejprve „zasloužit“. Ale od začátku.

            Co teď budu psát, není theologická formulace, ale výsledek mého uvažování a rozjímání. Protože mám rád jasno. A chci znát na mnohé otázky i odpověď. Ale srozumitelnou. Ne zabalenou sice do vzletných slov, ale i pro mne, věřícího ne vždy dost jasných.

            Hned na začátku naší úvahy narážíme na jeden stále provokativní problém. Na takzvanou Trojici boží. „Bůh je jeden“, říká se, „ale je ve třech podobách, trojjediný.“ Tak jeden, nebo tři? Co je to za nesmysl? Můžete namítnout.

            Pán Bůh je duch. Tedy „cosi“ nehmotného, co si nejde nijak představit, co se vymyká naší nejbujnější fantazii. Jen ti přemýšliví a vnímaví tuší, že „tu je Něco nad námi“. Ale co? To je On, „Otec“. Jeho přítomnost mezi lidmi a na světě se projevuje sílou, která dostala pojmenování Duch Boží, Duch svatý. Vypravoval jsem o jeho působení, jak se často neobvyklým způsobem projevuje v lidském životě. Možná by se s trochou nadsázky dal nazvat prodlouženou boží rukou. Jenže i Duch boží je cosi nehmotného. A k uskutečnění Stvořitelových plánů je zapotřebí něčeho konkrétnějšího, fyzického. Je asi naším omylem, domnívat se, že všechno jeho konání se musí dít prostřednictvím nadpřirozena. Samozřejmě nejlepším nástrojem, jako je dobrý nástroj v ruce Mistra, například řezbáře, je člověk. Nejdokonalejší výtvor boží. Tak nás chce Pán Bůh mít. Proto k uskutečnění svého největšího plánu, plánu záchrany člověka a nabídnutí amnestie použil Pán Bůh také člověka. Člověka – lidské tělo - Ježíše.

Narodil se kdysi maličký človíček. Jako každý jiný. Jako ty, já. Se všemi trápeními, bolestmi i problémy. I tohle děťátko trápily hned od počátku prdíky, bolely ho zoubky, měl hlad, musel se učit žít na světě, najít si místo v lidské společnosti. Nebyl mu neznámý pláč, lítost, ale ani zloba, touha se vzepřít autoritě. Jako dospívající chlapec jistě poznal i palčivou touhu po druhém pohlaví. Nic mu nebylo cizí, o nic nebyl, pokud jde o naše prožívání, ošizený.

            Přesto byl jiný. Jeho jinakost způsoboval výše zmiňovaný Duch boží. Pán Bůh už jeho matku a následně i její plod „přikryl“, tedy ovlivnil, prostřednictvím svého Ducha. Dítě bylo neustále pod mocí Ducha. Nejprve jen jako ochránce, pak jako učitele a toho, kdo ovlivňuje myšlení. Tím se už v dětství stal Ježíš dítětem božím. „Synem“ se stal ale až v době, kdy se nechal zcela oním duchem vést, kdy se mu bezvýhradně oddal a podřídil. Stal se, navzdory všem emocím, tužbám svého lidského těla dokonalým, neodmlouvajícím, nevzpouzejícím se nástrojem v rukách Božích. Svého definitivního mandátu na Synovství se pak „dopracoval“ až ve chvíli, kdy jeho poslušnost a oddanost Pánu Bohu zvítězila i nad vidinou strašlivé smrti. Stále, do poslední chvíle tu přitom měl na výběr. Buď se dobrovolně pro jakési cosi podřídit, nebo couvnout a říci jednoduše: dost! Dál nejdu. V tom je jeho vítězství. A v tom se „oslavil jeho Otec“. Že zvítězila poslušnost danému poslání a láska nad vlastním strachem a tužbami. Že po celý život od svého poslání ani na chvíli neustoupil. Tímto „nástrojem“, tělem člověka jménem Ježíš tedy mohl Pán Bůh sestoupit až na zem a jeho prostřednictvím se mohl i On sám zhmotnit a být mezi námi. A tím se mohla naplnit i ona „trojjedinost Boží“.

Když uplynulo zákonných osm dní a nastal čas k jeho obřízce, dali mu jméno Ježíš. Jaké dostal od anděla dříve, než byl počatý. Pak vstoupili do jeruzalémského chrámu.

            V Jeruzalémě žil velmi starý muž jménem Simeon. Tomu Hospodin slíbil, že nezemře dřív, dokud nespatří Mesiáše. Simeon přišel do chrámu právě ve chvíli, kdy tam vešli i rodiče s děťátkem a hned mu bylo jasné, koho má před sebou. Vzal chlapečka láskyplně do rukou a takto se modlil:

„Nyní tedy propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova (podle slibu, který jsem dostal). Neboť mé oči viděli tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy. Světlo, jež bude zjevením pohanům a slávou pro tvůj lid.

            Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad jeho slovy, která o svém dítěti uslyšeli. Simeon jim požehnal a matce Marii řekl: „Vaše dítě je dáno k pádu i povstání mnohých lidí. I jako znamení, kterému se budou vzpírat. I tvou vlastní duší – maminko – pronikne meč. Aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.

            Potkali v chrámu ještě jednu ženu jménem Anna. Stařičkou vdovu, která celý svůj dlouhý vdovský život zasvětila službě v domě Hospodinově. I ona radostně přistoupila k dítěti, chválila Boha a jako Simeon, hovořila o něm jako o očekávaném spasení pro Izraelce a pohany.

Oba rodiče prožili před necelým rokem cosi, co se vymyká normálním prožitkům. Hlavně maminka Marie. A jistě to jejich životy nějak ovlivnilo. Život jde ale dál, každý den přináší nové a nové dojmy i starosti. Takže, ačkoliv si podobné zážitky nosíme léta v srdci, přestávají být aktuálními. Devět měsíců se těšili na dítě. Navíc, měli protekci. Dva tisíce let po nich nikdo běžně nemohl vědět, co čeká za dítě. To umožňuje až dnešní doba a vyspělá lékařská věda. Oni ano. Jejich prvorozeným bude chlapeček. Naplní se předpověď?

            Děťátko se narodilo a rodiče měli oči, uši i srdce jen pro ten maličký uzlíček v náruči. V tu chvíli šlo všechno ostatní stranou. I andělské zjevení a slova o dítěti. Proto musel být stařičký kmet Simeon malým zjevením. Cizí neznámý člověk a zcela přesvědčivě a s dojetím hovoří nad jejich miláčkem v duchu slov anděla. A hned na to i jim asi alespoň od vidění známá Anna tak mluví. Vůbec se nedivím jejich překvapení.

            „Vaše děťátko se stane důvodem pro veliké změny mezi lidmi“. Takový byl obsah jejich slov. Každý rodičovský pár by takovou prognózu o svém dítěti bral. Hlavně, budou-li to změny k dobrému. Simeon to vyjádřil slovy „k povstání mnohých“. Tedy k pozvednutí, postavení se na nohy. To je skvělé, ne? Horší už jsou slova o pádu. Ale tady jde o pád koho? Budou-li to Římané, pak jistě jen dobře. Zrovna tak, půjde-li o lidi pyšné a zlé.  Jenže co ta znepokojující slova o meči, který má Marií proniknout? Žádný milující manžel by nezůstal klidný a lhostejný na takové, jistě že, proroctví? Velmi znepokojující. A Josef si tuhle obavu pak asi nesl sebou do konce života. Co se to jenom mé milované Marušce stane? Aby takovou tíseň unesl, musel se hodně spoléhat na Hospodina. „Bože, ty jsi režisérem našeho života, buď vůle tvá“.

             Někdy je snadnější nést znepokojující vizi o sobě, než o druhém, kterého máme rádi. O Josefovi se málo v kázáních hovoří. Jako by byl jen pouhou nutností. Aby malý Ježíš měl pro pořádek kompletní rodinu. Přemýšlel ale někdo nad rolí muže v takové rodině? Muž má starost (především) o hmotné zabezpečení svých blízkých a o její bezpečnost. On nese zodpovědnost za rodinu jako celek. Tedy nejen za děti, ale i za ženu. On často musí své obavy v sobě skrývat a navenek vypadat, jako by se nic nedělo. On dává ve vztahu k okolnímu světu rodině vzor a i jistotu či nejistotu. Podle toho, jak se projevuje. On je především pocitem vrcholné záštity a ochrany. Děti se v případě nebezpečí tulí k mamince. Ale ony i žena hledá jistotu a bezpečí u muže. A kde tu jistotu a bezpečí má hledat muž? V případných ženských projevech hysterie a obviňování? Každá žena, někdy málo, někdy více, tím trpí. A muž má přitom být skálou. Chápete už velikost Josefovu? Josefovi i muži obecně zbývá jako jistota už jen Ten nad námi.

            Marii skutečně srdce proklál meč. Ale ne nástroj vražedný, zbraň. Ale meč hořké bezmoci nad smrtí syna, které byla na vlastní oči svědkem. Ježíšova smrt na kříži ale měla zároveň smysl jakéhosi síta. Tehdy – a vlastně se to děje stále – popraviště Golgota rozdělilo lidi na dvě skupiny. Na ty, co Ježíšovu oběť přijímají osobně a ty, kterým je jeho oběť lhostejná. Vychází najevo „myšlení mnohých srdcí“.

Někdo mu řekl: „Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit.“ On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: „Kdo je má matka a kdo jsou mí bratři?“ Ukázal na své učedníky a řekl:

„Hle, moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i má matka.“

Mít doma potomka, jako byl Ježíš, to je neštěstí. Právě jsme to četli. Žil si svým vlastním životem kdesi v oblacích. Sice synek poslušný, to jo, pracovitý, neodmlouval, své rodiče měl ve veliké úctě. Ale ta jeho víra! Jak šlo o ní, neznal bratra. To jeho pánbíčkářství mělo ve všem prioritu.

            Už ve svých dvanácti letech rodičům zdrhnul na konci svátků při zpáteční cestě z Jeruzaléma, a oni ho po dlouhém hledání našli – no, kde jinde? V chrámu. Jak se tam dohaduje s místními kapacitami o záležitostech víry. A na námitky rodičů, jistě oprávněných, že o něho měli strach, prostomyslně prohlásil: „ Jak to, že jste mě hledali? Copak jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o záležitosti mého Otce?“ Píše se, že rodiče jeho slovům nerozuměli.

            Znám mladého muže, kterému se nedávno podařilo udělat přijímací zkoušky na misijního pracovníka. Roky o tom snil. Mám z něho radost a držím mu palce, aby to zvládl. Doma takové pochopení nenašel. Ačkoliv jeho maminka pochází z křesťanského prostředí, vyjádřila se o synovi:

„Von je ňákej divnej...“ I on je považován svým okolím a nejbližšími za „šáhlého“.

            Táta Josef z toho musel být hodně špatný. Tátou podle syna totiž nebyl míněn on, ale Hospodin. A to mu řekne jeho prvorozený syn! Víra je sice jistě prospěšná věc, ale odsud až potud. Co je moc, to je moc. Citovaný úryvek z Bible na začátku mého psaní je tedy jen dalším potvrzením „šáhlosti“ jejich syna.

„Hele, Ježíši! Přestaň na chvíli filosofovat a vrať se do reálu. Máš tady rodinu. A chtějí s tebou mluvit.“ Říkali okolo stojící, ale on na to odpovídá: „Kdo je to rodina? Bráchové, ségry, matka?“ A ukáže na své příznivce. „Tohle je moje skutečná rodina.“ Není to dostatečný důkaz o tom, že není docela fit?

Přišel do svého domova a učil je v synagoze, takže v úžasu říkali: „Odkud se u toho člověka vzala taková moudrost a mocné činy? Copak to není syn místního tesaře? Což se jeho matka nejmenuje Marie a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda? A nejsou všechny jeho sestry u nás? Odkud to ten člověk má?“ A byl jim kamenem úrazu (jinde se píše, že pohoršením).

S Ježíšem to šlo, podle mínění rodiny i okolí, stále více s kopce. Magořil čím dál víc. A nejen slovně, ale i skutkem. Je fakt, že jeho bláznovství neškodilo. Protože lidi nabádal ke zbožnému a čestnému životu, plného lidskosti a zájmu o druhé. A i to sám ve svém vlastním životě praktikoval. A dokonce jim uměl i v případě potřeby účinně pomoci. Dost neobvyklým způsobem. Našel v sobě dar uzdravování. Vztáhl na nemocného ruce a jen tak, od boku řekl: „Chci, abys byl zdráv!“ A stalo se. Perfektně to fungovalo.

            Na téhle schopnosti si mohl vybudovat docela slušnou živnost. Myslíte, že ji využil? Ne! On to dělal zadarmo! A sám chodil jako žebrák. Co víc, ještě to okecával mnoha provokativními řečmi. O vině, hříchu. Kdyby alespoň zůstal pouze u prostého lidu. Ale on si nebral servitky ani před mocnými. Jaký div, že si je proti sobě hned na začátku svého působení poštval. A přitom stále mlel to samé:

„Já jsem pověřený tohle dělat mým Otcem.“ Samozřejmě myslel toho nahoře.

            Co to pořád, Ježíši, žvaníš? A dokonce tady, doma, mezi svými. Copak nevíme, kdo je tvůj táta? Že tvá maminka chodí denně ulicí se džbánem na hlavě do obecní studny pro vodu? Nejsou snad tvé sestry provdané za naše chlapce? A tvé bratry nevídáme každé ráno s ostatními, jak jdou za prací? Naše městečko není zase tak veliké, abychom si neviděli navzájem až do talíře. Tak co nám tu vykládáš o vyvolenosti? Že jsi někdo jiný. Jak chceš, abychom ti věřili? Ty, syn obyčejného tesaře a chceš nám kázat o morálce! Poučovat nás?

            Hele, táhni s tím k čertu! Ostatně, naši náboženští předáci ti to tuhle docela trefně vpálili, když řekli, že jsi určitě spřažený s ďáblem. Jistě ty věci děláš v jeho síle a za jeho pomoci. Důkazem je i to, že sis dovolil kritizovat je, pomazané a boží. To se přece nedělá! Odkrývat na veřejnosti jejich prohřešky. Kam se pak poděje jejich autorita?

            Čteme, že se stal lidem v okolí i svým blízkým kamenem úrazu. Tedy pohoršením, důvodem k odmítání jeho zvěsti o Boží amnestii.

Vešel do domu a opět se shromáždil zástup... Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili. Říkali totiž, že se pomátl na rozumu.

Lidé ho přestali v jeho bydlišti brát vážně. Že je magor, už říkalo nejen osazenstvo synagogy, ale mysleli si to i sousedé. A s rodinou soucítili. Je to neštěstí. Takový hezký chlap a takhle dopadl...

            Musel to být asi hodně velký tlak na rodinu. „Hele, Tesařovi, přijďte si pro syna! Zase na náměstí káže! Už vyburcoval půlku města.“ Divíte se, že se celá rodina sebrala a šla svého nepovedeného syna a bráchu chytit?

            Je to ale těžké. Pokaždé dovede zavčasu zmizet. Jako by to cítil. Nikdy se ho nepodařil chytit a izolovat, zavřít někde mezi čtyři stěny. A když už se situace vyhrotila natolik, že nemohl dál ve městečku udělat krok, sebral se a coural po okolní krajině jako bezdomovec. Závislý na tom, kdo mu co dal k jídlu, nebo ho nechal doma přespat. Často přespával i venku pod hvězdami, nešlo-li jinak. A pořád ta samá písnička. „Já jsem povolán mým Otcem nebeským, abych vám zvěstoval, abych k vám mluvil, abych vám tlumočil Jeho vůli.“

            Je zajímavé, že brzy nebyl sám. Rychle se našlo plno takových, jako byl on. Přidali se k němu, viseli mu na rtech, měl je vedle sebe ve dne v noci.  Jo, slyšeli jste to také? Už má dokonce i své následovníky! Říkají si učedníci a jeho titulují: Mistře. Tak je dokázal pobláznit, že oni, jinak seriózní muži, podnikatelé v rybaření, řemeslníci, dokonce i státní úředník, všechno opustili a šli za ním. Dokonce i od rodiny! A on jim to schvaluje!

Byly blízko židovské svátky Stánků a jeho bratři mu řekli: „Jdi odtud do Judska, aby tam tvoji učedníci viděli skutky, které činíš. Nikdo přece nezůstává se svými skutky v ústraní, chce-li být známý na veřejnosti. Činíš-li takové věci, ukaž se světu!“ Ani bratři totiž v něho nevěřili.

Ježíš jim řekl: „Můj čas ještě nenastal, ale pro vás je stále ještě vhodný čas. Vás nemůže svět nenávidět. Mne však nenávidí, protože ho usvědčuji z jeho zlých skutků. Vy jděte, já zůstanu.“

(Pak ale přesto šel. Ale v tajnosti a inkognito.)

Musí se přiznat, že má po okolí, mimo domov, velký úspěch. Lidé za ním táhnou v houfech. Proč to pořád nechce využít k něčemu užitečnému? Vždyť by se jeho popularita dala dobře využít například při volební agitaci. A ještě by z toho měl sám prospěch!

„Hele, brácho, co furt váháš? My tě tedy bereme, no. Sice jsi zvláštní a těžko se s tebou občas vychází, ale budiž. Každej sme ňákej. Tak se už seber a prezentuj ty svoje schopnosti na širší veřejnosti. Jo, hele, nechceš to zkusit tenhle tejden? V Jeruzalémě se budou slavit o víkendu svátky, sejde se plno lidí...

Ty seš ale brácho fakt blb! Co to zase žvaníš o jakým čase? A proč by nás měl jako někdo nenávidět? Jdi do háje! S tebou je taky řeč...“

            On nejednal a nechtěl jednat za sebe sama. Ale plně a zcela bez výhrad a postranních úmyslů celý svůj život vydal „Otci“. Tedy Pánu Bohu, aby mohl jeho prostřednictvím lidem splnit to, co jim kdysi zaslíbil. Že nejen pošle Spasitele, ale jeho bezvýhradnou poslušností a odevzdaností bude moci obětí tohoto šáhlého syna tesaře Josefa podat lidem pomocnou ruku. Nabídnout jim usmíření a amnestii. Proto ta řeč o ještě nenaplněném čase. On nejednal o své vůli, ale až dostane pokyn, až bude mít jistotu, že má jít a konat.

            Pro bratry naopak čas nastal velmi příhodný. Mohli uvěřit ve Spasitele a ještě to měli, jak se říká z první ruky. Přímo doma.(Později i jeho bratři uvěřili a stali se jeho učedníky a následovníky.)

            „Vy jste normální, tedy součástí tohoto hříchem poznamenaného světa. Jako všichni ostatní. Neodlišujete se, svou odlišností nedráždíte. Není tedy důvodu, proč by vás měl snad svět nenávidět. Nenáviděl by fakticky sám sebe.“ Říkal tehdy Ježíš svým sourozencům.

            „Já ale světu od samého počátku nepatřím. Už jsem se s tímto posláním narodil. Jsem tu jako něco cizorodého. Jako pálivé, nebo svědivé znamení. Jako nepříjemná vyrážka. Já totiž hříchy světa pouze neregistruji. Ale zpříma a bez servitků pojmenovávám a odkrývám. Jsem jako nemilosrdné sluneční paprsky slunce. Kam vstoupím, prozářím okolí a vše tajné a zlé odkryji a zveřejním. A tohle od věků svět neměl a nemá rád a za to nemilosrdně trestá. Jenže jedině odkrytím všeho doposud skrytého můžete dojít omilostnění. (Podstatou pokání je právě toto.) Proto to tak důsledně a tvrdohlavě dělám. Můj nebeský Otec mne povolal, a  já nyní jdu poslušně a cílevědomě za tímto cílem.

            Těsně před zatčením (Ježíš ho očekával s obavami, jistý si už, že přijde), se modlil:

Otče, přišla má hodina. Dej mi sílu to ustát. Abych dokonal, co bylo započato a tak Tě oslavil. Aby poznali tebe, jediného a pravého...Ukázal jsem lidem na tebe, lidem, které jsi mi svěřil. Poznali, že vše co dělám, dělám kvůli tobě, pro tebe a ze tvé síly. Uvěřili mi, že ty jsi mne poslal. Že nechci sám sebe zviditelňovat, ale celým svým životem oslavovat tebe a na tebe poukazovat... Otče svatý, zachovej je ve svém jménu a ve své síle. V té síle, která i mně byla posilou. Ať jsou jako my dva. Jednotní. Ať jejich jednota pramení z jistoty, že my dva k sobě patříme, ať je jím vzorem a tak uvěří, že jsi mne poslal a zamiloval sis je, jako mne. Že si patříme navzájem. Neprosím ale jenom za mé vyvolené a oblíbence. Ale i za ty, kteří uvěří ve mě prostřednictvím jejich svědectví. Ať i mezi nimi panuje stejná láska a jednota, inspirovaná láskou a jednotou naší. A tak jednou vytvoříme společně tvé království.“

Tak zněla modlitba, zvaná dnes jako Velekněžská.

Ve smyslu těchto slov se Ježíš modlil těsně před zatčením. Opět se tu projevuje jeho „šáhlost“ a neskutečné zaujetí pro poslání. Jinde si v úzkosti z toho, co má přijít, povzdechl: „Nyní je má duše sevřená úzkostí. Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel, jsem tu, narodil jsem se do lidského těla. Otče, dej mi sílu to ustát, a oslav tak tím Své jméno!“ V podání jiného autora evangelií se píše, že byl tak plný úzkosti, až se z něho při modlitbě řinul pot, podobný krůpějím krve, tekoucí z rány. Dnes už tomu rozumím. Při abnormálním psychickém zatížení se skutečně z člověka valí proudy potu jako z kropičky. A on scénář svého konce do detailu znal.

            Smrt na kříži byla pomalá a trýznivá. Tři ze čtyř evangelistů uvádějí pokaždé jiná Ježíšova poslední slova. Jeden píše: „Dokonáno je!“ Další cituje úzkostlivý výkřik: „Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Jiná slova jsou o tom, že odevzdává svého ducha (život i celou svou podstatu) do rukou svého Nebeského otce. Myslím, že si ani jedno neodporuje s druhými. Právě pro tu délku umírání tyhle věty mohly všechny zaznít. A každý z účastníků popravy, podle toho, jak dlouho byl schopen tohle drastické divadlo ještě vnímat, i jak na tom byl v danou chvíli s vírou, si zapamatoval jen to, na co mu zbylo ještě sil. Vyplývá z toho ale jedno. Že si Ježíš musel „vychutnat“ onen příslovečný pohár hořkosti skutečně až do dna. Do poslední chvíle věřil a důvěřoval. A pro tuhle víru i obstál a vydržel. Ačkoliv si musel prožít i okamžik naprosté beznaděje a opuštěnosti. A zoufalství z pochybnosti, jestli to přece jen mělo cenu. Proto ten výkřik :Bože můj... Ve slovech „Dokonáno jest“ se ale odráží už naděje. Dílo je hotovo. Mělo to smysl. Bože, odcházím s nadějí...

            Pro tuhle neskutečnou lásku, víru i oddanost, spojenou s nemalou nadějí, že to má smysl, Ježíš přemohl i smrt. Tedy myšleno především smrt naší duše, která si jí zaslouží pro rebelii a vzdálení se od Boha. Kdo se na tohle Ježíšovo vítězství odvolává „ve víře“, smí si ho přivlastnit také. A i on se stává vítězem. I on smí doufat, že není před Bohem na odpis.

            V závěru všech evangelií se píše o Ježíšově zmrtvých vstání. Prvotní církev Ježíše oslavovala především jako Vítěze. Jako toho, kdo přemohl i smrt. Ať již fyzickou, nebo výše zmiňovanou. Teprve někdy od ranného středověku se těžiště zvěsti o Ježíšově oběti upnulo více na jeho utrpení, podstoupené za každého z nás bez výjimky. Obojí platí. Ježíš je MILUJÍCÍ VÍTĚZ.