Nový zákon - Kázání na hoře

Každý z nás touží být trochu výjimečný. Bible nám tuhle možnost nabízí prostřednictvím blahoslavenství.

O KÁZÁNÍ NA HOŘE

Píšu o osobě Ježíše Krista. O jeho postojích, skutcích. Ale také slovech, která se stala pro nás, křesťany, inspirací pro život. Jedním z velmi známých míst v Bibli je část, zvaná Kázání na hoře. Najdete ji v evangeliu podle Matouše v 5. kapitole.

„Vida pak Ježíš zástupy, vstoupil na horu. A když se posadil, přistoupili k němu učedníci jeho. I otevřel ústa svá, učil je, řka:

Blahoslavení chudí duchem...

Blahoslavení lkající...

Blahoslavení tiší...

Blahoslavení, kteří lační a žízní po spravedlnosti...

Blahoslavení milosrdní...

Blahoslavení čistého srdce...

Blahoslavení pokojní...

Blahoslavení, kdo trpí protivenství...

Blahoslavení  budete,když vás budou urážet a lhát o vás kvůli mně...

To jsou krásná a povzbudivá slova pro každého, kdo chce žít život víry a přitom zápasí s pochybnostmi, kdo neví jak dál, nebo ho sráží k zemi neustálé útoky ze strany okolí.  Jako dítě jsem se je učil zpaměti, ale teprve nyní, v dospělosti, jim rozumím a něco mi říkají. Snad jen slovo o čistém srdci mne zaujalo a já tak toužil žít a vystupovat. Nepokrytecky, upřímně.

            Hned první blahoslavenství se stalo výbornou municí ideologických pracovníků strany proti víře. „Tady máte důkaz! Vidíte? Náboženství je zpozdilost. Víra po vás chce, abyste zahodili rozum a nekriticky všechno přijímali, jak vám to kněží naservírují. To je viditelná snaha o manipulaci s masami!“ Co na tom, že právě tohle se ze strany vládnoucí moci dělo. A to i pod pohrůžkami a psychickým terorem.

            Žádný z těch, kdo takto horlil, už ale nevzpomenul blahoslavenství další. Asi by ho usvědčila z mnohého a nebo se prostě už do krámu nehodila. Tak jak to je?

            Být chudý duchem znamená si s pokorou uvědomovat, že Boží nabídka amnestie přesahuje významem mou schopnost to pochopit. Je to vědomí mé nedostatečnosti a pokorné očekávání a spoléhání se na Pána Boha. Chudí duchem jsou i ti, kdo si bolestně uvědomují svou myšlenkovou nedostatečnost, tedy prostí, jednodušší lidí. Kteří nechápou často zbytečně složité a komplikované náboženské obřady a slova, jež zakrývají podstatné. Kteří prostě „věří“ a z víry nedělají vědu. Takový člověk je – dle slov Ježíše –blahoslavený a takovým patří i království nebeské.

            Také ten kdo pláče je blahoslavený. A bude potěšen. To jsou slova naděje a připomínají jiná Ježíšova slova. Přijďte ke mně všichni, kdo pláčete a jste unavení, nemocní tělem i duchem, a já vám poskytnu úlevu. Nezůstanete v tom sami. Z toho ale vyplývá i jistý požadavek. Máme se též mezi sebou sdílet jak o radost, tak o zármutek. „Plakat s plačícími a radovat se s radujícími.“ Když se najde někdo, kdo je ochotný mi naslouchat, nebo si se mnou i s účastí popláče, uleví se mi, že? S vědomím, že „Ježíš nikdy nad nikým neřekne ono pohrdlivé slůvko: PF!“ se mohu na modlitbě také se vším svěřit. I s těmi nejintimnějšími problémy. A s vírou, že má o mne zájem a slyší, se mi uleví.

            Tichým člověkem se stává člověk laskavý, mírný, pokojný, pokorný ve vztahu k Bohu i lidem. Kdo dokáže v jisté odevzdanosti přijímat zásahy „prozřetelnosti“ do svého života. Který věří, že „Pán Bůh je všeho režisérem“. A to nejen záležitostí příjemných, ale i bolestných a zraňujících. Protože, přijmu-li je s pokorou, jsou mi k užitku a k vyučení. Proto jsem jako věřící ochotný ledacos i spolknout ze strany druhých lidí. Jejich výsměch, urážky nebo i zlé skutky. Tichost je silně vázaná na pokoru. Tichý člověk je i ten, kdo nerad používá při řešení konfliktů a problémů sílu, zbytečnou přísnost a radikální, násilná řešení. Kdo sází na laskavost, na domluvu a dohodu. V blahoslavenství se praví, že tito lidé získají nakonec největší vliv na zemi. „Opanují ji a dědičně získají jako své vlastnictví“. Takoví lidé se nejvíc zapisují do srdce druhých a možná, že jen bezděky, druhé v jejich dalším konání ovlivňují. (Vzpomeňte si na Davida Livingstona a na šlápotu v lidských srdcích!)

            Mezi blahoslavené patří též lidé, kteří žízní a hladovějí po spravedlnosti. Tací mají naději, že se dočkají a naleznou. „Budou nasyceni“. V předchozích vypravováních jsem několikrát vzpomínal lidi, kteří hledali „Něco“. Co by jejich srdce i duši naplnilo. Dalo jejich životu smysl a šťávu. Co by poskytlo nějaký smysluplný životní cíl. A to nejen pro život současný. Hledali zarputile a často klopotně – ale našli. A čím náročnější to hledání bylo, tím šťastnější a vděčnější se po nalezení cítili. A tím byla i jejich zpětná reakce prostřednictvím dalšího života výraznější a pro okolí užitečnější. Myslí se tím spravedlnost, smysl pro férové jednání a čest nejen ta „světská“ (té je někdy těžké se dovolat, nebo dočkat), ale především ona spravedlnost Boží. Nestranná, který ani mne nevyjímá ze hry. Ale naopak mne „soudí“, ukazuje, kde se dopouštím zlého, a vede.

            Ve vypravování o milosrdném Samaritánovi jsme si řekli, kdo je to náš bližní. Že bližními si jsme všichni navzájem. A že nikoho nemáme upřednostňovat, nebo dokonce odmítat, potřebuje-li pomoc. Protože i já, ty jsme, nebo zítra budeme potřebnými bližními. Bližní jsem ale i ve vztahu k onomu potřebnému. Na tomto principu pak „milosrdní dojdou milosrdenství“. Jistě, ve světě okolo nás to funguje poněkud jinak, často jdou ideály striktně stranou a vítězí sobectví a bezohlednost. Tak to chodí. To nás ale neopravňuje k rezignaci. Navíc chci-li se stát dítětem božím, musím sklonit v pokoře hlavu a tak, jako prosil kupec v příběhu o dlužníkovi panovníka o milost a odpuštění dluhu, musím i já prosit a spoléhat na milosrdenství Boží. Protože „spasení (amnestie) je zadarmo, z milosti. Ne pro vaše skutky. To aby se někdo jimi nechlubil...“ Jak chci, aby mi Panovník Hospodin projevil milosrdenství, když ho já poskytnout neumím, nebo dokonce odmítám poskytnout? Když vidím jen sám sebe?

            Čistí srdcem uzří jednou Boha. Takový je obsah dalšího blahoslavenství. Ve vypravování o slepém Rufovi jsem psal, že vidět a „vidět“, nebo slyšet lze různě. Že Bibli nejde o fyzické vnímání našich smyslů. Ale o naše vidění či slyšení vnitřní. O naši vnímavost k tomu, co nelze tělesnými smysly postřehnout, co jim je skryto a přesto víme, že „Něco“ existuje. Že to tu mezi námi je. Takže lépe by se ono blahoslavenství dalo možná vyjádřit slovy: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha poznají. Pochopí v čem je zakopaný pes. To byl problém studovaných a moudrých farizeů. Oni se považovali za tak vzdělané a chytré, že nepřipouštěli jiného, kdo by jim mohl něco říci navíc. Oni měli tak říkajíc patent na rozum. A i jejich jednání a myšlenky nebyly přímé, jednoznačné, upřímné. Čistota srdce ale právě tohle vyžaduje. Průhlednost, čitelnost, upřímnost, otevřenost. A všudy přítomnou a potřebnou pokoru. Takový člověk má zaslíbení, že pozná mnohem víc a do větší hloubky věci, které jsou většině skryté. „Uvidí Boha“. Pochopí mnohé z jeho tajemství. No, tenhle problém je velmi obecný a týká se ve velké míře i dnešních lidí. Ještě kolikrát ani o víře nezačnete mluvit a už slyšíte: „Já vím…já znám… dej mis tím pokoj, vždyť..“ a už vám dotyčný servíruje rozumy a argumenty proti. Nic proto názoru, jenže velmi často to jsou jen naučené prázdné fráze (jako u mnohých křesťanů). Nemohu nevzpomenout (pro mne) hezkou a dlouhou debatu s jedním mladým mužem na internetu. Byl v argumentech velmi sběhlý a „vědecký“. A často se oháněl znalostí Bible. Když se ale později rozpovídal, vypadlo z něho, že je Bible nezáživná, málo akční, že Staré řecké báje jsou zajímavější a podobně a že do ní jen nahlédl. Tak kde bral tu jistotu o své pravdě? Z povrchnosti?

            Následující blahoslavenství snad nepotřebuje příliš komentář. Blahoslavený, kdo působí mezi lidmi pokoj.  Uvedu nejprve opak. „To je ale hajzl!“ a další a další, mnohem peprnější přídomky si zaslouží ten, kdo lidi rozeštvává. Kdo je podrazák, pomlouvač. V minulosti se o takových lidech někdy říkalo, že jsou spřaženi s ďáblem, Luciferem, že rostou pro peklo. Jedním z vrcholných představitelů této kategorie lidí je i Adolf Hitler.

Opakem je člověk moudrý, vyrovnaný s pevným a neměnným hodnotovým žebříčkem, který „ví a zná“. Který chápe, že jsou na světě hodnoty mnohem stabilnější a vzácnější. Kterého jen tak něco nerozhází a tenhle svůj klid a pokoj dovede přenášet i na okolí. Umí chladit horké hlavy, rozmlouvat unáhlená a škodlivá rozhodnutí. Umí donutit znesvářené strany, aby spolu zasedly za společný stůl a nakonec si podaly ruce na usmířenou. Takové jednání je v „režijním plánu“ Stvořitele. Tak má, podle svých sil i schopností, boží člověk vystupovat. A takový pak, podle slov Bible, ponese označení synů božích.

            Mezi blahoslavené patří i lidé, kteří jsou pronásledováni pro spravedlnost. Kdo se nebojí vystoupit na obranu utlačovaných, kdo nemlčí, když se děje křivda, když někdo bezdůvodně trpí pro zvůli někoho jiného. Spravedlností se ale myslí v tomto případě i spravedlnost Boží. Tedy hlásání „zvěsti o amnestii“. Není to tak dávno, co byla silou mocí potlačována. Církev byla zahnaná do kouta a tam držená. Kdo se ozval, většinou na to doplatil. Křesťanské sbory se stávaly někdy živými, jindy polomrtvými skanseny. Pokud si někdo z nás dovolil vystrčit nos ven a tam se projevit, dostal přes něj. Někdy dost citelně. Jen málo kdo z nás se stal blahoslaveným v tomto slova smyslu. Že by se neohroženě postavil a nahlas protestoval. Jeden z nás, mladých, se pro víru a svůj kategorický postoj dostal až do kriminálu. Jen že se odmítl podřídit a sklonit hlavu. Takový je tedy blahoslavený. A jemu patří království nebeské. Má mandát na členství v něm. Samozřejmě, sklonil-li hlavu před jeho panovníkem.

            Poslední blahoslavenství z kázání na hoře s předešlým úzce souvisí. Budete blahoslaveni, jestliže vás budou tupit a rozšiřovat o vás lži, nebo vás pronásledovat, že se ke mně hlásíte.

Tedy opět: blahoslavený bude statečný člověk, který nepodlehne (především) psychickému teroru. Kdo to ustojí a vytrvá. Kdo si navzdory nepřízni osudu a podmínek uchová svou víru a přesvědčení. Znám mnoho takových „blahoslavených“. Kteří se ctí obstáli. Chytří, vzdělaní lidé, kteří nesměli po celý život dělat to, co uměli a mohli tím být užiteční. Lidi, jejichž nadané děti mají jen základní vzdělání, protože tatínek, nebo oni sami dali přednost svému Panovníkovi. Lidi, kteří v kritických létech chodili doslova kanály, aby se vyhnuli nenávistným projevům, vyvolaných falešnými obviněními.