V Rákosovém moři
Nebyla to snadná cesta. Aby se vyhnuli hned na samém počátku střetu s Pelištejnci, šli Izraelité oklikou. Směrem na sever do delty Nilu. Do místa zvaného Rákosové moře. Tady se na čas utábořili. Mezi tím se Egypťanům vše rozleželo v hlavě. „Já pako!“ Chytal se farao za hlavu. „Co jsem to udělal? Takhle nezodpovědně se zbavit výkonných otroků!“ A tak svolal narychlo vojsko, navlékl se do pancíře, sedl do válečného vozu a v čele trestní vojenské výpravy se vydal Izraelity pronásledovat. Vůdce pochytat a potrestat, utečence přinutit k návratu.
Bylo zle. Jen Izraelci v dálce uviděli faraonovo vojsko, začali panikařit a lomit rukama. A také, jak jinak, nadávat Mojžíšovi. Čteme: „ Nebylo snad v Egyptě dost hrobů, že jsi nás odvedl do pouště, abychom tady potupně zahynuli? Co jsme ti udělali? Kdybychom ti to tenkrát neříkali! Nech nás na pokoji a nemontuj se mezi nás. Když budeme Egypťany poslouchat a neprovokovat je, dají i oni nám pokoj. A nějak to už přežijeme. Ale ty ne! A nyní to tu máme. Umřeme na poušti. Farao si na nás vybije zlost a všechny nás zmasakruje.“
Následná Mojžíšova slova musela vyznít jako těšínská jablíčka. „Lidi, co blázníte? Nebojte se! Nepropadejte hned panice.“ No a na to řekl něco, co muselo vyvolat vlnu povyku a posměchu. „Nechte Hospodina, ať vezme situaci sám do svých rukou. A poznáte, co to je, spoléhat se na Jeho pomoc. Hospodin bude dnes za vás bojovat sám. A vy budete jen mlčky přihlížet.“
Myslím, že se umíte do této situace dostatečně vžít. Sedíte na sudu se střelným prachem, doutnák už dohořívá, už už to práskne a někdo vás fanaticky nabádá ke klidu. „On ten doutnák sám od sebe zhasne…“
Nemám v úmyslu s vámi o těchto věcech polemizovat. Stejně bychom se nikdy nedopracovali jednoznačného závěru. Jen nesměle podotknu, že ve víře existují tajemství, která se tlučou s realistickým pohledem na svět. A i samotný věřící, ač s vírou cosi udělal, na výsledek pak kouká jako jojo a nevěří svým očím ani uším, ani mu spousta věcí nejde na rozum a diví se.
V našem příběhu se dál vypravuje, že Mojžíš prosil Hospodina o pomoc a ten jednal. K večeru se zvedl silný vítr a postupně vodu z Rákosového moře odvál. Takže zástup nalehko oděných uprchlíků přešel místo suchou nohou. No, však byl nejvyšší čas. Na druhém konci už do míst, kde byla ještě nedávno voda, najížděly první válečné vozy pronásledovatelů. „Rychle, rychle. Pospěšte si! Dělejte!“, popohání Mojžíš poslední opozdilce. Však Egypťané, navzdory těžkým vozům a rozbahněnému terénu postupují rychle kupředu. Poslední spřežení právě vjelo do bývalého moře a ti vpředu v čele s faraónem již nedočkavě mávají kopími a vystřelují první šípy. To bude mazec…
Nebyl. Najednou se stalo něco neočekávaného. Nejprve v nepřátelském vojsku zavládl zmatek. V bahně a mezi kameny se některým vozům polámaly nápravy a postup vojska tak zablokovaly. Než se problém alespoň částečně vyřešil, noc se už chýlila pomalu ke konci. A pak se stalo něco neočekávaného. Nejprve ustal vítr. A po chvíli naprostého ticha, přerušovaného jen nadávajícími Egypťany od polámaných vozů, se obrátil a začal vát s novou silou. Ale opačně!
„Vody se vrátily, přikryly vozy i jízdu celého faraonova vojska, které vešlo za Izraelci do moře. Nezůstal z nich ani jediný.“, vypravuje Bible.
„Zpívejte Hospodinu, neboť se slavně vyvýšil, smetl do moře koně i s jezdcem…“, zpívali pak na druhém břehu Izraelci, padali si do náruče a děkovali, jistě že z celého srdce, Hospodinovi za jeho neobvyklý zásah do děje.
Dnes byste již Rákosové moře nenašli. V devatenáctém století padlo za oběť stavbě Suezského průplavu. Jednou jsem slyšel vypravovat francouzské archeology-biblisty, že onen zázrak přechodu Rákosového moře může mít racionální jádro. V oněch místech je všude do dáli rovina. A hladina nedalekého Středozemního moře není níž, jak dva metry pod terénem. A také tu v určitém ročním období fouká velmi silný vítr. Přesně podle popisu Bible. Jednou sem, pak zase tam. Prý je tedy pravděpodobné, že se mělká hladina Rákosového moře, spíš močálů, mohla snížit natolik, aby pěší člověk mohl relativně snadno místo přejít. Horší to měly těžké válečné vozy s vojáky, navlečenými do pancířů. Když pak vítr obrátil směr a začal vát od Středozemního moře, udělala se na jeho hladině mini tsunami. A vodní vlna, nebo vlny, se převalily přes nizoučký terén a zaplavily znovu močály. Vody nemuselo být zase až tolik, ale na utopení pronásledovatelů, kteří neměli kam se schovat, to stačilo. Tak to je vysvětlení pro ty, kdo jsou od přirozenosti, jako já, skeptici. To ale nijak v mých očích neznehodnocuje „zázrak“. Pán Bůh, coby Stvořitel a ten, kdo disponuje všemi přírodními zákony i „náhodami“ je používá v náš prospěch jako pracovní nástroje. A my se jen divíme. Co se divíte?
Je to několik dnů, co se na internetu objevila podobná zprávička včetně mapky, kde ono místo bylo. A dokonce také malé video, znázorňující zatopení onoho místa. Tím jen potvrzuji, že jsem si nevymýšlel.