Setkání

Jako každé ráno, dal Mojžíš mamině při odchodu na pastvu na rozloučenou pusu, pohladil jí po vrásčité tváři a vyrazil. Mezi skalami se sem tam objevil trs polosuché trávy a kozy s ovečkami, krůček po krůčku postupovaly vpřed a uždibovaly ze skromných soust. Pastvy bylo ten den málo a tak se se stádem zatoulal hodně daleko od domova. Až pod horu zvanou Choréb. Skalnatý masív se v rovině vypínal strmě do výšky a jeho vrcholek se ztrácel kdesi v oblacích. Mojžíše zamrazilo. Z hory vyzařovala monumentalita a tajemno. Pod jejím vrcholkem si připadal jako nepatrná nicka.

„Ale co, zase fantazíruju.“, řekl si a začal přepočítávat stádo.

„Já tý potvoře jednou zpřerážím nohy!“, rozlobil se. Bodejť by se nečertil. Kdo jiný ve stádu nechyběl, než ovečka tulačka s černou hlavou. Teď aby kvůli ní lezl po okolních svazích a hledal jí. „Černá, Černá! Kde jsi? Černá!“, volá. No konečně. „Bééé!“, ječí ztracenka kdesi nahoře na skále. Ach jo. Zase někde šplhat.

            Jak se tak drápe mezi sutí, nohy v sandálech mu ujíždějí, musí dávat pozor, aby si nezvrtnul kotník, nebo nešlápl na písečnou zmiji, najednou před ním o kus dál z ničeho nic vzplál rozložitý keř. Divné na tom je nejen to, že se zažehnul sám od sebe. Ale keř hoří namodralým plamenem, teď už je celý v jednom plameni. A nic. Listy ani větve se žárem nekroutí, keř je stále stejný, jakoby byl plamen jen přízrak, nebo studený.

Prý to na této poušti není žádná světoborná událost. Roste tady jistý keř, který v horku vylučuje z větviček lehké hořlavé páry. Ty se čas od času samovolně vznítí a keř jakoby hořel. Ač oheň na něm nezanechá žádné stopy.

            Inteligentní a zvídavý Mojžíš si přece nemůže tuhle záhadu nechat ujít a neprozkoumat jí. Chce podivnému úkazu přijít stůj co stůj na kloub. Zapomíná na Černušku a s námahou a supěním se drápe na skalnatou plošinu, kde keř roste.

„Mojžíši, Mojžíši!“, ozval se pojednou mocný hlas. Jmenovaný ztuhl. Jen si zkuste to leknutí představit. Po celý den je okolo vás ticho, jen občas vítr profičí mezi skalami. A největší hluk nadělají snad jen ovce s kozami. Slunce pálí, vzduch se žárem tetelí, chvílemi vám z toho šíbe v makovici a najednou: „Mojžíši!“ Lekl by se jinčí borec. Obzvlášť, když to Něco na vás houkne vlastní jméno.

            Pěkně to s Mojžíšem cuklo. A tak, jako blahé paměti my na vojně, vzorně nahlásil:

„Zde! Tady jsem!“ (Co by tak asi napadlo vás? Kdyby vás potkala podobná situace? Jaká by byla vaše reakce? Schválně.)

            „Mojžíši, vstupuješ na posvátné místo. Zastav se!“ A on, plný úcty a bázně, sundává rychle s nohou sandály a padá tváří k zemi. Setkání s Bohem není žádná legrace. Vždy je spojené s bázní a úctou i posvátným chvěním. O takovém setkání se těžko dá psát s lehkostí a v žertu. To nejde.

            Hlas se Mojžíšovi představil jako ten, koho oslovoval už Abraham, Izák, Jákob i místodržící Josef. A že ho tak budou od této chvíle napořád titulovat i všichni Izraelité.

„Budu se nazývat Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův.“, řekl hlas. (V českém překladu Bible je ještě dovětek. Hospodin. Češi museli mít vždy něco extra, nějakou výjimku. Označení Hospodin je ryze staročeský vynález. Nepochází ze slova hospoda, jak by se mohl leckterý pivní skaut domnívat, ale od slovního základu hospodář, správce, pán.)

            Hlas také řekl, že viděl a slyšel, jak jsou Izraelité šikanováni a zotročováni. A že proto hodlá zasáhnout. No a teď to přišlo: Hodlá zasáhnout právě prostřednictvím zde přítomného Mojžíše.

„Co že!? Já?“, vyděsil se Mojžíš. Ještě má stále v paměti mrazení v zádech, když musel utíkat před královskými biřici. A nyní má snad dobrovolně strkat hlavu do oprátky? Zákonitě tedy hledá výmluvy, proč to není možné, proč jeho osoba není zrovna tím nejšťastnějším řešením a podobně. Pán Bůh nepánbůh, tohle smrdí na sto honů průšvihem.

            Ale Hospodin klidně pokračuje dál. (Milý Mojžíši, takové autoritě se neodmlouvá. To bys měl už, vzhledem ke svému věku, vědět.)

„Půjdeš za mým lidem, za Izraelity v otroctví, a řekneš jim: Posílá mne za vámi ten, který nese jméno „Jsem, kterýž jsem“. A vzkazuje vám: Nezapomněl jsem na vás. Vím o vašem trápení a vysvobodím vás.

Pak vezmeš z jejich středu starší rodů a vydáte se za faraonem. S žádostí, aby vás na tři dny pustil do pouště. Že tu chcete nerušeně oslavit svého Boha. On na vaší žádost nebude chtít přistoupit. Proto na něho a celé jeho království uvalím sérii neštěstí, až změkne a sám, dobrovolně, vás propustí.“

            Což o to, vize to byla pěkná. A pro Mojžíše i lichotivá. Být ústřední postavou takového dění. Jenže něco jiného je prožívat podobné dobrodružství při nočním snění ve ztichlém stanu a něco jiného pak je mít realitu rovnou na talíři. A to chudák Mojžíš ještě neví, že epizoda s faraonem, ať již bude, jak chce nebezpečná, je pouhou třešničkou se šlehačkou na dortíku. Ale to nejhorší teprve přijde. Zvládat vzpurný dav horkých hlav, chlácholit i tvrdou rukou kočírovat nespokojence a zhýčkané rebely. Kteří ve velmi krátké době zapomenou na egyptské strádání, ponižování a s lítostí budou jen vzpomínat na plná břicha. A pojmy, jako je svoboda, vize zaslíbené země, samostatnost jim bude ukradená.

„Táhni někam, Mojžíši!“, budou říkat. „Za to můžeš ty! Jak jsme ti jenom mohli tak pitomě naletět?“ Takový vděk tě, milý Mojžíši, čeká. Ještě štěstí, že naší budoucnost zná jedině Pán Bůh. Jinak by s námi nehnul vůbec. I tak se Mojžíš vymlouvá, jak to jen jde.

            „Hospodine, to sis mne s někým spletl, ne? Copak umím mluvit? Komunikovat umím jedině snad s  těmito němými hovádky, ale ne s lidmi. Jen si poslechni, jak hledám slova, zadrhávám v řeči, koktám. Copak si myslíš, že takového věrozvěsta lidé budou brát vážně?

            Jenomže Pán Bůh s podobnými vytáčkami u nás i u Mojžíše počítá. „Milej zlatej, s tím na mě nechoď. Jestli pak víš, že máš mladšího bratra Árona? Skvělého řečníka. Tak se dáte dohromady a on ti bude od této chvíle dělat tiskového mluvčího. Ty vydáš prohlášení, Áron ho bude na veřejnosti i před faraonem tlumočit. Další dotazy?“

            No dobře, to já netušil, že mám bráchu. A ještě tak nadanýho. Ale, Hospodine“, s nadějí v hlase vytahuje Mojžíš další protiargument, „na faraona jen slovo platit nebude! Ten je zvyklý, být obklopený všemožnými žvanily a tlučhuby. Já se stanu jen jedním z mnoha. Nebude mě brát vážně.“

            No, docela si umím představit něco jako lehký úsměv na svaté tváři a šibalství v Božích očích. On, Hospodin, vidí do našich srdcí i tam umí číst. A sebelepší argument z naší strany pro něho argumentem není. Pokud rozhodne, že právě já, ty se pro jeho plán hodíme a jsme použitelní.

            „Mojžíši, za co mne máš? Nejsem snad vševědoucí a všemohoucí? Držíš v ruce hůl. Sekni s ní o zem!“

Mojžíš praštil holí o zem a ona se proměnila v nebezpečného jedovatého hada. UF!! Uskočil v úleku stranou budoucí vůdce lidu Izraelského.

„A nyní chytni hada za ocas!“, přikázal Hospodin. Jo, to se pěkně řekne, chyť potvoru za ocas. Co když ale kousne? A navíc sebou mrská, jak jí mám chytit? Po několika pokusech se operace podařila a z hada se stala opět mírumilovná hůl, sloužící k podpěře unaveného těla.

„Zastrč ruku na prsou za plášť!“ Zněl další Hospodinův příkaz. To asi už Mojžíš udělal se zájmem a se zvědavostí. Co zas bude?

            Když ruku vyndal ven, zděsil se. Ruka celá zbělela a zmrtvěla. Byla v pokročilém stádiu malomocenství.

„Bože, to přece...“

„Nediskutuj a zastrč ruku zase zpátky!“, přikázal ten, který byl, je a bude na věky. Když Mojžíš, bledý jako ta ruka, hrabičku vytáhl ze zaňadří, jako by se nic nestalo. Ruka byla zdravá. „To je argument pro tvé soukmenovce i pro faraona. Aby tě brali vážně a uvěřili ti, že jsem tě zplnomocnil k jednání v Mém jménu.“

            Mojžíš v pokoře sklonil hlavu a již neprotestuje. Bože, ty víš, co děláš. Já jsem vedle tvého majestátu malá nicka, než abych si mohl vyskakovat. V pokoře přijímám roli, kterou mne pověřuješ. A od této chvíle na Tebe budu cele spoléhat.

             Příběh je samozřejmě delší. Tohle byla jen úvodní část. Třeba se k němu ještě někdy vrátím. V tuto chvíli jsem vám chtěl tlumočit jen to nejpodstatnější, co se dotýká každého z nás.

            Když se Pán Bůh rozhodne pro mne, pro tebe jako pro nástroj, jehož prostřednictvím chce něčeho dosáhnout, neboj se toho. On si tě vyhlédl, protože máš pro takovou věc potřebné předpoklady. A nebo ti schopnosti dá, abys mohl své poslání splnit.

            Nemohu se ubránit jisté paralele z mého života.  I já, co by „šéfík“, nejistý a nesmělý, který stále naříkal, že nemá ty správné vlohy a schopnosti zastávat takovou funkci, dostal „Árona“ a tím mi Pán Bůh zavřel ústa. Postavil mi do cesty báječné a schopné spolupracovníky. Kteří když viděli, šli a udělali. Aby to co nejlépe fungovalo. A já k nim i k tomu nahoře pak tiše a nesměle jen mohl špitnout: Díky!

            Když si nalistujete v Bibli 5. knihu Mojžíšovu, 28. kapitolu, stojí tam, že pokud budete opravdově celým srdcem spoléhat na Hospodina, jeho pomoc a důvěřovat mu, požehná vám a bude při vás stát.

            Moc se mi líbí například formulace: „Požehnaný budeš vycházeje, požehnaný vcházeje. Požehnaný budeš doma i na poli, požehnaná bude i tvá díže...“ A pak se tu hovoří o tom, že pokud budeš své dílo konat v Boží síle, vše do čeho se pustíš, bude mít smysl a tobě se bude dařit. Další roztomilá formulace pro ty, kteří si nevěří, zní: „A Hospodin tě ustanoví za hlavu, a ne za ocas...“ Tedy, nebudeš se muset mezi lidmi cítit jako páté kolo u vozu. Protože tvému snažení dá smysl On. Navíc ti posílí prestiž a autoritu. Takže „ jednou stranou na tě nepřátelé vytáhnou a sedmi cestami budou před tebou utíkat“. To vše budeš smět prožívat, „když jen opravdově budeš poslušen hlasu Hospodina, Boha svého“ a budeš se na něho celým srdcem spoléhat. Budeš se spoléhat na toho, kdo se tituluje „Jsem, kterýž jsem“.

            Mojžíš se na hoře Choréb ptal: Kdo vlastně jsi? Kdo to ke mně promlouvá? A dostal tuto odpověď. Jeden čas jsem kladl Pánu Bohu podobné otázky. Kdo vlastně jsi? Vím o tobě hodně. Z vypravování druhých, ze tvé Knihy i z vlastních zkušeností. Ale ani pak si neumím na tyto otázky odpovědět. Stále jsi pro mne jedna veliká záhada a tajemství. Kdo jsi?

„Jsem, kterýž jsem“. Šalamounská odpověď. Vyjadřuje vše podstatné a přitom neuspokojuje.

            Jednou jsem na toto téma četl jakési pojednání. V minulosti každé jméno mělo pro svého nositele až magický význam. A jméno, které nosil, se stalo jeho podstatou. Pokud se pak jména zmocnil někdo nepovolaný, dotyčný byl, alespoň v představách tehdejšího myšlení, mu vydán na pospas. Proto se prý Hospodin představil Mojžíšovi i lidem tak, jak se představil. Boha se nikdy nemůžeme zcela zmocnit, uchopit ho svým rozumem a pak si s ním nakládat podle vlastních potřeb a požadavků. Kdyby se tak totiž mohlo dít, velmi rychle bychom se na jeho místo dosadili my sami. Opět tu jde v jistém slova smyslu o pokoru, které se nám tolik nedostává. Přesto se Pán Bůh dává rád poznat těm, kdo ho hledají.

 Mohu poskytnout vlastní, byť poněkud neobvyklou zkušenost. Jen prosím nečekejte žádnou mystiku. Vše se dělo v regulích „normálnosti“. Je nesmysl za vším hned hledat zázrak, nebo nadpřirozeno.

            Jak jsem napsal, jistou dobu mne zaměstnávala velmi intenzivně otázka: Bože, kdo vlastně jsi? Pak se mi jednoho večera udělalo hodně zle a já prožil stav, podobný rozdělení mé osobnosti. Dalo by se to připodobnit, či vyložit jako podobenství o duši, duchu a tělu. Tedy o tom, co církev po staletí hlásá a co někteří skeptici nemohou skousnout.

            Když jsem později o svém prožitku a zdravotním problému informoval obvodní lékařku, nijak jsem jí neohromil. Prý se takového zážitku dopracovává každý, komu náhle dramaticky poklesne krevní tlak. Tak jsem onu příhodu i přijal. Jako zkušenost a pro sebe jako zajímavé podobenství o trojí podstatě člověka.

            Asi po roce a půl se mi udělalo nevolno opět. Tentokrát vše proběhlo zcela jinak, ale já během onoho zdravotního problému mohl prožít něco, co se se značnou nadsázkou dá nazvat viděním.

            Snad tento termín správně chápete. Vážně se nechci ohánět žádným zázrakem, nebo mystickým viděním. Určitě by se to dalo opět nějak z lékařského hlediska vysvětlit. Ale v onom stavu poloviční nevnímavosti mne opět přepadla se vší naléhavostí otázka: Kdo vlastně jsi? A moc jsem na ní toužil dostat odpověď.

            To co pak následovalo, nedovedu ani při nejlepší vůli a daru fantazie popsat. Strhla se barevná vichřice, divadlo, které nejde smysly popsat. Začalo to velmi zeširoka a končilo v jediném ústředním bodu.

„Jsem, který jsem. Jsem všechno.“ Snad tak bych to mohl jako celek popsat. Díky předchozímu prožitku, kdy jsem prožíval různé kombinace duše-ducha-těla vím, že moje duše byla dostatečně onou odpovědí uspokojena. A já „pochopil“. Už mne tahle věc od té chvíle neznepokojuje a nezaměstnává. Můj duch ale, moje zvídavost ukojena nebyla. A ráda by dál přišla věci na kloub. Díky tehdejšímu prožitku už ale umím rozlišovat, co je co.

            Můj, tvůj život se může stát velmi požehnaným, svěříme-li ho do rukou Nebeského režiséra. A nemusí ten život být až tak dramatický, jako byl Mojžíšův. Někdy ona změna proběhne kdesi uvnitř nás samých. A všechno naše dosavadní konání je, jak říká Bible, posvěcené. Dostaneš na něj „štempl“. Něco jako je vyražené znamení – punc – například na zlatém prstenu novomanželů. Onen punc informuje, že zlato, ze kterého je prsten vyrobený, není žádný šmejd. Ale poctivý, ryzí kov.

            Podobně na nás funguje i ono posvěcení. Už nejsi „šmejdem“, padělkem, nebo bezcennou napodobeninou něčeho. Ale něčím vzácným a hodnotným. A všechno tvé dosavadní i budoucí snažení najednou dostává smysl, význam a cenu. I se zpětnou platností umí Pán Bůh tvůj život použít. Jde jen – po kolikáté to už zdůrazňuji? – o tvou pokoru, ochotu se mu vydat a důvěřovat mu.