Neotáčej se zpět
Izaiáš 43.kap., 18 - 19
Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky.
Lpět na tradicích není pravá zbožnost. A hlavně to je zavádějící. Taktéž se donekonečna rýpat ve věcech, které nás kdysi potkaly jako něco nepříjemného. V křivdách, které se staly. Nejde se přece vrátit zpět.
Navíc i sám Pán Ježíš říká, že hoden jeho slávy je jen ten, kdo se za pluhem neotáčí. Kdo s nadějí a vírou hledí kupředu.
Jako v přírodě, i v duchovní oblasti platí, že když někde něco umírá, něco starého končí, už někde, možná že ještě skrytě, raší. Než rostlina zajde, nasadí na květ, vytvoří semena. I velmi starý strom, nebo strom sražený vichřicí, třeba z posledních sil, nasadí na nové výmladky. Větvičky, které vyraší na jeho pahýlu. Když strom upadá do zimního spánku a shodí listy, má už připravené pupeny na příští rok. Všimli jste si toho? Pak stačí krátký okamžik v příhodnou dobu a zdánlivě mrtvá rostlina nebo strom se zazelenají. Ožijí.
Nedávno jsem se díval na jeden dokument z pouště. Léta to byla vyprahlá pustina, kde byl jen kámen, písek. I živáčka najít byl zázrak. Pak po mnoha letech přišel mohutný příval deště a během několika málo dnů se stal doslova zázrak. Dosud pustina a mrtvá země rozkvetla do neuvěřitelné krásy. Nebylo snad jediného volného místa. Všude kvetly nádherné voňavé a barevné květy. Jedna kvetoucí zahrada. Až se člověku tajil dech. Kde se to najednou vzalo? To jen v zemi čekaly milióny semínek na svůj čas. Trpělivě a s nadějí, že jednou se vše změní a přijde vláha.
Proto není na místě plakat nad rozlitým mlékem, ale vytvářet takové podmínky, aby to nové, co v nás dříme, se mohlo probudit a vzejít.
V závěru je pak zaslíbení. Hýbat dějinami, přepisovat dějiny, jak se mnozí političtí tlučhubové chvástají, neumíme. Dokonce chápeme, proč to nejde. Proč je to velikášství, projev pýchy. Protože nad vším děním okolo nás je ještě Někdo. Mocnější a s větší autoritou. Ten dělá konečná rozhodnutí, Ten mění skutečně dějiny, přepisuje je. Ten NĚKDO ale zároveň ujišťuje, že on nás, spolehneme-li se na Něj, povede. Dá sílu i způsobí úspěch v našem počínání. „Já povedu pustou, vyprahlou krajinou řeky.“ Všímáte si? Nikoliv řeku. Nezpůsobím jednu výjimečnou situaci, která vám (možná) dodá kuráže a posílí naději. Ale ŘEKY. Proudy vod. Které se rozlijí po celé doposud vyprahlé krajině a CELOU ji zavlaží. Tak, že se do nynějška poušť zazelená a posléze rozkvete do nebývalé krásy.
To ale vyžaduje víru, naději i trochu kuráže.