Starý Zákon - Eliáš

Eliáš byl jedním z největších Izraelských proroků. A velmi zapálený pro své poslání. Vedl si statečně a nekompromisně. Což mu vyneslo nenávist z kruhů nejvyšších a posléze pronásledování a usilování o jeho život.

Eliáš po jednom takovém incidentu musí před pochopy královny Jezábel utéct do pouště. Ukrývá se v jeskyni na hoře Choréb. Tady prožívá stav mysli, který ho nakonec vyhání ven do nepohody. Setkat se s Hospodinem.

            Každý z nás má občas tuto touhu a potřebu. Bez výjimky. Ať již je či není věřící. Je to touha po „Něčem“. Často zcela nedefinovatelná. Pokud nejste zcela povrchními a prázdnými bytostmi, dáte mi za pravdu. Třeba jen sami v sobě. Nechci, abyste mi to potvrzovali.

            Ono „Něco“ bývá hledané v různých neobvyklých prožitcích, setkáních, zábavě. Někteří – ti přemýšlivější – ho hledají třeba i v dnes tak populárních východních učeních. A nebo ve vztazích. V navazování nových a nových lásek. A vůbec to nemusí být jen obyčejné přelétávání z květinky na květinku. Ale prostřednictvím milostného opojení tu je pokus třeba i o hledání něčeho hlubšího. No, dnes nelze opomenout ještě jednu, dost pochybnou cestu hledání. Experiment s drogou nebo alkoholem. I tyto věci „pomáhají“ člověku se uvolnit. I ony nabízejí v jistém slova smyslu „něco“.

            Eliáš byl po všem tom pronásledování a vnitřních bojů a posléze pochybností v rozpoložení, kdy si lehl na zem a přál si pouze jedno.  Navždy zavřít oči a umřít. Je unavený, zklamaný. Všechny poučky a definice víry, jakoby se zhroutily a přestaly fungovat. Před několika hodinami zahvězdil, strhl na svou stranu pár lidí a hned na to se musí ukrývat. Naříká si: „Bože, vždyť nejsem o nic lepší, než všichni ostatní“. K čemu to všechno vlastně je?

            Eliáš byl, jak se píše, Boží muž. O Hospodinově existenci nepochybuje. Ale jistě pochyboval o jeho zaslíbeních. Která jakoby ne a ne se naplnit. Jakoby se cíl spíš vzdaloval, než přibližoval. Vše co Hospodin sliboval svým věrným, leželo u ledu. Situace se vyvíjela zcela opačně, než Eliáš toužil a očekával.

            Venku řádí smršť a prudká bouře. Prorok stojí před jeskyní, možná se navzdory vší té sibérii a nepohodě toulá mezi skalami. Vítr mu šlehá proudy vody rovnou do tváře, ale on nevnímá. Snaží se najít duševní rovnováhu i svou otřesenou víru a vztah k tomu, koho vyznává.

            Znám to také. Čas od času jsem se fyzicky vybičoval do krajnosti, abych si vyčistil hlavu, zbavil se vnitřního přetlaku a byl zase schopný normálního provozu. Docela to pomáhá. Ale ono „Něco“ a klid a pokoj v srdci se mi tím nikdy získat nepodařilo. Vraťme se do příběhu.

            Eliáš je buď drsňák, nebo mu už opravdu na ničem nezáleží. Hrotí situaci. Buď a nebo. Buď tě, Bože, potkám, nebo po mně potopa… Courá dál po skalních srázech za mohutné vichřice, dál nastavuje tvář živlu a dál riskuje. Pak se země zachvěla. Zemětřesení. V této oblasti zase ne až tak výjimečný úkaz.

            „Bože, ukaž se mi! Já už opravdu dál nemohu!“ Už nemám sílu dál pokračovat tímto způsobem. Tak volá Eliáš. Ale Bůh, ona jistota a dárce pokoje a klidu v duši se neohlašuje. Eliáš v tom lítá dál sám.

            Tady většina z nás s hledáním „duchovna“ končí. S hledáním onoho „Něčeho“. „Bůh není. Bůh je výmysl.  Kdyby Bůh byl, musel se mi už dávno na mé upřímné hledání ozvat, dát se poznat.“ Říká mnoho lidí a otázka víry je pro ně vyřešená. Bůh není! A dál jsou nešťastní, nespokojení, a dál, často bezděky, hledají Něco, navzdory všem proklamacím o boží neexistenci. Mizerný stav.

            Jenže Bůh, který tě miluje, je vedle tebe! A chce se ti dát poznat! Jsi to ale ty sám, kdo tomuto setkání klade překážky, ne On.

            Zemětřesení za nějakou dobu odeznělo, živly se zklidnily a obloha vyjasnila. Začalo opět hřát slunce a pouští zavanul vlahý a příjemný větřík. A tehdy se Eliáš, jak v Bibli čteme, s Hospodinem setkal. Nepotkal ho v rachotu hromů a mezi oslnivými blesky. Ani ve vichřici a chvění půdy pod nohama. Ani se nemusel hrůzou a bázní třást, když se s Bohem setkal.

            Setkání naopak proběhlo ve velmi něžné a tiché rovině. „Bože, jsi to skutečně ty?“ Je to ten mocný a hrozný Hospodin, který umí člověku dát najevo svou moc a autoritu?

„Jsem to já. Protože důvěru, lásku, ochotu odevzdat se do mých rukou ani já, Bůh, neumím vynutit silou. Já jsem milující Hospodin a jdu v životě s tebou. Jsem ti kdykoliv k dispozici. Záleží jen a pouze na tobě, zda o to stojíš či nikoliv. Záleží na tvé pokoře a ochotě se zklidnit, odevzdat.“

            Připomíná mi to situaci z těchto dnů. Právě jsme odjeli z ukončeného dětského tábora. Cesta vedla městečkem Mšenem, pak vyjíždíme ven do polí. Silničku tu lemuje husté křoví. Jak stoupáme nebo klesáme, objevuje se před námi větší či menší část obzoru.

„Zastavte tady!“, říkám řidičce. „Je tu nádherný výhled do krajiny.“

„Tady?“, diví se přátelé v autě.

Vystupujeme a já je vedu kousek nazpět. Asi po dvaceti metrech je v houštině proluka. Procházíme křovisky a najednou se před námi otevře nádherný výhled do líbezné krajiny. Pole, remízky, v dálce Vrátenská hora s přilepenými chaloupkami na úbočí. A za ní sluncem ozářené Bezdězy. A ještě dál na obzoru v oparu Ještěd. Pak uděláme čelem vzad. Opět pole, pak zahrady v údolí a za ním na kopečku půvabné panorama městečka. Všichni účastníci byli okouzleni tou krásou.

            Tak tomu je podobně i s Boží blízkostí. Někdy je nutné se kousek v našem životě, plném spěchu, vrátit. Ale hlavně: Opustit zaběhaný stereotyp, způsob uvažování, myšlení. „Sejít s cesty“, odbočit. Projít prolukou mezi dvěma často velmi odlišnými světy. Projít místem, kde se nám zdá, že „tady přece nemůže nic být“. Ale ono je.

            Pán Bůh je se svým požehnáním a milosrdenstvím kousek od tebe. Odděluje vás od sebe pouze hradba křoví. Tebou vytvořených překážek, proč není možné takové setkání uskutečnit. A přitom stačí tak málo. Zastavit se, v pokoře a tichosti se zklidnit a jako Eliáš začít naslouchat. Ne hřmotu hromů, ale tichému vánku. Pán Bůh k našemu srdci mluví potichu, něžně. On na nás nehuláká! Protože chce, aby tvé naslouchání vyšlo z tebe. Abys s ním chtěl ty sám komunikovat. Když to uděláš, uslyšíš, spatříš, poznáš, prožiješ tolik nádherného, že se ti až hlava zatočí. Jako nám z onoho pohledu do krásné krajiny v okolí Vrátenské hory.