V Egyptě

Tak se Mojžíš srdečně rozloučil se svým tchánem Jetrem, pobral skromný majetek, naložil ženu a děti na oslíky a vyrazil do Egypta za novým životním posláním. Nikde dál nečteme, že by protestoval, vymlouval se, nebo měl další námitky. Prostě šel.

            Něco podobného po nás chce i Kristus. Máš-li námitky proti cestě křesťana, vyřeš si je, probojuj si to. Takový přístup k věci je legitimní. Ale jak ses jednou již rozhodl pro novou životní cestu, není dobré se otáčet, na nové cestě znovu zvažovat, zda jsi udělal či neudělal dobře, jestli tvé rozhodnutí bylo či nebylo prozíravé. To nám mohou osvětlit jeho slova z doby „najímání“ nových učedníků. Tehdy jednomu zájemci, který chtěl jít za ním, ale nejprve se hodlal rozloučit se zesnulým otcem, řekl, že mrtví mají pochovat mrtvého sami. On ať raději jde a neohlíží se, co bylo. Už se k ničemu, co ti připomíná starý způsob života, nevracej. Radikálně začni znova. Máš jasný cíl, znáš cestu. Není rozumné se zaobírat věcmi okolo. Jen tím tříštíš síly a děláš si v hlavě zmatek. A odvádí tě to od tvého poslání.

            První ťafka čekala Mojžíše vzápětí. Jako novopečený ohlašovatel Boží vůle okamžitě tvrdě u faraona narazil. „Ach tak, tebe, kamaráde, nějakej Hospodin pověřil mi vyřídit, co mám dělat, jo? A kdo to je, že ho neznám? Co si myslíš, že nyní udělám? Že hned padnu na hubu a celý se hrůzou roztřesu, jo? Víš ty vůbec, s kým mluvíš, věrozvěste? S FARAONEM!!! S vládcem Egypta! S vládcem suverénního a mocného státu! Snad si nemyslíš, pacholku jeden nevycválaná, že budu tancovat, jak ty budeš pískat!?“

            A milý Mojžíš vypadl z paláce, že nevěděl, kolik bije. A to mohl být rád, že tak dopadl a že farao byl zřejmě v dobrém rozmaru. Mohl také skončit v lochu. No, první Mojžíšova mise měla v zápětí pro jeho soukmenovce mimo to neblahé následky. Král totiž usoudil, že Izraelité nemají samýma roupama co na práci, když se chtějí vedle svých povinností vúči panovníkovi ještě v poušti oddávat náboženským orgiím a uctívání toho jejich Hospodina a silně přitvrdil.

            Byla to viditelně šikana. Do té doby měli Mojžíšovi souvěrci za povinnost denně odevzdávat státní správě určitý počet cihel z nepálené hlíny. Jako ostřiva se do hlíny přidávala nadrobno nařezaná sláma, kterou fasovali. Nyní, při stejném počtu odevzdaných cihel si jí museli sami sehnat a zpracovat. „On vás humor přejde, pakáži jedna líná!“, děl farao. Že se okamžitě stal Mojžíš nepopulárním u svých lidí, je nasnadě.

Čteme: „Vy jste pokáleli naši pověst u faraona a jeho služebníků. Dali jste jim do ruky meč, aby nás mohli povraždit…“, obvinili zástupci lidu bratry. No, měli pravdu. A Mojžíš s Áronem byli schlíplí jako psi. Bodejť ne!

Určitě si tuhle prohru museli s celou parádou vychutnat. Ona ale taková prohra a procitnutí do tvrdé reality je ve víře potřebná. Ba nutností. Křesťan, ač si o něm můžete myslet cokoliv, není snílek ani idealista. Jo, po prvém nadšení ano. Ale Pán Bůh nás většinou dost rázně vede k procitnutí. A též, překvapivě, k pokoře. Milý Mojžíši (ale i Stanislave, Pavle, Kateřino, Josefe a podobně…), probuďte se z pocitu vlastní jedinečnosti. Já vám přece říkal na začátku mé cesty, že po vás budou lidé dupat, plivat na vás, že budete figurovat jako šašci a exoti. Pokud své poslání postavíte na své vlastní slávě či pocitu jedinečnosti, pěkně si nabijete hubu. Uvědomte si, laskavě, že jste POUZE mými vyslanci. Které jsem JÁ pověřil úkolem. A že výsledek celého projektu neleží na vašich schopnostech, ale na tom, jak jej JÁ budu řídit. Takové vědomí dodává sílu i osvobozuje. Já vidím dál než vy. A zdánlivá prohra v mé režii ještě nic neznamená. Je pouze dalším krůčkem ke konečnému cíli. Vzkazuje tímto Pán Bůh.

            A tak, když se ti dva otřepali z tvrdého dopadu, šli za faraónem znovu. A aby dokázali svou věrohodnost a pověřenost Hospodinem, sekl Áron Mojžíšovou holí o zem a ona se proměnila, jak se píše, v draka. V Bibli pod čarou se o tom píše jako o symbolice. Drak prý představuje protibožskou mocnost. A výklad zní, že v takového nepřítele se promění Hospodin, obrátí se proti faraonovi a jeho nezachrání řádná kouzla ani čáry. Však se o to také hned přítomní kouzelníci a hadači pokoušeli. I jim se povedlo své hole měnit na hady a draky. Jenže ta Mojžíšova hůl je všechny postupně pozřela. Jak ale čteme, na faraona to žádný dojem neudělalo. Faraonovo srdce se prý zatvrdilo…

            To je dobrá poznámka i do současnosti. Všechny ty divoké i smysluplné (?) debaty a vzájemné přesvědčování o své pravdě na internetu i osobních slovních půtkách o víře pozbývají smysl. Nejsou-li vedeny v pokoře (oboustranně) a s touhou pochopit druhého. Protože má-li druhá strana „zatvrzelé srdce“ jako farao, ničeho nedosáhneš. Leda ještě většího odporu a případně nenávisti. Příkladem může být i Ježíšova osoba. Ač dělal zázraky a činy, které se vymykaly běžným zkušenostem, na lidi, kteří byli proti, to žádný dojem neudělalo. Byli hluší a slepí. Zatvrdili se.

PRVNÍ POHROMA

Na druhý den se farao vydal k vodě. Mojžíš dostal příkaz: „Až se objeví na břehu Nilu, postav se na druhý břeh, vezmi do ruky hůl a vyřídíš mu můj vzkaz.“

NÁROD PROPUSŤ MŮJ! Se zpívá v jednom spirituálu, který začíná slovy: Ať jde Mojžíš do země Egyptské…

„Farao!“, volá tedy Mojžíš. „Hospodin, Bůh Hebrejů, mě k tobě posílá se vzkazem: Propusť můj lid, aby mi sloužil na poušti! A ty jsi doposud neposlechl!“

Co myslíte, že se stalo? No samozřejmě! Já na tebe, Mojžíši, házím bobky! Tak nějak reagoval vládce. Mohl snad ze své vládcovské pozice jinak?

A tak se splnila první Hospodinova hrozba vúči Egypťanům. Áron švihnul holí o hladinu vody a vzápětí na to tekla korytem řeky nikoliv voda, ale krev. Po chvíli pak řekou plavaly také ryby břichem vzhůru a za nějakou dobu se v okolí Nilu nedalo pro hrozný zápach tlejícího masa pobývat.

            Co čekáte za reakci? Samozřejmě, farao se zasekl ještě víc. Ale čteme tu ještě něco zajímavého a na první pohled nepochopitelného. (To je ona problematika Starého zákona a jeho povrchního – někdy – výkladu.) Kejklíři okolo vládce se prý nepokoušeli Áronův čin „odčarovat“. Nýbrž svými holemi udělali totéž a zaneřádili krví i postranní ramena řeky. Takže Egypťané, aby mohli vůbec pít, byli nuceni kopat v rychlosti provizorní studny. Prý znamení krve bylo znamením velmi zlým. A tak se to kejklíři pokoušeli obrátit proti Izraelitům.

DRUHÁ POHROMA

Taktéž druhá pohrůžka Hospodinova přišla ke slovu. Mojžíšovu vzkazu od Hospodina se farao jen vysmál. A tak opět Áron zapracoval s holí a po Egyptě se rozlezly tisíce a tisíce žab. Muselo to být něco. Žába je tvor docela hezký i milý, když někde v rákosí v podvečer skřehotá, slunce zapadá a její zpěv dokresluje tichou a poklidnou atmosféru končícího dne. Jenže když vám vyskočí z postele, šlapete po nich doma v bytě i venku na ulici, vyskočí vám ze šuplíku…fuj, to musí být zážitek. Myslím, že i ti nejzarytější ochránci přírody by k nim ztratili sympatie. Navíc tamní kejklíře, ze stejného důvodu jako s krví, nenapadlo nic lepšího, než je svými kouzly rozmnožili i v postranních ramenech a tůních řeky. No, musela to být skutečně chuťovka.

To už farao trochu změknul. Zavolal Mojžíše a smlouvá: „ Pros toho svého Hospodina, ať s tím přestane! Já pak tvé lidi pustím do pouště, ať mu tam stanovené dny slouží.“ „Dobře,“ řekl Mojžíš. „Abys ale věděl, že je to skutečně Hospodinovo dílo, domluvíme se na čase, kdy se tak stane. Tou dobou se budu k němu modlit a on mou prosbu vyslyší.“ Stalo se a přemnožené žáby nakonec okupovaly pouze koryto řeky. Jen problém ustoupil, farao zapomněl na slib a „opět zatvrdil své srdce“.

Někde jsem již o něčem podobném psal. Když člověku teče do bot a neví kudy kam, naslibuje i pánbíčkovi hory doly. A často i se slzami v očích. Jen ale problém ustoupí, najednou Bůh už není. A on si ani nevzdechne. Jako zmiňovaný vládce se opět „zatvrdí“. Ač onen malér měl dotyčného často zastavit na jeho cestě, měl mu něco říci, nasměrovat na jinou, pro něho lepší užitečnější cestu. Proč se pak diví, že se všechno proti němu spiklo, osud mu není nakloněný, nebo se ohání větami typu: „Kdyby byl bůh, nemohl by to dopustit…?“

POHROMA TŘETÍ

Opět Áron holí praštil do prachu na zemi a byl tu další, velmi nepříjemný problém. Komáři. Když se o jejich likvidaci pokoušeli kejklíři, nedařilo se jim. Tak řekli faraonovi: „Je to prst Boží“. Jaké jiné ospravedlnění si mohli vymyslet?

POHROMA ČTVRTÁ

Ráno za úsvitu, když se šel farao osvěžit k řece, stojí na břehu dotěrný Mojžíš zas. A už na faraona naléhá: „Propusť moje lidi!“ Farao se samozřejmě cuká. Tak Mojžíš dodává: „Když nepustíš, zamořím tvou zem dotěrnými mouchami. A abys nebyl na pochybách, kdo to na tebe poslal a proč, moji lidé, žijící v oblasti Gošen této rány budou ušetřeni. Ti se s mouchami nesetkají. Tak se stalo.

            I tentokrát farao škemral, sliboval. Dokonce souhlasil i s tím, aby Izraelci svému Bohu obětovali. Jenže pěkně pod dohledem. Což samozřejmě Mojžíš odmítl. „Pane a vládče, vaše národní náboženství, váš kult je zcela odlišný od našeho. A kdybychom na očích tvých lidí obětovali svému Bohu, svou zbožností bychom jen provokovali. A po těch všech ranách, co si museli Egypťané díky tvé neústupnosti vytrpět, by to nemuselo dopadnout dobře.“ Co mu zbývalo? Slíbil vše, co Mojžíš požadoval. Jenže sotva problém odezněl, nic neplatilo a vše zůstalo po starém. „A koukejte makat, bando nezdárná!“

PÁTÁ RÁNA

Napříště krajinu postihl dobytčí mor. To bylo zlé. Hospodářství, odkázané na domácí zvířata zkolabovalo, všude ležely zdechliny, které se v horku rychle rozkládaly, a krajinu ovládl zápach kazícího se masa. Farao poslal své úředníky, aby zjistili stav. Čekalo ho nemilé překvapení. Hebrejci, potvory, se z toho jakýmsi pro něho záhadným způsobem vyvlíkli. Samozřejmě že se vymlouvali na svého Hospodina. Že on v tom má prsty. Jejich dobytčata byla v pohodě, egyptských v agonii.

RÁNA ŠESTÁ

Teď už šlo do tuhého. Mojžíš nečekal na další faraonovy sliby-nesliby a na Hospodinův příkaz opět jednal. Došel za ním přímo do paláce a před jeho očima rozhodil do vzduchu hrst sazí z pece. Následky byly hrozné. Na lidech i dobytku, který přežil mor, se objevily hnisavé vředy neštovic. Nikdo z kouzelníků a hvězdopravců s tím nedokázal nic udělat. Reakce faraonova se dala předpokládat. Když se tlačí na pilu příliš, zasekne se, zakousne a nehnete s ní. Tak i pan vládce. Zabejčil se a nikdo s ním nehnul. A zrovna ne!

Docela této reakci rozumím. Byly situace, kdybych se nechal třeba ubít, než bych ustoupil. To se mi stalo na vojně při šikaně zrovna tak, jako v situaci, kdy jsem se stal pro víru středem posměchu, nebo jsem byl potrestaný tatínkem a já byl přesvědčený, že neprávem. Když nátlak dosáhne jisté intenzity, stane se opak. Namísto povolnosti to vyvolá prudkou protireakci. Všimněte si, že to dokonce platí i v mezinárodních vztazích.

SEDMÁ RÁNA

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Brzy z rána zajdi opět za faraónem a řekni mu toto: Doposud jsem tě šetřil. Nechtěl jsem ti ublížit, jen svými ranami ti ukázat svou moc a autoritu. Že já jsem na světě nejvyšším Pánem. A že i ty se mi musíš podřídit. Nyní ale na tebe dopustím pohromu, která tebe i tvé lidi ohrozí na životě. Uvedu na tvou zem hrozné krupobití, jaké nikdo doposud nezažil ani nepamatuje. Kdo se včas neskryje, umře.“

Pán Bůh není mstivý bůh. A i prostřednictvím různých situací varuje. Lidi, chytněte se už konečně za nos! Co to děláte? Vzpamatujte se! Žel, my až příliš často nechceme slyšet. Z různých důvodů. Buď bychom museli sklonit hlavu a uznat, že nemáme pravdu, že děláme něco zle, nebo bychom museli omezit své nároky, pohodlí a podobně. Je pohodlnější „se zatvrdit“, ač tušíme moc nepříjemné následky a s nepříjemným mrazením v zádech čekáme, co se v nejbližší době může stát.

Takže kdo vzal Mojžíšovo varování vážně a včas ukryl sebe, dělníky i dobytek, vyvázl se zdravou kůží. Kdo nemínil brát Boží varování na vědomí, moc zle na to doplatil. Prý se strhlo skutečné peklo. Za mohutné bouře, kdy nebe doslova hořelo ohněm, na zem padalo tolik krup a v tak hrozné intenzitě, že v několika okamžicích ubilo k smrti vše živé, co nebylo dostatečně ukryté. Že se to podepsalo i na úrodě, snad dodávat nemusím.

Co jiného faraonovi zbývalo, než opět prosit prostřednictvím Mojžíše o pardon? Jenže – pokolikáté už – sotva mu otrnulo, znovu si postavil hlavu. „Zůstal v srdci neoblomný…“, čteme.

OSMÁ RÁNA

Nepříjemný Mojžíš se svým bratrem byli v paláci zas. A znovu stejná písnička: „Farao, propust můj lid…“Tůůůdle!“, reagoval farao. Jenže to se jeho rádcové a úředníci již ozvali. A ač uctivě a s pokorou, přesto jen naléhavě svého představitele moci žádali, aby se trochu krotil a těm dvěma vyhověl. Neboť „cožpak jsi nepoznal, že hrozí Egyptu zánik?“ No, farao si musel sáhnout na nos a povolit. Tak šalamounsky smlouvá.

„Hele, Mojžíši, já ti všechny lidi nepustím. To tak! Myslíte si, že Hospodin bude s vámi, když vás pustím i s dětmi a dobytkem? To jste si zamanuli špatnou věc. Kdepak! Vy muži si jděte a služte Hospodinu, když o to tak stojíte. Ale děti a mámy zůstanou doma.“  A vyhnal je ven.

            Na příkaz Hospodina tedy Mojžíš vztáhl nad Egyptskou zem hůl a od východu se přihnal silný vítr. A vzápětí za ním mraky kobylek. Byly všude. A ve velmi kratičké době sežraly vše, co ještě po předchozích pohromách zbylo. Obilí, trávu, stromy. Farao prosil, sliboval, rval si vlasy i vousy. Sotva ale nový vítr všechny kobylky odvál a krajinu osvobodil, zasekl se a nic. To tak! Nechat si poroučet nějakými umouněnci.

RÁNA DEVÁTÁ

Scénář stejný. Farao: Kašlu na vás! Mojžíš: Jak myslíš. A mává svou holí. Tentokrát se prý setmělo na tři dny tolik, že nebylo vidět na krok. Farao povolil. A souhlasil s odchodem všech Izraelitů do pouště. Jenže Mojžíš vyvíjí nátlak. Ba ne, jen tak neodejdeme! Vezmeme si sebou všechen svůj majetek, dobytek. A ty sám nám ještě přidáš hovězí k obětním hodům a zápalným obětem.

Jakou reakci asi bylo možné čekat? Faraonovi musely po tom všem rupnout nervy a tak ječí jak pominutý: „Táhni pryč!!! Už ať tě tady nevidím… A dej si majzla, abys mi náhodou ještě někdy nepřišel na oči. Protože v den, kdy se tak stane, to bude tvůj poslední den.“ Třese se celý rozčílením. A Mojžíš s ledovým klidem odvětil: „Jak jsi řekl. Už ti víc na oči nepřijdu.“

POSLEDNÍ DESÁTÁ RÁNA

Než ale odešel, obrátil se na faraona a naposledy mu řekl: „Takto praví Hospodin: o půl noci projdu Egyptem. Všichni prvorození v egyptské zemi zemřou. Od prvorozeného syna faraonova, který sedí na trůnu, po prvorozeného syna otrokyně, která na mlýnku mele obilí až po prvorozené dobytče v chlévě. Po celé egyptské zemi se bude rozléhat pláč a veliký křik, jakého doposud nebylo a už nikdy nebude. Ale na žádného Izraelce ani pes nezavrčí, ani se dobytče neožene. Aby bylo každému jasné, že Já, Hospodin, podivuhodně rozlišuji mezi těmi, kdo jsou mými a těmi, kdo se ke mně staví nepřátelsky. Po tom všem se všichni tví služebníci ke mně obrátí a budou žádat, abych spolu se svým lidem okamžitě odešel a už se nikdy nevracel.“ A na to, planoucí hněvem a rozrušením, se Mojžíš obrátil na podpadku a rychle odešel.

Zuřil farao? Házel vzteky na zem drahé vázy? Nebo nastalo po Mojžíšově odchodu napjaté ticho? O tom se v Bibli nepíše. Bylo by to ale zajímavé vědět. Popusťte uzdu své fantazii. Zkuste si něco z toho představit. (Takto praví Hospodin…“. Těmito slovy v Bibli pokaždé začínají slova proroků, kteří tlumočí boží vzkaz lidem. Má se tím výrazně oddělit to, co pochází od Boha a co od lidí.)

            Mezi tím, co se staženými vnitřnostmi farao a jeho lidé očekávali věci příští, nařídil Hospodin Mojžíšovi toto: „Každá rodina si opatří ročního beránka nebo kozlíka a několik dní se o něj bude starat. Pak zvířátko ve stanovený den zabije a navečer ho bude jíst upečené na ohni spolu s nekvašeným chlebem. Co z něho zbude, spálíte. Budete jíst připraveni k odchodu. Až beránka zabijete, nezapomeňte potřít rám dveří jeho krví. Krev beránka bude znamením pro mého posla smrti, aby se vašemu domovu vyhnul. Onen den si budete každý rok připomínat jako svátek Veliké noci.“

            Starý zákon má přímou souvislost se Zákonem novým. (Bible se dělí na tyto dvě části. Co se událo před Ježíšem Kristem a co za jeho života a následně potom.) Mnoho událostí Starého zákona je skrytým předznamenáním, co se stane. Co Bůh pro své lidi chystá. Tak tomu je i s Velkou nocí. Nic vám to nenapovídá…? Ještě nic? A co takhle Velikonoce? Velikonoce nejsou jen odvozeným názvem ze starozákonního příběhu. Ona egyptská událost zároveň symbolicky napověděla, jak bude jednou Hospodin řešit zapeklitou situaci s lidským proviněním proti Stvořiteli.

            Nevinné zvířátko, které se ničím neprovinilo a za nic nemohlo, se stalo obětí. Bylo obětované, aby jeho krev, potřená na dveřích lidských příbytků, jejich obyvatele ochránila před hněvem Nejvyššího. Kdo poslechl a věřil téhle „hovadině“, byl zachráněný. Kdo ne, doplatil na to.

            Obdobně tomu bylo později. Bůh vydal svého syna Ježíše jako nevinnou oběť, aby jeho krev, podobná té beránkově, byla znamením. Kdo se s celého srdce a upřímnosti na ní odvolává, kdo téhle „hovadině“ věří, je s Bohem usmířený. Jeho hněv a trest se mu vyhne. Kdo na to hází bobky, je mu to k smíchu a znevažuje oběť Ježíše, říká si o podobný malér jako kdysi Egypťané. Jen s následky o poznání horšími.

            Stalo se. Ve stanovenou noc nastal po Egyptě veliký pláč a nářek. Prý nebylo rodiny, kde by někdo neumřel. Ještě před rozbřeskem si farao povolal oba bratry a doslova je s jejich lidmi vyhnal. „Jděte už! Všichni! A vezměte si sebou, co chcete. Všechen svůj majetek i stáda. Hlavně ať vás již nikdy nespatřím!“, křičel farao. Izraelité, přichystaní k odchodu, vzápětí na to vyrazili.