O uťaté ruce a vydloubnutém oku

To je dobré vypravování. Líbí se mi. Jednak je o dětech, jednak provokuje. A navíc mi připomíná jednu příhodu z let dávných, kdy vojenský politruk byl upřímně rozhořčený nad tímto příběhem o tom, že si máme nechat useknout ruku, vedou-li nás naše choutky k nějaké nekalosti. A tak jako mnohokrát, i toto slovo bylo jedním z argumentů ideologů strany o zpátečnictví církve a zhoubnosti víry. Tak posuďte sami, zda je či není. Musím ale začít vypravovat od počátku.

            Přišli Ježíšovi učedníci za Mistrem, a že kdo je v tom jeho nebeském království největší. Přesně v mantinelech myšlení našeho světa. Také máme sklon neustále poměřovat, hodnotit a porovnávat. A komu dát bodů víc, komu méně a podle toho také mu přiřknout lepší místo, výhody, posty. Co na tom, že Ježíš prohlásil, že jeho království není z tohoto světa? Tím chtěl říci, že ho nejde srovnávat našimi měřítky. Že zdejší životní hodnoty jsou zcela odlišné od životních hodnot jeho království.

            Pak se rozhlédl okolo, zavolal jakési malé dítě, co zrovna ťapkalo okolo, postavil je před své učedníky a říká:

„Milánkové, vidíte to dítě? Čisté, bezelstné, opravdové a čitelné ve svých projevech? Tak jestli vaše obrácení nebude mít na vás takovéto účinky, pokud se nezměníte a nebudete jako přítomné dítě, máte smůlu. Království boží totiž preferuje pouze takovéto občany. A jen tací jsou v něm skutečně velcí.“

No, co vy na to? Je nabádání k opravdovosti, čestnosti, přímosti zpátečnictvím? „Svět“ se samozřejmě bude ohánět všelijakými argumenty, realitou i racionálním myšlením a tisíci jinými Proč, ale v principu měl Ježíš pravdu. Co z nás lidí bude, když na to zapomeneme a zvlčíme docela?

            A pak dodává: „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto maličkých (a nyní se již nemyslí jen na maličké dítě, člověka maličkého podle počtu let), lépe by mu bylo, kdyby mu na krk uvázali mlýnský kámen a hodili ho do mořské hlubiny. Sice se na světě zákonitě dostáváme do různých pokušení a svodů, ale běda tomu, skrze koho se to děje!“ Dospělý člověk, byť „maličký“ v tom biblickém slova smyslu má přece také rozum. A křesťan má být, vedle své opravdovosti a upřímnosti i obezřetný a moudrý. Takže dospěláky vynechám. Ale co děti? Ty to mají od přírody. A lehce se nechají zmanipulovat. Lehce se nechají zlákat ke zlému. Často jen naším zlým a neuváženým jednáním a špatným příkladem. Z toho proto vyplývá i naše zodpovědnost. Běda ti, kdo jsi pohoršením. A dvakrát běda tobě, kdo dítě svádíš ke zlému záměrně!

            Ježíš nikdy nevyhrožoval, neříkal: Hanzlíci jedni, počkejte, však na vás dojde! On vám to můj Otec v brzké době spočítá!“ On maximálně říká: „Běda těm, kteří…“ Trochu neosobní. A my na neosobní varování a navíc tak málo agresivní moc neslyšíme. Díky naší mentalitě jsme ochotni reagovat teprve na řádný klacek a bolestivou ránu. Jenže to do mantinelů lásky nepatří. Proto jen to „běda“.

            A ještě k těm pokušením. Mohu být obětí pokušení, že mne někdo poňouká, nebo jsem pod tlakem svých tužeb a chtíčů. (Fuj, to je blbé slovo.) Některé tužby jsou skutečně neodbytné a vtíravé. Pak je těžké s nimi zápasit. A ještě víc se jim nepoddat.

            Jednou z možností, jak se něčemu podobnému bránit je, nevystavovat se zbytečně situacím, které podobné tužby vyvolávají. Spisovatel Mark Twain to nazývá „taháním čerta za ocas“. Lidé, abstinující to znají. Mám-li problém s alkoholem, drogou, kouřením, nechodím zbytečně do podobných zařízení, kde se to podává a konzumuje. To často ale obnáší odříci si i jinak hezké a milé setkání s přáteli, nejsem-li si jistý v kramflecích. A nebo vědomé vracení se k myšlenkám, které takové riziko zvyšují. To je ono „Utětí ruky, vydlobnutí oka“, o kterém následně Ježíš pak mluví. O co šlo?

            On začal mluvit více méně bez zřejmých souvislostí toto: „Jestli tě tvá ruka nebo noha svádí k hříchu, utni jí a odhoď. Je lepší, když do božího království vejdeš jako mrzák, než abys, sice celý, skončil ve věčném zahynutí.

            Jo, a pokud tě k hříchu svádí tvoje oko, udělej totéž. Raději si ho vydloubni. Je lepší vejít do božího království poznamenaný, než zahynout v dokonalosti.“

Rozumíte? Vezměte si jen takové sexuální rajcování. Podněty tohoto druhu jsme zahlcováni na každém kroku. Ospravedlňuje se to demokracií, svobodou vyjadřování, potřebou sexuální výchovy a vším možným. Souhlasím. Jsem pro otevřenost. Jenže v podtextu těchto snah je až příliš často zcela něco jiného. Hlavně brnkačka na naše pudy, protože z toho kyne někomu velký zisk. Především reklamě tohoto typu se asi těžko lze vyhnout. Člověk se musí na ní dívat s určitým odstupem.

Proč se ale záměrně rajcovat ještě vyhledáváním těchto podnětů jinde? Nebo ve své vlastní fantazii? Abychom si rozuměli. Já myslím především na takové vlivy, které ve svém důsledku pak vedou člověka k tomu, že udělá něco nepředloženého, zlého. Vím-li o účincích tohoto druhu na svou osobu, jsem blázen, když je ještě vyhledávám a vědomě se vystavuji riziku!

Abych byl konkrétnější: Proč se chodit záměrně ožrat, když vím, že po napití jsem agresivní a vyvolávám bitky? Až vystřízlivím, budu litovat, protože jsem třeba nechtěl, ale…

Proč se neléčit, případně si nenechat udělat kastraci, když mne pohled na ženu, dítě vyrajcuje do nepříčetnosti a já nad sebou ztrácím kontrolu? To jistě není zadarmo. Zmiňovaná kastrace je drastický zásah do mého života i osobnosti. A nějak se to musí pak na člověku podepsat. Svým způsobem ho to skutečně zmrzačí. A nejen po fyzické stránce. Ale je to řešení. A pomůže to nejen permanentně ohroženému okolí, ale i dotyčnému člověku. Zbaví ho to napětí, vyloučí se průšvihy, ochrání jeho samého od vyvržení ze společnosti a pohrdání lidmi. Možná se vyjadřuji neohrabaně. Promiňte mi, vy, kterých se to nějakým způsobem dotýká. Že jsem uvedl za příklad zrovna vás.

            A na závěr, zase jakoby vytržené z kontextu, zazní další Ježíšova poznámka. Tentokrát: „Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých…“ Opět jí lze vztáhnout jak na děti, tak na lidi opravdové, upřímné a otevřené. Právě se zmiňovanou předchozí otázkou učedníků, kdo že je v božím království největší. Prostě v tomto království jsou hodnoty nastavené poněkud jinak, než ty naše.

            Jenže ono království není, jak by někdo rád tvrdil, odtržené od reality. Opět nás to všechny vede k opravdovému lidství, skutečným životním hodnotám, co je a co není v našem životě doopravdy důležité a co ne.

No, nemusíte souhlasit. Nesnažím se vás za každou cenu přesvědčit. Zkuste ale trochu nad sebou přemýšlet. Nad svými životními prioritami a hodnotami. Budete-li „jako děti“, možná se dopracujete zajímavých závěrů, které i vás samotné překvapí.