Setkání

Hlad a neúroda ale trvala dál a jednoho dne museli konstatovat, že pokud se nevypraví do Egypta pro obilí znovu, čeká jejich rodiny smrt pomalým umíráním hlady. Co teď? Když se už začali chystat na cestu, Juda bratrům připomněl: „Ten muž nám ale důrazně řekl, že s námi bude jednat jedině tehdy, když přivedeme Benjamina. Jinak nám neprodá ani zrnko.“ No, Jákob opět propadl hysterii a zavalil syny výčitkami. „Proč jste jednali vůči mně tak bezohledně a všechno jste tomu chlapovi vyzvonili?  Že máte doma ještě dalšího sourozence?“ Bratři se brání: „Copak jsme mohli tušit, co z toho vzejde? Neřekli jsme mu víc, než na co se ptal.“

            Nakonec se na otce obrátil syn Juda a navrhnul: „Pusť toho chlapce se mnou. Ať můžeme vyrazit. Vezmu si ho pod ochranu. Pokud se mu něco stane, volej k zodpovědnosti mne. V tom případě to budu já, kdo se na zbytek života proti tobě prohřešil, že jsem nedovedl bratra ochránit. Kdybychom stále tenhle problém neřešili, mohli jsme už být dvakrát zpátky. I tvé zdržování ohrožuje životy. Pro změnu zase životy našich dětí. Chceš mít i ty na svědomí tyhle maličké?“

            Jákob couvl. Nařídil, aby jako dar pro pána sebou vzali trochu vzácností, kterými země Kaanánská oplývala. Prý to byl především mastix, med, ladanum,  léčivé masti, pistácie a mandle. A také vedle peněz za obilí měli vrátit i ty, které našli v žocích. Snad to byl jen omyl. My jsme rodina poctivá a čestná. Žádní podvodníci!

Vezměte sebou i Benjamina a hned se vydejte za tím mužem. Ať je sám Hospodin při vás a slituje se nad vámi. Teď zůstanu už úplně sám, bez dětí.“ A rozplakal se.

(Masti se vyráběly z rostlinných olejů a léčivých, nebo vonných bylin. Byly velmi proslulé a trvanlivé. Používaly se v léčitelství, k balzamování, ke kouzelnictví i v náboženských obřadech. Uchovávaly se v nádobkách z alabastru s úzkým hrdlem. Před upotřebením se hrdlo muselo urazit.

Med byl nejen vyhledávanou pochutinou, ale i výborným platidlem. S medem se obchodovalo odjakživa i u nás. Na území naší republiky. Staří Slované za med a kůže ulovené zvěře vyměňovali s obchodníky jiné, pro ně luxusní zboží. Ostatní dary se mi nepodařilo ve slovnících identifikovat.)

            Po příchodu do Egypta se bratři s obavou ohlásili u mocného pána. Byli velmi vlídně přijati. Sloužící jim poskytli odpočinek i možnost omýt se a upravit. Také jejich oslíci dostali řádně nažrat. Nakonec bratry čekalo překvapení největší. Pán je zve na společný oběd. Namísto radosti vyvolalo ale pozvání další obavy. Až zasedneme ke stolu, vyřítí se na nás sloužící, pozajímají nás a uvrhnou do vězení. Jistě tomu tak bude. Bratři si totiž nebyli ani trochu jistí ohledně stříbra, které našli v žocích s obilím. Proto si vzali stranou jednoho ze správců a svěřili se mu s problémem. Že našli v obilí stříbro, které měli jako platbu za obilí, ale že ho vrací zpět a vezou i nové na zaplacení obilí dalšího. A ujišťovali ho o své poctivosti.  Správce ale udiveně namítal: „Upokojte se.  A nic se nebojte. Stříbro vám vložil do vaků asi váš Bůh, protože my vaše stříbro přijali a zapsali do účetních knih. To je asi celé jedno velké nedorozumění.“

            Po příchodu do hodovní síně padli před šlechetným pánem na zem a klaněli se mu. A také mu s úctou předali dary i pozdrav od svých rodin. „Jak se vede vašemu panu otci? Je ještě na živu? Je zdráv?“, zeptal se Josef. „Tvému otroku, našemu otci, se vede, chvála Bohu dobře.“ Tu se jich otázal: „Tohle je tedy ten váš nejmladší bratr Benjamin? Kterého jste vzpomínali?“

„Ano, pane. To je náš nejmladší bratr Benjamin, otcovo sluníčko, zřítelnice jeho očí. Jeho život, jeho všechno.“, řekli.

„Buď ti milostiv Nejvyšší, synu.“, řekl Josef, ale pak se obrátil a skoro útěkem se vzdálil z místnosti. Vběhl do svých pokojů, padl na lůžko a rozplakal se dojetím. Když se uklidnil, omyl si obličej a vrátil se do hodovní síně. Tleskl rukama a sluhové začali nosit na stůl. Bratři nevycházeli z údivu. Nikdy neviděli tolik nádhery, tolik přepychu ani nejedli tolik podivných a chutných jídel. A ještě stále nebyli sto pochopit pánův obrat v chování a jeho projevovanou přízeň. Jen pomalu se uklidňovali a zvykali si. To odpoledne prožili ve velmi příjemné pohodě a s laskavým pánem vypili mnoho chutného vína.

            Ještě jedna zkouška bratry čekala. Před odjezdem bratrů přikázal Josef svému správci:

„Naplň žoky těm mužům potravou, kolik jen mohou uvézt a každému dej jeho stříbro opět navrch na obilí. Můj kalich, ten stříbrný, vlož navrch žoku nejmladšímu, spolu se stříbrem za zakoupené obilí.“ Stalo se. Bratři se ráno za svítání sebrali a vydali se na dalekou cestu domů. Když opustili město, zavolal si Josef opět správce a řekl mu: „Pronásleduj ty muže. A udělej jim prohlídku. A pak je obviň z krádeže stříbrného poháru.“

Správce vzal sebou ozbrojence a vyrazili. Sotva bratry dostihl, rozkřičel se na ně: „Proč se za dobro odměňujete zlem? Proč pánovi berete to, co mu je milé a posvátné? Zle jste se zachovali, musíte se se mnou vrátit. Buď po dobrém, nebo vás odvedu násilím.“

            Správcova slova byla pro bratry jako studená sprcha a samozřejmě se ohradili. „My jsme poctiví muži a něčeho takového bychom se nikdy nedopustili. Nevěříš? Copak jsme ti nepřivezli až ze své země stříbro, které se nám objevilo v žocích a dobrovolně ti ho nechtěli vrátit? Udělej si u nás prohlídku všech zavazadel. Přesvědč se o naší poctivosti. U koho snad pohár najdeš, ať zemře jako nepoctivec. A my ostatní se staneme otroky tvého pána!“

No, to byla silná a sebevědomá slova.

„Dobře.“, řekl správce. „Ať je po vašem. Ten u koho se pohár najde, bude otrokem. Vy ostatní, nevinní budete svobodni.“

            Každý hned složil vaky na zem a začala prohlídka. Správce začal u nejstaršího a končil u Benjamina. Kalich ležel u něj. Všichni strnuli. To není možné! Náš nejmladší? Co se těm chudákům asi muselo všechno v tu chvíli honit hlavou! Jednak vlastní ponížení a pohana, jednak hrůza, co zpráva o bratrově činu udělá s otcem. Že by se Benjamin snad neměl už vrátit domů, na to se ani neodvažovali pomyslet. Se skloněnými hlavami se pomalu vraceli do pánova domu.

            Josef se na ně rozkřičel: „Co jste to spáchali za čin!? Copak si myslíte, že váš skutek zůstane bez povšimnutí?“

Tehdy před něj předstoupil Juda a řekl: „Pane, nemám na čin, který se stal, omluvu. Ani nevím, jak se ospravedlnit. Snad nás Bůh pronásleduje za náš podlý čin, kterého jsme se před léty dopustili a stále ještě jsme si dost nevytrpěli, abychom ho odčinili. Nyní jsme tedy spolu s viníkem otroky i my všichni. Dělej si s námi, co uznáš za vhodné.“

            „Ne, takového jednání jsem dalek. Mým otrokem se stane pouze ten, kdo vzal kalich. Viník všeho.“

            Tehdy opět vystoupil Juda a prosil: „Pane, neměj mi za zlé mou smělost, ale vyslechni mne, prosím. Když jsme byli v Egyptě poprvé, vyptával ses nás na naše blízké i na našeho otce. A my ti řekli, že náš otec měl s jednou ze svých žen dva syny. Josefa, o kterého přišel a nyní Benjamina. A že na nejmladším synovi lpí celým svým životem. Bál se ho pustit s námi a nebýt skutečně zoufalé situace našich rodin, nikdy by se tak nestalo. Pokud mu syna nepřivezeme zpět, zabije ho to. Pane, zaručil jsem se za toho chlapce celým svým životem. Proto tě prosím, pusť chlapce domů a ponech si za otroka mne. Jak bych mohl předstoupit před otce a nevrátit mu jeho milovaného syna? Copak bych unesl utrpení, kterého bych se stal svědkem?“

Josef se už nedokázal dál ovládat. „Odejděte! Všichni, kromě těchto mužů, odejděte z této místnosti!“, zvolal pohnutým hlasem. A když se tak stalo, s pláčem se vrhnul bratrům do náruče a nechal se jim poznat. Plakal tak hlasitě, že to slyšeli všichni. I ti, co stáli venku před domem. Bylo to setkání velmi dojemné a vřelé. Josef bratrům vypravoval, jak se o něho Hospodin po celou dobu staral a jak ho vedl.  Proč se stal tak vysokým pánem i co zemi ještě čeká. „Hladomor trvá teprve dva roky.“, řekl. „Ale dalších pět let ještě bude lidi trápit. Proto vzkažte otci: toto ti navrhuje tvůj ztracený a opět nalezený syn. Přestěhuj se do Egypta. Budeš bydlet v Gešemu, nedaleko mého sídla. Tak si budeme nablízku. Vezmi sebou všechny své syny, ženy, vnuky, svůj dobytek i celé hospodářství. Postarám se o vás. Jsem druhým nejmocnějším mužem v zemi a mohu svá slova i doložit činem. Pospěšte si a vyřiďte můj vzkaz otci. Toužím se s ním setkat i vás mít všechny ve své blízkosti.“ Pak se po velikém objímání přece jen rozloučili.

            Když se farao dozvěděl dojímavý rodinný příběh, osobně se angažoval. Dal příkaz a pro Jákoba i jeho celou rozvětvenou rodinu nechal poslat povozy. A nelitoval jakýchkoliv nákladů, jen aby se nově příchozí cítili v novém domově dobře. Josef pak při odjezdu bratrů jen tiše špitnul: „Prosím, jenom mezi sebou nevyvolávejte cestou hádky. Ale žijte spolu ve svornosti.“

            Když bratři dorazili domů, jejich otec na slova o tom, že je Josef naživu, zůstal netečný. Nevěřil jim. Teprve, když mu všechno do podrobností vypravovali a on, jako důkaz, uviděl i přijíždějící povozy, uvěřil. A jak se píše, „pookřál jeho duch.“

„Stačí!“, zvolal, „můj syn Josef žije! Půjdu, abych ho ještě před smrtí uviděl.“

            Tak se sbalili a vydali na dlouho cestu. Když dorazili k hranicím do Beer-šeby, nechal Jákob zastavit a obětoval tady Bohu. V noci pak měl prorocký sen. Hospodin Jákoba ujistil, že i po vstupu do Egypta na něho nezapomene a že se, tak jak to slíbil, jeho pokolení stane početným národem, který zase časem vyvede z Egypta a dá mu vlastní zem.

            Přijetí bylo v Egyptě velmi přátelské a milé. Opět se ho zúčastnil osobně i farao a dokonce Jákoba i přijal na kus řeči. Jákob na oplátku faraonovi požehnal. Ten pak rozkázal, aby jeho lidé neměli v ničem nedostatku a mohli pracovat a živit se tak, jak byli doposud zvyklí.

            Jákob v Egyptě žil ještě dalších sedmnáct let a těšil se ze svých blízkých. Josefovi se podařilo uchránit zem před hladomorem a jako dobrému obchodníkovi, na tom pro faraona vydělat ještě značný zisk. Přitom tak, že lidé byli Josefovi vděční a nepovažovali to za újmu. Příběh potom končí Jákobovým požehnáním a jeho smrtí.