Starý Zákon - Jak stavěli Babylonskou věž

STAVĚLI JÍ AŽ DOOBLAK. JAKO PROJEV SVÉ PÝCHY. ALE NIKDY VĚŽ

NEDOSTAVĚLI. I DNES ČASTO NASTÁVÁ „POMATENÍ JAZYKŮ“.

Po potopě světa prý byla celá země jednotná v řeči i činech. Pamatujte si to. V řeči i činech!

Pak se veliká skupina lidí nastěhovala do rovin v zemi Šineár, to je mezi řekami Tigridem a Eufratem a začala budovat veliké město. A vedle města i mohutnou věž. Tak velikou, aby je už žádná potopa nemohla ohrozit. A tak vysokou, že se bude dotýkat nebe a její sláva lidem města zajistí nesmrtelnost.

            Dali se do stavby. Místo kamene použili ohromné množství pálených cihel, za pojidlo použili asfalt, kterého je v tamní krajině nadbytek. Jenomže zapomněli počítat ve svém konání s Hospodinem. Ten se na jejich počínání díval a řekl si: „Když se vám to povede, naroste vám hřebínek tak vysoko, že s vámi už nebude řeč žádná. Holt, nedá se nic dělat, musím zase zakročit.“ A dopustil, aby se jejich doposud jednotná řeč zmátla a oni si navzájem přestali rozumět.

Blázinec to musel být asi skutečně veliký, protože nakonec od svého úmyslu upustili a stavba nebyla nikdy dokončena. A protože se slovo bábel v té krajině používá pro vyjádření zmatku, říká se oné nedostavěné věži dodnes věž Babylonská.

Babylonská věž byla stavbou pýchy. „My si to zařídíme na světě po svém! My do svých plánů nehodláme nějakýho pánbíčka angažovat. My se bez něho obejdeme a svůj život si zabezpečíme dle vlastního uvážení a rozumu.“ Asi tak by se dal vyjádřit postoj stavitelů oné věže. (Přímo se mi vnucuje paralela s komunistickou ideologií a její nabubřelostí.)

            Pán Bůh dal prostřednictvím vodní katastrofy jasně lidem najevo: Takhle ne! Oni se ale nedali poučit. A šli si podle svého dál. Ono „zmatení jazyků“, jak ho Bible popisuje, si vykládám tedy jinak, než doslovně.

            Pokaždé, když v našem konání převládá pýcha, dochází ke „zmatení jazyků“. Jak to hezky vyjadřuje jedno lidové rčení. Že každý tahá za jiný (opačný) konec provazu. Nebo věty o koze a o voze. V pýše myslí jen na sebe, na své vlastní zájmy. A jde tedy proti zájmům druhého. Nemůže se pak s ostatními domluvit. Jeden říká „hot a druhý čehý“.

            Ať již tedy ona stavba věže v reálu existovala, nebo se stala pouze symbolem něčeho, „zmatení jazyků“ jistě nastalo. Příkladem toho jsou naše každodenní zkušenosti z běžného života. Z pracovišť, partnerského soužití, nebo stačí sledovat jednání parlamentu. Všichni mluví o jedné věci, rokují o ní a přitom si nerozumí. A po desítkách hodin zasedání je nakonec výsledek nulový. Kdyby přestali myslet jen na své vlastní, nebo stranické zájmy a mysleli skutečně tak, jak byli do svých funkcí pověřeni, došli by často ke konečnému rozhodnutí během několika minut.

            Boží autorita v našem životě, postavená nad naše ego otevírá prostor pro pokoru. Pro nízké o sobě smýšlení. Pro vědomí zodpovědnosti a nadřazenosti zájmů většiny nad zájmy vlastními. V opačném případě si „melu pořád svou a nastává zmatení jazyků“. Nemyslíte, že i tento starobylý příběh, a je jedno, zda ho vnímáte „biblicky“, nebo jen jako mýtus, je aktuální a stojí za to se nad ním zamyslet?