Nový Zákon - Podobenství o deseti nevěstách

JEN PĚT PROZÍRAVÝCH SE NAKONEC VDALO. ZBYLÉ BIBLE NAZÝVÁ BLÁZNIVÝMI. PROČ?

Znáte ten příběh? Možná jsem vás zmátl pozměněným názvem. V Bibli se v příběhu hovoří o deseti pannách. Nevěsta jako panna se tehdy považovala za zcela samozřejmou věc. Dnes by dostal název již trochu jiný význam.

 Příběh vypravoval Ježíš svým posluchačům jako podobenství a byl určený především jeho následovníkům. Snad ještě pro upřesnění. Pohybujeme se v orientu a mnohoženství tehdy stále nebylo neobvyklé.

            Nějaký vlivný muž si namluvil (spíš koupil) do svého harému deset nových žen. S tím, že si pro ně přijede a odveze je do svého domu. Jenže ženich se asi někde pozdržel a kolik dní se neukázal. Všech deset dívek se těšilo a netrpělivě svého ženicha vyhlíželo.

            Ale jen pět z nich bylo „moudrých“, jak se v Bibli praví. Dnes by se možná lépe hodil výraz prozřetelných, uvážlivých. Ony ty „moudré“ totiž počítaly se všemi možnými variantami ženichova návratu. A tak vedle nachystané výbavy a sbalených věcí měly stále v zásobě i dost oleje na svícení. Uvědomte si, že světlo bylo v té dávné době problém. Vypínačem se otočit v případě potřeby nedalo.

            Druhých pět dívek, ty „bláznivé“, tedy opět přeloženo do moderní mluvy, lehkomyslné, neuvážlivé, na nějaký olej na svícení kašlalo. „Ono to nějak dopadne.“, říkaly si možná.

            Jenže jako na potvoru, ženich dorazil pozdě v noci. A jelikož to byl pán zazobaný a mocný, žádné „počkej do rána“ neexistovalo.

„Holky, dělejte! Za chvíli se odjíždí!“, tlučou na dveře příbytků pánovi sloužící. Nastal zmatek. Děvčata pobíhají sem a tam, vynášení věci před dům a nakládají na povozy. Snad si ten blázinec umíte sami dost dobře představit.

            Ale ouha! Za nějakou dobu bylo k odjezdu připraveno jen pět zmiňovaných panen „moudrých“. Protože díky zásobě oleje si mohly posvítit a posbírat vše, co na cestu potřebovaly. Ty „bláznivé“ lítají po domě splašeně sem a tam,šmátrají po paměti po zdech a marně hledají, kam si co uložily.

            Sice jednu chvíli celé udýchané přilétly za svými kamarádkami a hned:

„Hele, holky, nemáte doma trochu oleje navíc? Nám jak na potvoru zrovna v tuhle chvíli došel.“

Moudré jim prý ale odvětily: „Je nám líto, ale když se s vámi podělíme o svou skromnou zásobu, nebude mít nakonec nikdo nic. Oleje máme příliš málo na to, abychom se s vámi mohly podělit.“ Dopadlo to nakonec tak, že těch pět prozřetelných odjelo a ostatní měly smůlu. Přišly o příležitost.

            Jak jsem zmiňoval na začátku. Příběh je především adresovaný nám, křesťanům. Ježíšových následovníkům. Milánkové, nestačí se počítat jen mezi vyvolené „nevěsty“ a pak dál na všechno kašlat. Složit ruce do klína a snít o krásném životě, plném lásky a idylky. Nebo se oddávat iluzi, že „on je Pán Bůh přece nekonečná láska. Tak ze své podstaty nemůže nikoho nechat zatratit a nechat ho „doma“. Takhle také některé náboženské skupiny interpretují Písmo.

            Ježíš nás varuje. Když už ses vydal na tuhle cestu, nepolevuj a žij tak, abys jednou, až zazní „padla“, byl připravený k odjezdu. A ona chvíle tě nezastihla nepřipraveného, bez „oleje“. Tedy té opravdovosti v srdci, oddanosti Pánu Bohu. Jedině takto připravení na cestu mají šanci, že je ženich nenechá doma. “Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a neúměrnou starostí o živobytí. A aby vás onen den nepřekvapil jako past…Buďte bdělí a ostražití.“, říká Ježíš v jednom svém podobenství na toto téma.

            Mé příběhy jsou ale adresované především všem kamarádům a lidem, kteří o víře nic nevědí, nebo velmi málo. Takže hledám příběhy, které by je mohly oslovit. Příběh o pannách je tedy v tomto případě příběhem o promarněné příležitosti. Pro vlastní blbost. „Já vůl! Proč jsem tehdy...“ Znáte to, že? To se může stát komukoliv.

            Boží nabídka amnestie je takovou velikou příležitostí, jedinečnou šancí. Když odsouzenec dostane milost, čeká se od něj také, že už „bude sekat latinu“. Recidiva se pak trestá přísněji. Tak podobně to platí i o lidech, kteří Pánu Bohu na jeho nabídku kývli. Že jeho požadavky berou na vědomí a chtějí žít podle jeho Zákona lásky.

            Příběh je aktuální i v případě samotné nabídky. Buď uvážlivý a neházej ji za hlavu. Může se ti stát, že bys jednou třeba i moc chtěl, ale to již bude pozdě.

            A na závěr ještě jeden kratičký příběh. Nedávno jsem ho četl v knížečce od mého oblíbeného autora Bruna Ferrereho.  Převyprávím ho jen velmi volně.

            Jistý člověk žil velmi bouřlivým a pobuřujícím životem. Lidé v okolí ho často napomínali, včetně kněze z farnosti, ale on se jen smál.

„Dejte mi pokoj s vírou! Na to mám dost času, až ze mě bude starej dědek. Volat pánbíčka mohu až na smrtelné posteli. A na to je času dost.“

„Jestli si na něho stačíš vzpomenout.“, podotkl kněz.

„Máte moc starostí, pane faráři, klídek! Já se umím o svůj život sám postarat.“ Děl onen muž už trochu nakvašeně.

            Za nějaký čas jel kamsi skalnatou krajinou na koni. Tu se mu zvíře z nějaké příčiny poplašilo, vyrazilo vpřed a v zápětí na to, pán i kůň padají ze strmého břehu do skalnatého řečiště potoka.

„Zvíře jedno pitomý, co to děláš!?“, zazněla poslední slova onoho muže.

Rozumíte?

Nedá mi to a ještě přidám kousek. Velmi mnou otřásla zpráva z tisku, která jím nedávno proběhla. Skupinka mladých lidí jela pozdě v noci ze zábavy autem domů a havarovala. Auto se přitom vznítilo a všichni v něm uhořeli.

            Pod dojmem předchozího příběhu si umím aktualizovat a následně představit i jejich případný poslední rozhovor. Třeba vypadal takto:

„Hele, vole, dej pozor! Kam čumíš?“

Drž zobák, mám to v ruce, né?“

„Č….u, co děláš...?!“

(Omlouvám se za nestandardní výrazy. Ale takhle přece většina z vás mluví, ne?)