Místodržícím

Josef se činil. A nejen v práci. Ačkoliv žena pocházela ze státních rezerv, nebyla co do kvality asi nic podřadného. A (doufám, přál bych mu to štěstí) snad v sobě nakonec našli i zalíbení. Takže se náruči Asenaty nevyhýbal, jak to udělal Putifarce. Hospodin Josefovi požehnal i v loži manželském, a on se mohl pyšnit dvěma hezkými syny. Prvorozeným Manasesem a mladším Efraimem.

            Když potom přišly slibované roky hladu, země byla na pohromu důkladně připravená. Každé město mělo svou vlastní zásobárnu a prý se urodilo tolik, že potom už obilí ani nevážili a nepočítali.

            Jen co roky blahobytu skončily, přišla do celé krajina krutá bída a hladomor. Ve chvíli, kdy utrpení dosáhlo hranice snesitelnosti, řekl farao: „Jděte za Josefem, on vám pomůže.“ A všichni chodili do skladů a odtud nakupovali obilí, takže nikde v zemi netrpěli nouzí. Když to zjistily v okolních zemích, chodili do Egypta i oni, protože tenkrát na celý tehdejší svět dolehl hlad velmi krutě.

            Sucho a hlad se nevyhnulo ani krajině Kaanánské, kde žil Jákob se svými syny. Když se otec dozvěděl, že v Egyptě prodávají obilí, svolal syny a pustil se do nich: „Co koukáte jeden po druhém a naříkáte? Koukejte se sebrat a hajdy do Egypta! Kupte tam obilí, co se jen vejde na osly a přivezte ho domů. Ať tady nepomřeme hlady!“

            Deset bratrů si tady sbalilo věci na cestu a vypravilo se do Egypta. Nejmladšího, Benjamina, si táta nechal doma při ruce. Jako jistotu. „Ještě by, jako můj Josífek, třeba přišel o život.“ (To jsem vám nepověděl, že si tatík Jákob časem pořídil za Pepíka náhradu? Nejmladšího ze synů Benjamina? Benjamin znamená něco jako nejmenší, nejmladší, mazlíček, miláček a podobně.)

            Když dorazili do Dolní země, jako ostatní přespolní stáli dlouho ve frontě, než na ně přišla řada. Tehdy si jich Josef všimnul a poznal je. Oni ale jeho ne. Nechal si bratry zavolat a zeptal se: „Odkud přicházíte?“

„Ze země Kaanánské.  I u nás lidé trpí velikou nouzí a my přijeli nakoupit obilí, aby naši blízcí nezemřeli hlady.“, řekli vznešenému pánovi. Byli z toho natolik roztřeseni, že stojí před takovým hlavounem, že se neodvážili ani pozvednout oči.

            Tehdy si Josef vzpomněl na sen, jak se mu uklánějí snopy obilí a možná i na křivdu, kterou na něm bratři spáchali. No, hoši, trochu vám to osladím. A tak namísto vlídnosti a pochopení na ně vyjel:

„Já mám o vás jiné zprávy. Že jste vyzvědači, kteří si přišli obhlédnout nechráněná místa v zemi!“

„Pane!“, zvolali vyděšeně. „To tě špatně informovali! My jsme jen obyčejní pastýři, poctiví lidé. Kteří sem dorazili pouze za účelem nákupu potravin! Jsme všichni syny jednoho otce. Bylo nás tehdy jedenáct. Ten poslední z nás už ale není. Namísto něho oblažuje nyní srdce starého otce další, nejmladší bratr Benjamin.“  Ale Josef trval na svém, že jsou vyzvědači.  A nechal je všechny na tři dny strčit za katr.

            Pak se dal, jakoby přesvědčit, a nabídl jim možnost svou pravdu dokázat. Devět z nich ať se urychleně vypraví domů a jako důkaz přivedou nejmladšího bratra.

Nastalo veliké dohadování a obviňování. Především bratr Rúben to za celá léta nevydýchal. Proto především on bratrům připomínal jejich prohřešek: „Neříkal jsem vám tenkrát, abyste se proti tomu hochovi neprohřešovali? Prosil vás o smilování, ale vy jste neslyšeli. Teď si to musíme vylízat také. Abychom věděli, čeho jsme se dopustili. Nedbali jste na mé varování a nyní nás jeho krev volá k zodpovědnosti.“

 Bratři netušili, že pán v bílé říze a ve zlatě jim rozumí, ale Josef se rychle musel obrátit a na chvíli se vzdálit. Nechybělo mnoho a nahlas se rozplakal.

            Nakonec nechal vybrat Simeona, jednoho z bratrů, a dal ho před jejich očima spoutat. Naplnili jim také všechny vaky a nádoby obilím a ještě dostali na cestu dostatek potravy. Na to dal Josef příkaz, aby jim, potajmu, všechny peníze, které zaplatili za obilí, vrátili do vaků s obilím. Bratři naložili nakoupené obilí a se smutkem v duši se vydali na zpáteční cestu domů. 

            Když se večer zastavili a rozdělali oheň, aby tady přespali, rozvázal jeden z nich vak a uviděl na obilí peníze. „Pojďte se podívat! Moje stříbro je zpátky! Tady na obilí!“ Bratři se zděsili. „Hospodine, cos nám to učinil? To je jistě trest za naše provinění. Jak se nyní máme vrátit nazpátek?“

            Po návratu domů všechno otci vypravovali. Jak je mocný pán podezříval z vyzvědačství. I že je propustil s podmínkou. Aby svou poctivost a dobré úmysly dokázali tím, že přivedou svého nejmladšího bratra. Při vyprazdňování vaků pak všichni našli své stříbro a peníze položené na obilí. Všechny přepadla veliká bázeň. Jákob se roztřásl. Co to znamená? A nechtěl za žádných okolností Benjamina do Egypta s bratry pustit. „Jenom mě připravujete o děti!“, vyčetl jim. Nejprve o Josefa, pak o Simeona a nyní mi chcete vzít ještě nejmladšího Benjamínka. Nic! Nedovolím to!“ A ačkoliv mu to Rúben  rozmlouval, i se vlastní osobou zaručoval, nepovolil. „Kdyby se mu cestou něco stalo, přivedli byste mě jen do hrobu.“