O blbé odměně a touze po kariéře

Nejprve to podobenství. Hned ráno za úsvitu se vydal hospodář na tržnici, aby tady najal nějaké dělníky na práci na své vinici. Nabídl jim za celodenní dřinu částku jednoho denáru. Nedávno jsem slyšel v jednom kázání, že to byla slušná mzda. Odpovídající dřině. Chlapi to samozřejmě brali.

O deváté dopoledne spatřil tentýž hospodář další dělníky, jak lelkují a nic nedělají. Tak s nimi domluvil tu samou odměnu a poslal je za předchozími dělníky na vinici také. Tak se dělo i o poledni, o třetí hodině odpoledne i hodinu před koncem pracovní doby, o páté. Když dělníci skončili a přišli si pro mzdu, divili se.

            Nejprve byli odměněni pracovníci, co pracovali pouhou hodinu. A dostali hodně. Celý denár. To byla královská mzda. Samozřejmě neprotestovali a hospodáře hodně nahlas chválili. Kdo by také ne, že?

            Pak nastavili ruku ti, co nastoupili do práce o třetí odpoledne a dostali také denár. Ti už tolik nadšení nebyli, když viděli, co dostali ti předešlí. Ale proč si naříkat? Stále to byla nadstandardní výplata. Proč na sebe upozorňovat? Ještě by si to mohl hospodář rozmyslet a ubrat.

            Jenže pracovníci, nastupující o poledni, zrovna tak o deváté ráno a dokonce i co začali už brzy ráno, dostali za práci také pouze denár! To bylo křiku! Tipněte si, kdo řval nejvíc?

            Tehdy jim onen hospodář řekl: „Ale, no tak! Co ječíte? Neudělali jsme dohodu? Nenabídl jsem vám slušnou odměnu za odvedenou práci? Podvedl jsem snad někoho z vás? Máte víc, než byste dostali od jiného. Dokonce i ti, co pracovali nejdéle. Co vám na tom tedy vadí? Že chci být velkorysý i k ostatním? Nebo vás štve, že si zacházím se svým majetkem, jak chci sám? A nebo – není ve vší zlobě hlavní motivací pouhopouhá závist?

Tolik podobenství.

Krátce na to se přitočila k Ježíšovi matka dvou synů, kteří se před časem k Mistrovi přidali jako jeho učedníci, a povídá: „ Mistře, ty jsi tak skvělý a obdivuhodně moudrý…“ Ježíš, znalý života a lidí už asi tušil, že taková slova nebudou jen tak, a proto ji uťal v polovině věty. „Co chceš?“

„No, víš“, kroutí se paninka, „já mám k tobě takové skromné přání…“

„Tak to vybal, a nechoď jako okolo horké kaše…“

            Víte, co chtěla? Protekci pro své miláčky! Prý, aby v tom Ježíšově království měli místo jeden po jeho pravici a druhý po levici! Přeneseno do dnešní moderní doby: Mistře, ať mohou moji synkové zastávat ve tvém úřadě co nejvyšší posty. Funkce. No a samozřejmě, nejen postavení, ale hlavně ať mají výhody z toho plynoucí. Tak uvažovala ona žena. Nemyslíte, že je to velmi aktuální příhoda?

            „Ženská, ty ses zbláznila!?“, reagoval na to Mistr. „To snad nemůžeš myslet vážně? Uvědomuješ si, co žádáš? Ty vidíš jen výhody. Ale kdo z vás je ochotný na sebe, tak jako já, vzít i trápení, boje sama se sebou i to, co mne za čas čeká?“

            A teď se něčeho pevně chytněte, ať to s vámi nešvihne. Sice se nepíše, kdo onu odpověď dal, ale ten kdosi sebevědomě řekl: „My to na sebe vezmeme klidně také.“ Jak ti lidé byli zaslepení! O několik dní později každý zbaběle couvl a nenašel v sobě ani odvahu přiznat, že se k Ježíšovi a jeho myšlenkám hlásí. Natož potom na sebe vzít za svá slova a myšlenky, ke kterým se alespoň formálně hlásil, zodpovědnost.

            No, mezi jeho přívrženci vypuklo pobouření. Nikoliv pro výše uvedené důvody, proč ne, ale pro uraženou ješitnost. „Tak oni se nás pokoušejí předběhnout a vydundat si bokem pro sebe výhody!?“ Asi to bylo v tu chvíli mezi nimi pěkně hustý…

            „Tehdy jim to Ježíš „politicky“ vysvětlil. Jenže jeho slova naši, lidskou logiku, postavila pěkně na hlavu. Řekl: „ Tak zaprvé: jako onen hospodář z mého nedávného podobenství, i můj Nebeský otec sám rozhoduje, komu co patří. Já do toho nemám co mluvit. Mohu se jen přimluvit. Ale odměna je v rukách jiného. A potom: v tom mém království, postaveném na principu lásky, to funguje poněkud jinak. Chcete-li být velcí, obdivovaní, oslavovaní, uznávaní, snižte se ve své nafoukanosti a pýše. A nezištně začněte druhým sloužit! Kdo bude na tomto světě nejmenší, uťápnutý, opovrhovaný pro tento postoj, (znovu zdůrazňuji: PRO TENTO POSTOJ! Tedy ne pro snad duševní omezenost) ten bude v mém království naopak velmi oceňovaný a vyzdvihovaný.“

A pak dodává: Snad se vám to snažím dokázat i prakticky, svým životem. „Jako Syn člověka jsem nepřišel, abych si dal od druhých sloužit a byl obletovaný. Ale abych sám druhým sloužil a posléze dal svůj vlastní život jako výkupné za druhé.“ Jestli tohle dokážete pochopit, budete i vy hodnými označení dětí božích.

            Rozumíte posledním slovům? Někdy jsem zaslechl termín „on je boží…“. A mělo to pohrdlivý nádech. Něco v tom smyslu: frajírek. Myslí si o sobě, že je něco extra…“ Jakpak k tomuto názoru asi lidé okolo nás přišli? Jenže podstata oněch „dětí božích“ je někde jinde. V jejich opravdovosti, nezištnosti, vycházející z principů lásky. Pokud jsem tímto zasažený, asi mne těžko napadne uvažovat podobně, jako uvažovala zmiňovaná matka a její synové. Konec konců se jinde píše, že: „láska nezávidí, raduje se …“. Třeba i ze štěstí druhého, ač já sám z toho nemám naprosto nic. To má souvislost také s předchozím podobenstvím o „blbé“ odměně. Já uvěřil v Boží milosrdenství, přivlastnil jsem si ho i pro sebe, vztáhl ho na svou osobu. A má to být dostatečný důvod nejen k mému štěstí, ale i motivací, druhým nejen vědomě neškodit, ale i jim dělat v mezích svých schopností a možností dobře. Má to být odezva na mzdu. Znovu opakuji: odezva! Ne se snažit takto žít proto, abych si vysloužil větší výhody, ocenění, posty, abych si vydobyl přídomek „lepší, kvalitnější, víc boží“ křesťan, věřící. To je pěkná pitomost. S tím jsem se nejednou v mnoha podobách setkal. Od nadutého „my jsme ti boží, lepší křesťané, věřící, církev,“ až po osobní postoje, že se to u Pána Boha posichruji, pojistím, když se budu snažit žít podle jeho požadavků. A udělám si z toho pro svůj život jakási pevná, měřitelná pravidla. A samozřejmě se pak budu podle nich poměřovat s druhými, co toho tolik neudělali. (Opět pýcha.) O to víc, podle citovaného podobenství, pak citelná ťafka mé ješitnosti a pýše. Až přijde čas.

            Takže suma sumárum: Velikost člověka, i v Božích očích, je v jeho pokoře a nezištném přístupu k bližnímu. A to druhé, úzce s tím související: „Máš snad dost na mé milosti, ne?“, je někde v Bibli napsané. To je ona „mzda“, pevná cena za následnou práci, která nemá vycházet z povinnosti, ani ze zištnosti, ale z vděčnosti.