Buď a nebo

Pán Bůh říká: „Buď, a nebo! Na dvou židlích současně nemůžeš sedět.

Mám skoro zetě, který si oblíbil jihoamerické Peru a jeho indiánské obyvatele. Zaujetí pro tuhle krajinu je tak veliké, že už potřikrát navštívil horské a pralesní obyvatele této krásné země. Protože se zabývá různými rehabilitačními technikami a uzdravovacími metodami, od počátku se snažil navázat co nejužší kontakt s lidmi, zabývajícími se touto činností. Šamany.

            Naše představa je o nich silně zkreslená. Možná díky četbě dobrodružné literatury si šamana představujeme jako poskakujícího a nepříčetně řvoucího chlapa, navlečeného do bizardní masky. Jenomže to jsou především velmi vzdělaní a moudří lidé, znající dokonale okolní přírodu a její bohatství. Ke své profesi bývají vybíráni už v útlém věku a po celý další život vyučováni svými staršími druhy.

            Jednou za takovým šamanem přišel z výpravy také člověk, který měl po léta vážné zdravotní problémy. Bílí lékaři mu ani za roky péče nedokázali pomoci. Šaman byl tedy jednou z posledních nadějí. Co se nepovedlo lékařům po létech úsilí, podařilo se šamanovi za dobu pobytu v pralese. Muž se uzdravil.

            Čekáte hepy end? Radostné jásání a spoustu díků? Nekonalo se. Onen muž po další výpravě vzkázal šamanovi, že to se svým uzdravováním přehnal. On chtěl uzdravit, což o to. Aby se zbavil problémů, které ho omezovaly v běžném životě a ztrpčovaly mu život. Ale jen tolik, aby zároveň mohl užívat výhod nemocenské a nemusel chodit do práce!

Pro pralesního indiána zcela nepochopitelný požadavek.

            Mnoho lidí přichází do kostela, nebo prostřednictvím modlitby k Ježíši Kristu také, jako za poslední instancí, kde lze snad ještě najít naději uzdravení, vyřešení problémů. Ostatně čteme v Bibli Ježíšova slova: „Kdo jste unavení, přetížení, trpící, vstaňte a pojďte ke mně. Já vám dám odpočinutí. (Pomohu vám od vašeho břemene.) Ulevím vašemu trápení.

            Problém bývá v tom, že jako onen turista, očekává mnohý uzdravení jaksi jen částečné. Bez závazků k lékaři. Jinak řečeno: Že slízne chutnou smetanu, využije dobrodiní takového uzdravení. Ale o požadavcích na něho kladených už slyšet nechce.

            On by byl docela i rád „věřícím“, ale jaksi bez závazků. Chtěl by si zároveň ponechat starý způsob života. Aby mu do toho nikdo „nekecal“. Takových lidí je možné potkat dost i v samotné církvi. Chodí do kostela, na bohoslužby, v diskusi bývají mnohdy bojovní a radikální, ale běda, když se jejich zbožnosti jen slovem dotknete!  A přitom mimo zdi chrámu byste je od jiných lidí v ničem neodlišili. Sedí na dvou židlích současně. Jsou „boží“ a zároveň si chtějí užít všeho, co svět nabízí. Tedy toho, co Písmo klasifikuje jako „plody těla“.

            Věřit totiž znamená také i jistá omezení našeho života, sebevládu a odříkání se pro cosi. Že mi to „cosi“ stojí za to vzdát se určitých věcí, nebo jim je alespoň nadřazené a v případě nutnosti volby dávám onomu „cosi“ prioritu. Jsem ochotný, znovu opakuji: OCHOTNÝ se určitých věcí vzdát, oželet je. Z přesvědčení, že mi buď neprospívají, či dokonce škodí, nebo jen nejsou dobrou vizitkou pro mne, křesťana.

            Jak jsem nejednou zdůrazňoval: ono odříkání se, „káznění“, jak se píše v kralickém překladu Bible, není motivované „Musíš“, ale vděčností a láskou. Já chci, toužím, ti Bože nějak svůj vděk projevit. To pro tebe a kvůli tobě jsem ochotný na sobě pracovat i ledacos překousnout. Já nechci zůstat jen u samotného aktu uzdravení, ale též ti chci být – z vděčnosti – k dispozici. Abys mým prostřednictvím, jako nástrojem v rukách Mistra, mohl prosazovat svůj Zákon lásky tady na světě a tím budovat své království.