Originál

Nedávno se z domu stěhovala jedna z mých dcer. Už natrvalo. Konečně budou mít svou vlastní domácnost, své vlastní bydlení. Jak to bývá, nastalo velké stěhování a rozhodování, co si sebou odvést a co nechat doma.

„Tati, měla bych jednu velikou prosbu,“ říká dcera. „Nemohla bych si vzít ten starý malířský stojan?“

„Tu hrůzu?“, opáčím. „Ten jsem si kdysi dělal jako provizorium.“

„Ale já bych ho chtěla.“

„Když myslíš…“

Jdeme do sklepa se na něj podívat.

„A tati, nemohl bys mi k němu udělat také takovou skříňku, jako máš u toho svého nového?“, zkouší to znovu.

„Pro tebe rád“, říkám. Jenže po řádné prohlídce musím konstatovat, že tohle chce opravit, tohle celé předělat, tohle by dělalo ostudu…A proto navrhuji, že zajdu do obchodu, skříňku koupím novou se šuplíky, na tenhle díl koupím také komponenty nové a podobně.

„Ale, tati, mně nejde o krásu. Já chci mít stojan OD TEBE! Vyrobený tebou. Abych na tebe měla jednou památku,“ říká dcera. Dojalo mě to. A tak trávím čas v dílně a celý ten ne zrovna povedený výrobek zušlechťuji, jak se dá. A její slova mne hladí na duši a dodávají síly i elánu, odvést práci co nejlepší a věnovat jí stojan co nejhezčí.

            Jak jsem tak nad stojanem stál v dílně a s dojetím si znovu vybavoval větu: ALE JÁ TO CHCI OD TEBE!, napadlo mne. Něco podobného říká Pán Bůh i mně, tobě. On nechce od nás nic vyumělkovaného, cizorodého. Ale chce nás, jací jsme. Nedokonalé, neumělé, ale „origoš“. On nechce naší nepřirozenou a křečovitou zbožnost a vypjaté projevy víry. Ale chce nás samé, naší opravdovost, upřímnost, naší, byť nedokonalou a často pokroucenou lásku.  NÁS SAMOTNÉ..