Plivanec

OBČAS SE MI STANE, ŽE BYCH NĚKOMU RÁD PLIVNUL DO TVÁŘE. NEUDĚLÁM TO. PROČ?

Představte si následující situaci. Nějaký blb vám ublíží. Tolik, že společenské zábrany padají a vy s chutí, jako projev nejvyššího možného opovržení na protivníka plivnete. A pokud možno pěkně rovnou do tváře.

            Nyní tatáž situace. Jen s tím rozdílem, že mezi vámi a jím stojí milovaná bytost. Maminka, táta, milá, manželka... Dosaďte si sem toho, kdo je vám nejdražší ve vašem životě. Máte? Plivnete si zase s takovou chutí? Bez zábran? Obzvlášť, když víte, že slina zasáhne nejen nenáviděnou osobu, ale i tu milovanou? K takovému plivnutí by musel být člověk hodně velikým egoistou a zvrhlíkem, že?

            Tak takový je rozdíl mezi mnou a vámi. Tedy žádný. Nejsem lepší, ctnostnější, spravedlivější. I já se potýkám s nenávistí, zlobou, touhou plivnout po někom. Rozdíl je jen v maličkosti. Mezi mnou a bližním stojí ten, koho miluji a vážím si ho pro jeho lásku ke mně. Kdo si získal mé srdce pro oběť, kterou podstoupil i kvůli mé maličkosti. Můj Ježíš říká, že se stal SOUČÁSTÍ mého bližního. No, plivněte si pak.

            Pokud někdo o sobě halasně prohlašuje, že je věřící, že on je ten vyvolený, „lepší a pravý“, a přitom se nerozpakuje plivnout, nebo proklít, asi není něco v pořádku. Buď nikdy lásku, která i jeho bezmezně miluje, nepoznal, nebo je neskutečný ignorant a egoista. V konečném výsledku to vyjde ale nastejno.

            Že neplivnu, tedy není má zásluha. (A jak rád bych si někdy plivnul! Jé, a kdyby tak ta slina ještě co nejvíc zabolela! To je má, člověčí podstata přece.)  Zásluhy na mé zdrženlivosti má ten, kdo se mezi mne a protivníka postavil. Brání mi v takovém činu jeho láska a úcta, kterou si u mne předchozími postoji k mé maličkosti získal.

            Neplivnutí je tedy jen mou reakcí na lásku ku mně. Nikoliv mou zásluhou a mírou zbožnosti či dokonalosti. Není důvod, proč mne pro to obdivovat a vyzdvihovat, nemyslíte?

Tak to jen na vysvětlenou. Někdy si totiž lidé myslí, že křesťan je něco jako exotický motýl. Něco nadpozemského, dokonalého. I proto se někdy lidé zdráhají víru přijmout. Prostě se „na to necítí“. No, teď už víte, jak to je.