O králi Jóšiášovi

Ač moderní lidé, máme k pohanství blíž, než si myslíme.                                                                                                                                                                                                                                     

Opět na začátku příběhu čteme: „ I dopouštěl se toho, co je zlé v očích Hospodinových.“ To jsou slova o špatném králi Menašem. Ani o jeho synovi Amónovi se nedozvídáme nic lepšího. „Chodil po všech cestách, po nichž chodil jeho otec Menaše, sloužil hnusným modlám, klaněl se jim a nechodil po cestě Hospodinově.“ Časem došlo ke spiknutí, král byl zabit a na jeho trůn dosedl mladičký syn Jóšiáš.

            „Co na tom?“, řeknete. Izraelci s modloslužbou zápasili staletí. Navíc, byla jiná kultura, mravy, co to má co společného s dnešní dobou? Není jedno, zda se klaněli nějakému Hospodinovi, nebo panákovi ze dřeva? Není.

            Vzal jsem si do ruky opět moudré knihy a dozvěděl se toto: Nejuctívanějším božstvem v celé široké oblasti středního východu byl Baál. Pán světa, zosobněný Sluncem. S trochou nadsázky ekvivalent izraelského Hospodina. A ve hmatatelné podobě veliká zlatá socha muže.

            Protějškem, bohem zla, respektive zlého, škodícího a zabíjejícího Slunce se stal bůh Moloch. Zhmotnělý do bronzové postavy muže s býčí hlavou. Socha měla napřažené ruce a držela mísu. Na břiše byl veliký otvor. Kněží na mísu položili živé dítě a to sklouzlo do jeho útrob, kde bylo rozdmýchané dřevěné uhlí na vysokou teplotu. Lidé často Molochovi obětovali i vlastní potomky.

            Jeho ženský protějšek se jmenoval Ašéra (Astarta, Aštoreta). Bohyně války, smrti, ale také bohaté úrody, nového života a sexu. Lidové náboženství Izraelitů velmi často splývalo s těmito „vírami“. Hlavně atraktivní byla víra v Ašéru. Provázel ho nevázaný, divoký kultický sex. Kněží ve všech případech křepčili, poskakovali, bodali do sebe noži, až tekla krev, a tak se snažili v transu navázat s božstvem kontakt. No, a pak vedle těchto hlavních představitelů božského pantheonu existovalo mnoho bohů a bůžků místních, často velmi specializovaných na jednotlivé „obory“.

            Jak vidíte, nešlo tu v žádném případě jen o neškodné věření v „cosi“. A víra v jakéhokoliv „pánbíčka“ tohoto druhu velmi zvyšovala riziko, že za kratičko se „věřící“ přikloní i k jiným. Horším. Což se nesčíslněkrát pak potvrdilo. V jednom Žalmu stojí: „Zaměnili svoji Slávu (tj. svou vyvolenost, privilegovanost Božího člověka, toho kdo jí reprezentuje) za podobu býka, býložravce.

            V osmnáctém roku své vlády Jóšiáš (byl mladý ve vašem věku) nařídil svému úředníkovi, aby vyřídil hlavnímu knězi v Hospodinově chrámu, že má uvolnit nashromážděné stříbro se sbírek. Stříbro se mělo rozdat stavbyvedoucím a ti jeho pomocí měli platit mzdy dělníkům, pracujícím na opravě chrámu.  Zajímavý je jeho další příkaz. „Není nutné dělat vyúčtování. Protože oni jednají poctivě.“

(Umíte si něco podobného představit v dnešní době? U nás? Krade se na veřejných záchodcích i toaletní papír. Zloději neváhají loupit ani v mateřských školkách, nebo okrást těžce nemocného člověka v nemocnici. Ani na tradičním místě tabu, na hřbitově se neštítí krást. Kradou malí, kradou vysoce postavení. Dejte jim k dispozici, jen tak, peníze ze státní kasy. A zítra jsme na úrovni Bangladéše.)       Když úředník pak odcházel zpět, řekl mu velekněz: „Něco bych tu pro pana krále měl zajímavého. Při opravách v chrámu dělníci našli dávno ztracenou Knihu Zákona.

            Panovník se pohodlně usadil v křesle a pokynul písaři, aby mu z ní kousek přečetl. A on začal. Mladý Jóšiáš byl asi muž čestný a vnímavý. Protože obsah nalezené knihy ho velmi rozrušil. Chytil se za hlavu a rozplakal. Pak ze sebe strhnul královské roucho a podle tehdejšího zvyku na znamení nejvyššího zármutku si začal sypat na hlavu popel. Bylo proč.

„Jděte se otázat Hospodina ohledně MNE (!) a i lidu celého Judska, pokud jde o slova této knihy,“ nařídil. Královský úředník spolu s nejvyšším knězem šupajdili do jeruzalémského Nového města, kde žila jakási žena, známá po okolí coby prorokyně.

            To co jim řekla, bylo zdrcující. „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele, na kterého tak bezočivě kašlete a ignorujete ho: Hle, uvedu zlo na toto místo a jeho obyvatele podle všech slov oné knihy, kterou jste králi četli. Protože mě opustili a jiným bohům pálili kadidlo, a tak mě uráželi vším, co svýma rukama dělali. Roznítili ve mně veliké rozhořčení na toto místo, které neuhasne“. Už se žádnými vašimi sliby nenechám odměkčit. Milánkové, sice jste moji vyvolení a to platí. Ale přísnost musí být. Nedáte na domluvy a laskavé zacházení, děláte si ze mne blázny a urážíte můj majestát tím nejhorším způsobem. Tak se nedivte, že na vás nyní beru klacek a dostanete pořádný výprask. („Neklamte se, Bohu se nikdy vysmívat nebude. Co zasejete, jednou s celou parádou pak sklidíte“, čteme.) Vyslanci odcházeli od prorokyně jako zpráskaní psi.

            Haló, pánové! Ještě tu mám něco pro pana krále osobně. Panovník Hospodin, buď mu vzdána ta nejvyšší možná pocta, vzkazuje: „Protože tvé srdce zjihlo a pokořil ses přede mnou, když jsi slyšel, co jsem mluvil proti tomuto místu a jeho obyvatelům, že na ně padne zlořečení a spoušť, odpouštím ti. Tvůj pláč i roztržené roucho nebylo prázdným gestem, ale upřímným projevem lítosti a pokání. Nevztáhl jsi má odsuzující slova pouze „na ně“, ale i na sebe. Jak jsem řekl – a mé slovo platí. Tohle proradné místo nechám do základů vyplenit. Ale tebe toho ušetřím. Nic z toho zlého nezažiješ, nespatříš.“ I podali toto hlášení králi. Tak stojí v Bibli.

Jóšiáš kraloval v míru a pokoji jedenatřicet let, než ho při jedné potyčce zabil egyptský král Néko.

            To bylo svědectví, co? Od hrstky těch, kdo zůstali Hospodinovi věrní. Neskutečné, jakou důvěru si tito lidé svými postoji v tak zvrhlé době získali. „Není zapotřebí zbytečného papírování, oni jsou poctiví.“ Kdo to o nás může říci? S takovou jistotou? A jak my sami tuto jistotu v čestnost podporujeme vlastním životem? Přiznám se, že mi to vyznívá jako pohádka. Ale prý i za první republiky něco podobného platilo. Smlouva se uzavírala často jen slovně. Na základě čestného slova. Srovnejte s přísahou našich některých poslanců a jejich konáním.

Nechme ale tyhle lidi na pokoji. Jde o nás. Vzpomeňte na časté aféry církevních představitelů. Bez rozdílu církevní příslušnosti. Ale i na běžné křesťany okolo nás. Až příliš často jsem slýchával: „Ale vždyť on...“ Jedna žena při rozhovoru neustále rozčíleně tloukla prstem do novin a ukazovala na článek, odkrývající ostudnou kauzu jistého církevního hodnostáře. „Copak si myslíte, že mohu věřit? Že jsem ochotná se přiřadit mezi takové lidi?“

„Běda těm, kdo jsou pohoršením těmto mým nejmenším...běda jim.“ Ten pán to neví?

Jak byla překvapená, když jsem začal vypravovat o Boží amnestii a že víra je o zcela něčem jiném. O osobním vztahu k „Panovníkovi Hospodinovi.“

            Jóšiáš byl asi skutečně čestný muž. Neměl tedy důvod si myslet, že patří mezi všechnu tu sebranku okolo. Přesto neříká: Já nikoho nezabil, neokrad...ale ona slova odsouzení vztahuje (především) sám na sebe. Ví, že „není ani jednoho spravedlivého“. Že každý z nás bez výjimky má máslo na hlavě. I on, král. Nejde o velikost „hříchu“. Ale o jeho existenci i u mne samého. O přiznání si své nedokonalosti. O sklonění hlavy a nehledání alibi.

            Já tenhle příběh vybral ale pro něco jiného. Nechci se jen v kruhu stále opakovat. Jinde v Bibli se několikrát dozvídáme, že vedle milosrdenství k marnotratnému synovi existuje – jak to nejlépe vyjádřit, abych nepokřivil význam slov?

Tak nejprve: Ačkoliv jsi hajzlík všech hajzlíků a nemám důvod pro jakoukoliv omluvu pro tvůj způsob života, jsem shovívavý. A to kvůli tvým rodičům, prarodičům. Z lásky k nim mám s tebou neustále trpělivost. Jen bys na ní neměl věčně spoléhat, vzkazuje Pán Bůh.

Pak tu je opak. Jsem v roli Jóšiáše, „dělám to, co je libé v očích Hospodinových“. Časem mi ale „rupne v kouli“ a já na obdrženou milost kašlu a věnuji se raději „cizím bohům“. Pohrdnul jsem božím milosrdenstvím. Pán Bůh se mne snaží zastavit. Nedám-li si ale říci, jednoho dne se mi může stát, že ode mne jeho milosrdenství odejde a já si to „schytám“ nejen za své skutky, ale snad i s „úroky“ za rodiče. Není to tak doslova, Pán Bůh se nemstí, ale nějaký takový princip existuje. A kdesi o tom je v Bibli i řeč.

            Tenhle příběh mě ale dojal. Pro ono milosrdenství. Ačkoliv jsi synek z erc rodiny, mám tě rád a vážím si tvé opravdovosti.

            Král se rozhoduje pro radikální obrat. Jak u sebe, tak i v celém království. Svolal si všechny představitele lidu i lid prostý s rodinami, předstoupil před ně a osobně, aby to bylo bráno co nejvážněji, předčítal z nalezené Knihy Zákona. A pak za všechny slavnostně před Bohem slíbil, že budou Hospodina „následovat z celého srdce a z celé duše své a plnit slova tohoto slibu. Tak, jak to Kniha vyžaduje.“

            Na to pak začalo veliké uklízení. Začali v chrámu samotném. Vyházeli všechny kultovní předměty, sloužící v domě Hospodinově Baálovi, i veškerému pohanskému zástupu nebeskému. A pak je všechny bez milosti před branami města spálili na prach.

            Od té chvíle se také už nesmělo pálit na návrších kadidlo na počest Baála, ani Slunce, Měsíce nebo jakéhokoli nebeského tělesa. Dal vynést z Domu Hospodinova i posvátný kůl a též byl spálen a prach rozsypán po hrobech. Tím ho vlastně znevážil a znesvětil.  Taktéž poskvrnil všechna pohanská posvátná místa v krajích. Tamní posvátné kůly nechal spálit a jejich místa se stala hřbitovy. I to mělo symboliku. Modloslužebnictví vede k zániku. Zmiňoval jsem se o bohyni Ašéře a jejím kultu. Tak jako v současnosti, i ona opanovala nakonec i vlastní Hospodinův chrám. Čteme, že král nechal i v samotném příbytku božím bourat domečky, jí zasvěcené. Tak to tehdy došlo až daleko. Ani na Molocha se nezapomnělo. V místě zvaném Tofet proměnili obětiště na smeťák. Název v překladu zní Místo ošklivosti. Aby lid věděl a pamatoval si.

            Píše se, že od dob Soudců (vzpomenete si na Gedeona?) nebyl svátek Hodu beránka slaven. Tedy, nekonala se oslava vysvobození z egyptského otroctví, ani krev nevinného beránka rozmazaná po veřejích domů, která chránila životy lidí. Tehdy se po mnoho let vlád panovníků a králů svátek neslavil.

Lid měl z moci úřední zakázáno oslavovat jakékoliv domácí bůžky, zabývat se hadačstvím, čarováním a podobně. „Tak se naplnila slova zákona psaná v knize, kterou nalezl kněz Chilkiáš v domě Hospodinově. Nebyl mu podoben žádný král před ním, který by se obrátil k Hospodinu celým svým srdcem a celou duší svou a silou svou... A ani po něm nepovstal žádný jiný jemu podobný“, říká Bible o Jóšiášovi.

            Dokud byl lid vedený pevnou Jóšiášovou rukou, sekal dobrotu. Jen skonal, jeho následovník opět „činil to, co je zlé před očima Hospodinovýma.“ Málo z lidu tehdejší očistu vzalo skutečně vážně a osobně jako král. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Židé se dostali na dlouhých sedmdesát let do babylonského zajetí. Zem nepřátelské vojsko zpustošilo a až na pár kočovníků a nejprostší lid, království přestalo existovat. Mnoho jeho obyvatel se dostalo již natrvalo do exilu a nikdy se nevrátili domů. Tehdy Izraelci šli konečně do sebe. Musely ale vymřít všechny generace těch, kteří se provinili, než nastal opět čas milosti a oni se mohli vrátit domů a začít znovu budovat rozvrácenou zem.

            Po tak veliké a bolestné zkušenosti se už nikdy neodvážili po cizích bozích a modlách pošilhávat. Nastala nová éra.

            Kamenný chrám, nebo církev jako instituce ztrácejí smysl, neplní-li funkci, kterou jsou pověřeny. Obojí má být reprezentací boží. Připomínkou, že „ tu pořád něco je nad námi“. Mají sloužit jako majáky naděje, nebo naopak varováním. Církev jako taková si často dělá nároky na svou existenci a odvolává se na Ježíšova slova o jejím ustanovení. Jenže církev jsou také a především lidé, jako onen Jóšiáš. A v srdcích takových lidí si staví, dle svého vlastního výroku, Pán Bůh svůj skutečný chrám. Tam se nalézá jeho skutečná církev. Napříč všemi institucemi. A pokud ony neplní svou základní funkci, ke které byly povolány, může se stát, že dopadnou jako tehdy Jeruzalémský chrám. Budou do základu zbořeny. Možná že tady se nachází vysvětlení bídy současné církve – instituce. V srdcích jednotlivých lidí, kteří pošilhávají po Astarté, Baálovi nebo i Mardukovi. Každý z těchto pohanských bohů je i v moderní době symbolem pro něco. Nějaké životní postoje a názory, které odvádějí od podstatného. V myšlení se lidé ani po tisíciletí příliš nezměnili.

            Proto je i Písmo svaté někdy tak kategorické a nesmlouvavé. Samozřejmě že jeho požadavky nejsou „moderní“ a nám jsou nepříjemné. Žijeme přece v docela jiné době, že?

Snad chápete smysl mého vypravování. I tehdy to začalo u mnohých „pouhým“ dřevěným panákem v domácnosti. Možná – dle dnešního smýšlení – to byl jen estetický kousek. Pak k němu ale majitel začal chovat vřelejší a osobnější vztah a postupně se mu stával něčím víc. Co je na tom špatného, namítnete?

            Jenže bez pevného základu, pevných jasných hodnot se dá velmi rychle ujet. A nemusí to být jen dřevěný panák ve vitríně. Ale i „hodnota“, nebo učení, balancující kdesi na hraně. Tobě, nebo tvému potomkovi to už nepřijde a on začne jako ty také tak přemýšlet. Jen na úrovni o něco vyšší. A uvolněnější. Možná to je už pro tebe nepřijatelné, ale pro něho to je teprve „normální“.

            Uvedu malý příklad. Před pětačtyřiceti roky ti z mých vrstevníků, kteří hovořili hrubě a vulgárně, byli vnímáni jako nevychovanci. Jejich děti mnohé vulgarismy už vnímaly jako „normální“. Zaposlouchejte se do vyjadřování jejich vnuků. Oni to samozřejmě tak nevnímají, pro ně to je „normální“ způsob komunikace. Vždyť tak hovoří i politici, doma, slyší to ve sdělovacích prostředcích!

„Ty vole“ jsem použil svého času i já pro nadpis mého vypravování. Byť záměrně a účelově. Abych upoutal pozornost. Snad nevyznívám jako moralista.

            Příklad lze totiž aplikovat i na můj vztah k lidem okolo mne. Copak je to nějaké zásadní pochybení, občas si dopomoci k lepšímu malým podrazem? Vždyť to dělá každý! Tak co? Kdybych to nedělal, ani se neuživím.

            Co vyšilujete? Že jsem se včera vykašlal na bábu, co sebou sekla na chodníku? Copak jsem tam stál jenom já?

            Jsem snad vrah, když sedávám ve svém volném čase u počítače a mou zábavou jsou střílečky? Bohužel, dnes mám na krku obvinění z ublížení na zdraví s následnou smrti. Pardon! Vám nikdy neujely nervy? Když vás nějakej blb vytočil? (Jen tak, abyste věděli: Furt mi ty svý pracky strkal do klávesnice a já se v tu chvíli neovládl.)Chybou bylo, že jsem na chvíli zapomněl, že v reálném životě se na druhé střílet beztrestně nedá.

            Jó, Bible je skvělá kniha, sou tam úžasný myšlenky. Já sem taky věřící, neboj. Ale dnes je už trochu jiná doba, nejsme ve středověku. Na věc se musíš koukat moderně...

            Nejde o to, co doma mohu, nebo snad smím mít. Ale o vztah k tomu. A co mi stojí v mém hodnotovém žebříčku na prvním místě jako základ. Od něj se odvíjí všechno ostatní.

            Na závěr vám budu vypravovat příběh amazonského indiána. Před několika lety jsem ho četl v jednom prestižním časopise, který s vírou nemá nic společného. Onen muž vypravoval, jak obyvatelé jeho vesnice, ukryté tisíce kilometrů v hustém pralese, daleko od civilizace, přijali od misionáře s vděčností zvěst o Boží amnestii. Jejich život byl doposud diktován tradiční vírou v mnoho přírodních božstev a bůžků. V důsledku to znamenalo, narozdíl od našich utkvělých představ o „přírodních“ lidech, velikou psychickou zátěž a s ní spojený strach. Mimo jiné bylo velmi nebezpečné, se sám zatoulat mimo vesnici. Obyvatelé pralesa se totiž lovili navzájem. Takové vztahy například vládly i s obyvateli vesnice sousední. Čas od času jedna či druhá strana pořádala vyloženě lov na oběť. Spojený s přepadem sousedů. Koho chytili, rituálně byl zabit a pak si na něm v rámci „víry“ všichni pochutnali. I z mužovy rodiny tak někteří dopadli.

            Víra v Boží milost a amnestii přinesla tomuto člověku, a později všem ostatním, i lidem z vesnice vedlejší do srdcí pokoj a svobodu. Už se nemusí bát setkání. Ale rádi se navštěvují. Oni nezabíjeli z nenávisti, nebo z psychopatické touhy někoho sežrat. Ale protože „museli“. Protože jim to jejich bohové nařizovali. A pokud by se vzepřeli, podle jejich představ by na to strašlivě doplatili a uvedli by kletbu i na své blízké.

            Ač si to nechceme připustit, i my se chováme též jako ti domorodci. Máme jiné „bohy“, často nehmotné. Ale podstata zůstává. Já „musím“, protože by moje rodina trpěla nepředstavitelnou nouzí (ve srovnání s okolím). Já musím, ač jsem už celý uštvaný, protože kdybych neměl to a to, stanu se v očích druhých méněcenným. A vypadnu z lidské společnosti. Co na tom, že vedle toho slyšíte, jak je unavený, jak mu byl čert dlužný zase nové přesčasy. A jak vám závidí, že vy si o víkendu jedete dát „lého“. Já musím dávat úplatek, protože jinak by se mé podnikání zhroutilo. Bez toho to dnes nejde. A přitom v duchu zuřím, kolik lidí si tak přijde zdarma na pěknou sumičku a já dřu jak vůl. Notabene si zdarma užívají i peněz mých. Proto i tak starodávný příběh o pohanství našich prapředků je aktuální. I my jsme ve svém srdci kolikrát „pohany“. A proto je ona zvěst o amnestii stále tolik živá a aktuální. A také možná nyní pochopíte slova Písma o tom, že Ježíš do našeho života přináší svobodu a pokoj.

A opět tolikrát už položenou otázku: Ještě si myslíte, že víra v Boží milosrdenství a amnestii je pakárna?