O třech mládencích

Jednou nechal král Nebúkadnesar zhotovit obrovskou zlatou sochu, kterou pak vztyčili v rovinách Dúra v krajině babylonské. Nechal si svolat všechny své úředníky, velitele, správce krajin i šlechtice a poručil: „Až zazní slavnostní hudba na počest vztyčení mé sochy, padnou všichni lidé, bez rozdílu původu, barvy pleti i hodnosti na zem a budete se soše s úctou klanět. Dokažte mi tím, že jsem jenom já váš pán a král. Váš jediný panovník. Že nemáte před mým majestátem již nikoho jiného. Kdo by se snad mému nařízení vzepřel, čeká ho – víte co? Do ruda rozpálená pec, ve které ukončí svůj bídný život. Rozuměli jste!?“

            Sešlo se tehdy nebývalé množství lidu všech tváří, barev pleti, národností i postavení. A při prvních tónech slavnostní hudby celé to množství přítomných ihned padlo na tvář do prachu země a klanělo se králově soše. Vlastně – všichni ne. Uprostřed moře těl, ležících v písku stáli jako svíce tři moji přátelé. Chananjáš, Mišael a Azarjáš. Odmítli pod hrozbou strašlivé smrti klanět se modle. Byli ve svém přesvědčení důslední. Neboť v zákoně Hospodinově se praví, že se nikdo nebude klanět cizím bohům, jen Panovníkovi Hospodinovi. Ani že si kdo vytvoří obraz, nebo sochu, kterou by pak uctíval. Úcty a chvály je hodný pouze Hospodin. Nesluší se poslouchat nikoho jiného, jen Jeho.

            Dav přítomných zahučel hrůzou i překvapením nad opovážlivostí trojice. To již ale královští biřici dupali po tělech ležících lidí a hnali se s pouty za odbojníky. Vzápětí pak na to již stáli, spoutaní konopnými provazy před králem. Přítomní babylonští úředníci neopomněli krále ještě popichovat proti mým přátelům, protože se předchozím jeho rozhodnutím cítili pokořeni. Nechtěli mít nad sebou nadřízené z řad přivandrovalců a tak krále ještě naváděli k přísnějšímu trestu.

            Král, sinalý zlobou a uražený až do morku kostí se ale přece jen dovedl ovládnout. A možná i díky vyloženému snu a podílu mých přátel na něm jim dal poslední příležitost.

„Padněte před sochou na tvář a vzdejte jí náležitou poctu! Pokořte se a já zapomenu. Jinak splním svou hrozbu a vy zahynete v ohnivé peci. Žádný bůh není schopen vás ochránit před jejími sžíravými plameny. Tak co, jak se rozhodnete?“

            Přátelé tiše, ale s rozhodností a přesvědčením odvětili: „Pane a vládče, králi Nebúkadnesare, my pro tebe žádnou jinou odpověď nemáme, jen toto: Jestli náš Bůh a Hospodin rozhodne, žádná sebežhavější pec nám neublíží. Rozhodne-li jinak, jsme hotovi zemřít. Ale věz, že se žádné soše ani cizím bohům klanět nebudeme.“

            Král zbrunátněl hněvem. „Správče!“, vyštěkl. „Necháš rozpálit pec na sedminásobek, než je běžné. Uvidíme, zda je z takové výhně dovede jejich pánbíček vysvobodit.“

            Za nějaký čas byla pec žhavá tak, že se pomalu i hlína, ze které byla zhotovena, roztékala. Žár byl tak veliký a nesnesitelný, že obsluha, která se nedopatřením přiblížila do její blízkosti a nadechla se žhavých zplodin, padla se spálenými plícemi na zem a skonala.

            Ozbrojenci se chopili Chananjáše, Mišaeáše a Azarjáše, utáhli jim pevně pouta a vhodili dovnitř pece. Král se spokojeně usadil na polní trůn a se zájmem se díval, jak se budou odsouzenci v peci zmítat. Najednou ale v úžasu povstal, zahleděl se do plamenů a zvolal: „Kolik mužů jste vhodili do pece?“

„Tři. Jak jsi, králi poručil.“, odpověděli ozbrojenci.

„Ale já vidím čtyři! A všichni se v peci volně procházejí a rozmlouvají spolu! Kdo je to, ten čtvrtý? Vypadá jako z jiného světa. To nemůže být člověk.“ A král, celý zmatený, pln údivu vyzval trojici mužů, aby opustila pec a předstoupila před něj.

            Když vyšli, srotili se okolo nich všichni satrapové, zemští správci, místodržitelé i muži z královské rady a nevěřícně si prohlíželi mládence i jejich oděvy, netknuté ohněm.

            Král to srocení zamyšleně pozoroval, podpíraje si dlaní bradu. Pak pomalu povstal, pozvedl paži, a když se muži uklidnili, řekl:

„Bůh Chananiášův, Mišaeášův a Azarjášův je Bohem nad bohy. Nikdy jsem neslyšel, že by někdo něco podobného dokázal. Proto nařizuji: Kdo by od této chvíle proti jejich Bohu, mocnému Hospodinovi, řekl něco nepěkného, nebo urážlivého, bude i s rodinou zabit a jeho dům bude vyvrácen a proměněn v záchod. Není moudré tak mocného a velikého Boha popouzet a vést s ním při.“

            Přátelé byli opět uvedeni do úřadu a panovník osobně dohlížel, aby netrpěli újmu jak hmotnou, tak ani ze strany případných protivníků.

Není tomu ještě tak dávno, co jsme prožívali podobné situace, jako Daniel a jeho tři přátelé. Kdy se nás hrubá moc pokoušela ochočit a zotročit. Přimět každého, aby úslužně sklonil hlavu, padl před mocí do prachu země a hlasitě vzdával čest zlaté modle moci. Málo kdo se vzepřel. Kdo se toho přesto odvážil, se zlou se potázal.

            Jako dítě pamatuji napjatou atmosféru doby, kdy se i doma v soukromí hovořilo šeptem. Protože vedle za zdí prarodičů bydleli sousedé, kteří lovili každou podezřelou větu a chodili okamžitě donášet a žalovat na „vyšší místa“.

             Dodnes slyším tatínka, když se náhodou uřekl, jak nám kladl na srdce: „Kluci, ne abyste tohle někde říkali! Venku, nebo ve škole. Jinak mě za to zavřou!“

            Pamatuji léta puberty a dospívání i zmatek v duši. Kdy jsem si nedovedl srovnat v hlavě dvojí život lidí okolo mne. Jinak žili „venku“, jinak doma, ve sborovém společenství, či v úzkém kruhu přátel. Nepoznával jsem ty lidi. Ať již jsem je potkal tam či tam. Jako by to nebyli oni.

            Jako mladý muž jsem jednou ve sboru použil podobenství o víře. Víru jsem připodobnil k pejskovi na vodítku, kterého páníček pravidelně vodí vyvenčit do parku mezi ostatní pejsky. Tam ho nechá chvíli vyřádit mezi sobě rovnými a šup! S pejskem opět mezi čtyři stěny domova.

            Tenkrát jsem prý svým podobenstvím urazil jeden učitelský pár, docházející do sboru na bohoslužby. Vztáhli to osobně na sebe. Že v tajnosti, občas v neděli zajdou do kostela a tady se duchovně „vyřádí“. A pak na veřejnosti opět dělají, jakoby nic. Taková byla doba.

            Především kantoři žili pod velikým tlakem. A dle tehdejší ideologie každý, kdo se svou víru odvážil veřejně prezentovat, neměl právo s mladou generací pracovat. Aby jí náhodou nenakazil „morem fanatismu a tmářství“. To je opět jedna oblíbená fráze tehdejších mocipánů.

Takoví lidé byli zbavováni funkcí, přicházeli o zaměstnání, nesměli učit, nebo byli alespoň přeřazováni do co nejodlehlejších škol. Aby co nejméně dětí nakazili svými postoji, či aby jim byl co nejcitelněji znepříjemněn život a oni to vzdali.

            Aktivní (příliš aktivní a živí) faráři byli doslova pronásledováni církevními tajemníky. Stát zařídil, aby mohl mluvit do financování kněží a farářů a používal toho k ekonomickému nátlaku. „Hodní“ faráři dostali přidáno, ostatní žili na hranici bídy.

            Znám osobně kazatelskou rodinu, která žila koncem osmdesátých let z farářského platu 1200,-Kčs plus 900,- Kčs invalidní důchod manželky plus dětské přídavky. Viděl jsem na vlastní oči bídu, ve které rodina po dlouhá léta žila.

            Paní nakrájela k večeři chleba na tenoučké plátky, a aby to alespoň opticky vypadalo, že toho je víc, rozkrájela je ještě na polovinu. Másla bylo na krajíčcích akorát tolik, aby zaplnily prohlubně. Když si dospívající sedmnáctiletý syn sáhl po třetí půlce chleba, maminka mu láskyplně ruku zadržela a řekla: „Už jsi měl dost. Nech také ostatním.“ Seděl jsem tehdy jako opařený a sousto mi uvízlo v krku. V jeho věku jsem dokázal bez problémů sníst sám na posezení půlku bochníku. Přesto této rodině i všem jim podobným stála víra za to, necouvnout, nezradit své přesvědčení, lásku, ve kterou uvěřili.

            Znám též lidi, kteří si nikdy nemohli splnit svou touhu, vystudovat vysněný obor a věnovat se mu. Kdyby se bývali poklonili „Baálovi“, tehdejší moci, a přikyvovali jí, měli vystaráno. Odmítli a nesli za to následky.

            Kvůli víře a své zatvrzelosti si mnoho lidí nesmělo ani vydělat. Ačkoliv jako křesťané pracovali velmi svědomitě, zodpovědně a často s mnohem větším nasazením, než lidé okolo nich. Znám opak. Kdy jistý člověk chodil do zaměstnání a díky příslušnosti „k tamtěm“ jsem ho za celých pět let neviděl sáhnout na práci. A přitom měl hned po parťákovi nejvyšší plat. Byl téže profese jako já a měl ponk hned vedle mého. Neuvěřitelné. On ale všude, kde to bylo jen nutné a možné, „padal před sochou do prachu země“ a ona se mu za to odměňovala.

            Jako mladý a svobodný muž jsem byl velmi radikální. A jistá radikálnost pak při mně přetrvávala i v pozdějších létech. Proto bych byl možná ochotný pro víru ohrozit i svou rodinu a v případě potřeby se vzepřít. Přesto i na mne došlo. Kolikrát jsem si pak vzpomenul na již zmiňovaný učitelský pár.

            Začal jsem pracovat nejprve s dětmi a pak s mladými lidmi v církvi. Tady se dalo ještě ledacos před vnějším světem ukrýt. Církevní společenství tehdy fungovalo jako skanzen, kde mohl člověk najít útočiště, čisté přátelské vztahy, upřímnost, otevřenost.

            Pak jsem se dostal k dětem a mladým lidem „ze světa“. A byl tu problém. Neřešitelný. Já sám bych pro radikální řešení byl. „Přiznat barvu“, postavit se hrdě a statečně třeba proti celému světu. Ostatně, i mé ješitnosti by se takový postoj zamlouval. Být hvězdou, hrdinou, trpitelem pro Krista. Ale jaký smysl by to mělo? Na chvíli se zviditelnit, zazářit, být „obětí režimu“, trpitelem pro víru. To zní lákavě, že?

            Jenomže to také obnášelo celoživotní zákaz práce s dětmi a mladou generací. A to si režim uměl pohlídat. Druhou možností bylo tiše sklonit hlavu, a dělat, že nic. A přitom nenápadně pracovat, jak jsem cítil, že to má být. Ovlivňovat myšlení mých svěřenců, vytvářet hezké vztahy, nebo situace, na které budou děti i mí přátelé ještě po létech rádi vzpomínat. Ale o víře a o mé motivaci, proč to dělám, mlčet.

            Roky jsem žil v tomhle rozporu. Chvíli jsem se považoval za prozíravého a moudrého člověka, vzápětí na to za zrádce a korouhvičku. Moc špatný pocit. Kde je pravda? Dodnes jsem na to nenalezl odpověď. V takovémto rozpoložení mnozí křesťané žili.

            Příběh o Danielovi byl psán a potom mnohokrát vypravován jako příběh, který má povzbudit ty, kdo si stojí statečně za svým a vzdorují jakémukoliv nátlaku, aby změnili názor. Nebojte se. Pán Bůh je s vámi. Nedá vás!  A bude s vámi i ve velmi těžkých a nebezpečných situacích. On a jeho láska spolu s Božím milosrdenstvím stojí za víc, než jsou chvilkové výhody. Konečně, pohleďte: zvůle moci se chová nevypočítatelně. Dnes jí kývnete, zradíte své přesvědčení a ona vás stejně zítra, třeba pro něco zcela jiného, sežere.

            Nebojte se a vytrvejte. Ani ti nejmocnější, co vypadají, jako by tu na světě měli být věčně, na věčnost mandát nemají. Stačí tak málo, aby celá ta jejich nabubřelost se v jediném okamžiku zřítila a nic po ní nezůstalo. Zmizí jako plevy, které vítr z mlatu odfoukne neznámo kam. To nám chce tento příběh tlumočit.