Starý Zákon, O Josefovi a jeho bratrech

Rozcapeného fracka prodali bratři do otroctví. On ale dovedl spoléhat na Boží pomoc a tak se jeho život ubíral zajímavými cestičkami. Když se pak po létech sešel s bratry...

Než se dám do dalšího vypravování, pojďme si udělat trochu pořádek ve všech těch postavách a lidičkách. Myslím, že to pro vás musí být už nepřehledné.

            Do Abrahama to byli jednotlivci, kteří byli ochotní se nechat od Pána Boha vést. Adam a Eva, první bibličtí lidé, si to zpackali tím, že neposlechli jeho příkaz. Chtěli si jít svou vlastní cestou, bez jeho „poručníkování“. Propadli krásné představě, že když si zařídí život po svém, ochutnají ze stromu vědění a poznání, stanou se z nich bohové. V tom byla podstata jejich provinění a pádu. Pýcha. Co tenkrát chtěli naši bibličtí prarodiče, chceme i my. Jenže se zapomíná, že tahle mince má i druhou stranu. Totiž zodpovědnost, kázeň. Proto z ráje dostali padáka.

            Kain jako první bratrovrah zabil svého bratra Ábela. Jen proto, že žárlil. Jeho sourozenec totiž „chodil s Bohem“. Kain po svých vlastních cestách. Když pak dal Hospodin Ábelovi najevo svou přízeň, Kain to neunesl a ze žárlivosti bráchu zamordoval.

            Souhlasím, že to asi budou mýtické příběhy. Ale jsou velmi hluboké a pravdivé. A odkrývají naší, člověčí povahu.

            Noe se svými syny také spoléhal na Hospodina a chápal, že nejde sedět na dvou židlích současně. Tedy vzývat jediného Boha a zároveň se klanět bohům cizím a uctívat je. Vyplatilo se mu to. Cizí bohové své uctívače nevarovali. Hospodin Noeho ano a zachránil ho před ohromnou katastrofou.

            Prvním skutečným „Izraelitou“ se stal až Abraham. Člověk veliké víry. Který byl ochotný pustit Pána Boha do svého života a nechat se jím vést. Prošel si dost drsnou zkouškou, zda je jeho víra pouze formální, nebo to skutečně myslí vážně. On byl člověk zásadový a zašel až do krajnosti. Abraham měl dva syny. Izáka a staršího „vedlejšáka“ Izmaele.

            Izák se pyšnil syny dvěma. Dokonce dvojčaty. Ryšavým Ezauem a kvítkem Jákobem, který si v životě musel projít mnohým očistcem, aby přišel k rozumu. Nakonec měl se dvěma ženami hned Klabzubovu jedenáctku plus syna navíc. Benjamina. U této rodiny na chvíli zůstaneme.

            Prvních deset synů bylo už dospělých, když se narodil syn další. Bible ho nazývá Jákobovým synem stáří. To bylo radosti! Asi i proto, že kdysi Hospodin jeho předchůdcům slíbil, že je rozmnoží do početného národa. A tatík Jákob se tedy snažil. Synek Josef se stal jeho největší radostí – a zdrojem rozcapování ale též zášti ze strany ostatních bratrů.

            Ve vypravování o Námanovi syrském jsem psal, že král, Námanův pán, poslal jako pozornost izraelskému panovníkovi mimo zlata a stříbra i hromádku oděvů proměnlivých barev. Tedy v té době oděvů luxusních, něco extra.

            Představte si, že Jákoba nenapadla jinačí blbost, než takový oděv (v Bibli se píše o suknici) pořídit svému miláčkovi Josefovi. Divte se pak, že na něho všech deset bratrů žárlilo a Josefa nemohlo ani cítit. (A to se Bible nezmiňuje ještě o sestrách. Kdo ví, jaké tam byly vztahy.)

            Josef, a já si nemohu odpustit poznámku – jako rozcapený spratek – jim to ještě dával patřičně najevo. Co říci na jeho čin jiného? Posuďte sami.

            Jednou se mu zdál sen. S bratry na poli vázali snopy. Tu se Josefův snop postavil doprostřed a snopy bratrů se mu klaněly. No, mladýho nenapadlo nic lepšího, než se bratrům se snem pochlubit. Vyvolal tím jen ještě větší zášť. Krátce na to se mu zdálo něco podobného. To už dopálil i tátu. Prý se mu klanělo Slunce, Měsíc a jedenáct hvězd. Každý hned pochopil, kdo je kdo. A bylo haló znovu. Bratři Josefa už nemohli ani cítit. Takovou nenávist si vysloužil.

            Jakéhosi dne se bratři sebrali, vzali stáda a vyrazili kamsi k Šekemu. Po nějaké době řekl Jákob Josefovi: „Zajdi za bratry, podívej se, jak se jim vede a podej mi o nich zprávu.“ Josef se sebral a šel. Chvíli je hledal, protože se mezi tím přestěhovali jinam, ale pak je objevil v Dótanu.

            Sotva ho bratři spatřili, bylo zle. Á jé, mladej je tady! Přišel špiclovat. Až se vrátí domů, hned bude tatíka informovat. Jak si starší sourozenci počínali a svědomitě pracovali, jestli si ze stáda náhodou nebrali pro svou potřebu příliš mnoho a nezřízeně nežrali z otcova a podobně. Nikdo nepochyboval, že si Josef ještě na bratry přisadí.

„No, tak to tedy ne! Takhle my dál nejedeme!“, řekli si bráchové a než Josef dorazil, dali hlavy dohromady a začali kout pikle.

            Devět hlasů se shodlo jednomyslně na tom, že se Josef domů už nevrátí.  Že ho jeden z nich podřízne jako ovci. Šlo jen o to, kdo to bude. Pouze desátý Rúben byl proti. Nechtěl se stát bratrovrahem. Jak by se pak mohl podívat otci do očí? Tak brášku, ač nerad, bránil.

„Tak řekni, co s ním!?“, ječeli na něho ostatní. „Chceš se nechat stále ponižovat? Nevidíš, jaký blbce z nás táta dělá? Tak řekni na to něco! Až se vrátíme domů, papínek si vezme Josífka stranou, padnou si okolo krku a synáček začne: Tati, víš, že ti Rúben sežral kozu navíc? A Dan spal každý den o hodinu déle a kašlal na stádo? A tati, Juda místo za stádem chodil za místníma ženskejma do nedaleké oázy. A Léví... To chceš? Tak ksakru mluv! Jak to chceš řešit?... Pusťte mě ! Já tomu mizerovi podříznu krk sám a bude to. Jaký pak řeči...“

            Naštěstí byla nedaleko odtud vyschlá cisterna. Tedy, abyste byli v obraze. Strmě vykopaná jáma, do níž se zachytávala dešťová voda. Tou se pak v období sucha napájela stáda. Tehdy dalšího z bratrů napadlo: Strčíme Josefa do cisterny! Je blízko obchodní stezky, brácha bude mít jakous takous naději na přežití a my si alespoň neposkvrníme jeho krví ruce. Dobrý, ne?

            Chvíli sice trvalo, než horké hlavy ochladly, ale nakonec všichni souhlasili. Šoupnem bráchu do cisterny. Jen došel, strhli mu s těla nenáviděnou suknici proměnlivých barev, svázali mu pevně ruce a strčili Josefa do chladivého bahýnka, které se na dně cisterny nacházelo. A je to!

            Za krátkou dobu tudy kráčela velbloudí karavana. Každé ze zvířat mělo na hřbetě naložený balík, nebo vak se zbožím a ještě vypaseného kupce.

CINK!

„Hele, klucí, já mám nápad. Co kdyby sme bráchu prodali? Kupci ho odvedou tak daleko, že se domů už nikdy nevrátí, my na tom vyděláme a přitom budeme mít čistý ruce a neposkvrněný svědomí. Co vy na to?“

„Ty jó, brácho, ty seš hlava! To je geniální nápad, že jó?“

            Bratři zamávali na vůdce karavany, ten jí stopnul a začalo vyjednávání. Jedni chtěli za otroka moc, druzí nabízeli málo.

„Podívejte se, co vám nabízíme! Je samá krev a mlíko!“, chválili zboží bratři.

„Ale je trochu podvyživenej“, namítali kupci.

„No dovolte! A prohlédli jste si jeho zuby? Učiněný alabastr. Denně si je čistí!“

„Jo, ale uši má od bláta...“

Handrkování typické pro orient. Nakonec se dohodli na šestadvaceti šekelech stříbra. Smlouvání je jen taková hra, zábavná pro obě strany. Kupci byli nadšeni mladým, zdravým a hezkým otrokem, bratrům spadl kámen ze srdce a ještě každého z nich hřál v dlani nějaký ten peníz.

„Tak čau! A vzpomínej na nás v dobrém, Pepíčku!“, chechtají se.

Josífek se nestačil ani ohlédnout. Velbloud vykročil, kluka přiškrtil provaz, co měl omotaný okolo krku a pokud se chtěl nadechnout, musel držet se zvířetem poslušně krok. To víte, že ho nenaložili. Musel, celou cestu, chudák, cupitat po svých. Vozit se mohou jenom páni.

Tak to by bylo. Bráchu máme vyřízenýho, ještě to musíme nějak sfouknout s otcem.

            Bylo k večeru, všem už kručelo v žaludcích. Chytili tedy vypaseného kozla, šmik! a podřízli ho. Pak z něho stáhli kůži a za chvíli na to už pouští voněla opékaná pečínka. Jak byli zaujati touhle bohu milou činností, nevšimli si, že jim upadla Josefova parádní suknice na zem. A rovnou do kozího tratoliště krve. Když na to přišli, bylo pozdě. S ní už nic neuděláme, ta je v háji. Škoda.

            Bratři byli ale koumáci. A tak kohosi hned napadlo, vymáchat jí v krvi ještě víc. Nevíte, proč? No, tátovi nakecáme, že synáčka cestou roztrhal lev. A my, ach to neštěstí, z něho našli jen tohle. „Podrž to! Trochu tomu ještě napomůžeme.“ A nožem i rukou košili pomáhají v devastaci. „A je to. To stačí. Ať to nepřeženeme.“

            Při návratu domů je čekala nejobtížnější část akce. Srdce jim zpívalo a jásalo, jak se podařilo zbavit se nenáviděného spratka a přitom měli před tátou hrát nešťastné a zdrcené. Každý z nich to musel cestou domů trénovat. Pro Jákoba byla Josefova smrt naštěstí taková zdrcující rána, že se dokázal věnovat jen vlastnímu žalu a neměl kdy sledovat ještě reakce okolí. No, nebylo to nic pěkného. Táta z toho onemocněl, nejedl, nepil, oči pořád plné slz. A najednou na scénu vstoupilo něco, s čím nikdo z bratrů nepočítal. Svědomí. Jenže to již bylo pozdě.