Oči

Tak jsem si přivezl z tábora bezmála na šest set fotek. Mimo záběrů z krásné krajiny, lesů a skal mám samozřejmě i mnoho obrázků účastníků tábora. Jedna fotografie ale vyniká nad všechny ostatní. V celotáborové hře děti mimo jiné vysvobozovaly i indickou princeznu. Druhý den ráno stála zahalená závojem na nástupišti a svým vysvoboditelům děkovala. Závoj jí zakrýval celou tvář, takže byly vidět pouze oči a červená tečka na čele mezi obočím.

            Udělal jsem v počítači detailní výřez obrázku. Jen ty oči a jejich nejbližší okolí. Lidi, to je vám krása! Fotografickému objektivu se podařilo zachytit prchavý okamžik pohledu, ve kterém je úžasná hloubka a mírnost, něha, láska. Ze skoro šesti stovek fotografií zcela bezkonkurenčně nejkrásnější.

            A tak si říkám, jak málo se umíme dívat. Necháme se okouzlit vším možným, koukáme po krásné fasádě, ale do očí druhého člověka se podívat neumíme. Zmiňovaný závoj, který zakrýval tvář, mi pomohl dívat se na podstatu. A já za povrchní krásou a gesty, které mátly, objevil krásnou, čistou a něžnou bytost.

            Při té příležitosti mě napadá, zda je vždy užitečné snažit se hned rychle a zbrkle odstraňovat „závoje“, které mezi mnou a druhým člověkem jsou. Ony překážky, které druhého dělají tajemným, mohou být přece i užitečné. Mohu se tím víc soustředit na to, co je k dispozici, co je v tuto chvíli poznatelné. A umožní mi to vnímat bližního i v jeho méně atraktivní, ale mnohem důležitější podobě.