Stala se svatou
VŮBEC NEMÁM V ÚMYSLU ÚTOČIT NA CÍRKEV. ALE O NĚKTERÝCH VĚCECH OBČAS POCHYBUJI.
Není to dlouho, co jsme si domů pořídili internet. Sotva jsem se naučil nejzákladnějšímu úkonu v „brouzdání“, vedly mé kroky na stránky, zabývající se vírou. Toužil jsem po slovech naděje a slovech o víře, která by mne oslovila. No jak jsem to napsal v úvodu. Člověk musí hodně hledat, aby našel. Slov o víře tu najdete opravdu hodně. I vášnivé diskuse o slovíčka. Ale to podstatné se nějak ztrácí. Slova, slova.
Zalistoval jsem i v internetové biblické encyklopedii a slovníku. A tady narazil na něco, co se mi v myšlenkách stále vrací. V části Osobnosti jsem četl kratičký příběh ženy, která si vysloužila označení „svatá“. Ve své oddanosti zašla tak daleko, že vše opustila, vstoupila mezi řádové sestry a stale se jednou z nich. A samozřejmě žila jako řádná křesťanka. A nyní důvod, proč mi to tak leží stále v hlavě. Stojí tam, že si svatost vysloužila pro VELIKOU LÁSKU k církvi a papežovi.
Prosím pěkně, dopředu prohlašuji, že nedělám rozdílu mezi křesťany. Kdo kam patří. A že bratr katolík i evangelík je pro mne stejně hodnotným bratrem a posilu pro mou duši nacházím jak v evangelické modlitebně, tak v katolickém honosném chrámu. A tedy znovu prohlašuji, že na katolickou církev neútočím.
Ale. V koho tedy ona vzácná žena vlastně uvěřila a komu byla oddaná? Kristu? A nebo církvi? Instituci? Nebo snad lidem, kteří ji dělají? A nebo v jednotlivé její představitele? Či ty, kteří církev reprezentují jako nejvyšší?
Oni snad za tu ženu, ale i za nás na kříži obětovali život? Oni „vyvolení“ všeho druhu ve všech církvích jsou přece maximálně hlasatelé boží milosti. Pověřenci, kteří mají pravdivě tlumočit to, čím je jejich Panovník pověřil. Nikoliv, že se budou za něho sami vydávat. To se i v civilním životě hodnotí jako „zneužití pravomoci veřejného činitele“, ne?
Já uvěřil v Krista a jeho oběť. V Krista „toho ukřižovaného“, jak zní jedna citace z Písma. A tedy v Boží lásku, která ani mou maličkost nevynechala, a nezapomněla na mne.
Proto mi v souvislosti s internetovou informací přijde, že ona vzácná žena dostala „metál“ spíš za svou loajalitu k lidem a jejich nabubřelosti před Bohem i lidmi. Nikoliv za svou skutečnou víru.
Ostatně, jak se dá velikost, upřímnost, opravdovost mých postojů, čistota myšlenek změřit a ohodnotit? Jak se dá ohodnotit a změřit velikost skutečné lásky? A tedy i velikost víry? V Bibli se mimo jiné píše: „A kdybych vydal své tělo i ke spálení, ale lásky bych neměl, nic mi to není platné.“ Láskou se v tomto případě myslí láska k Bohu, kterou mu projevuji prostřednictvím bližního. Tedy, že kvůli němu a jeho lásce ke mně jsem ochotný milovat i svého bližního. Ale, jak chcete tuhle mou lásku změřit? Jak chcete změřit velikost mého zápasu mu lásku projevit, namísto toho, abych bližnímu neplivnul do tváře? Kdo změří, kolik úsilí mne to stálo, jak moc je mou přirozeností se rozdat a jak moc jsem se naopak musel v sobě zapřít? Jestli to někdo dovede „změřit“, pak snad jen ten „nahoře“. Ani já to neumím posoudit.
Vždyť lásku mohu projevovat i z vypočítavosti. Nejednou se s tím střetáváme i v běžném životě. Lidé se obětují, ale ve skrytu duše očekávají, že je někdo za to pochválí, ocení, nebo se jim to nějakou formou vrátí zase jako prospěch nazpátek. Takže můj ctnostný život může být motivován i takto. Abych byl jednou prohlášený za svatého. Dostal se na podstavec v chrámu. Jenže v tomto případě, dle slov Písma Svatého, „mi to není nic platné. Ani kdybych se nechal upálit.“ A na jiném místě Ježíš dodává, že už za to mám svou odměnu. Obdiv lidí.