Nový zákon, Ježíš - Důvod pro klacek

DŮVOD PRO KLACEK

(Mat. 12, 1-24)

Jednoho dne – byla sobota, v Izraeli to byl „den oddělený“, tedy určený výhradně k odpočinku a chvále Boha, šla celá skupinky Ježíšových následovníků spolu s ním mezi poli. Podle dalších reakcí jeho odpůrců lze soudit, že políčka s obilím byla v těsné blízkosti příbytků.

            Učedníci byli, jak se píše, lační. Někde jsem se už zmínil, že všichni, On i jeho následovníci žili více méně z ruky do úst. Při takovém způsobu života určitě s nadváhou, jako má současný člověk, problémy neměli. Jak si to tedy šlapou po hlinité pěšince mezi poli, trhají jednotlivé klásky, mnou je mezi dlaněmi a zrnka pak žvýkají. Alespoň něco málo po ránu do žaludku. Napadlo by vás, že se něco takového může stát důvodem k vážné roztržce?

            Izraelská společnost byla svázána desítkami příkazů a zákazů, co pravověrný věřící smí a nesmí dělat, jíst či vlastnit. Čím víc takových omezení v lidské společnosti existuje, tím větší je možnost jejich zneužití a zajití do extrémů. No a učení pánové z řad farizeů a zákoníků nad těmito zákazy kralovali, aby je každý, a především prostí lidé, striktně dodržovali. Běda tomu, kdo pochybil! Hned se na něj vrhli jako sršáni. Tak i v tomto případě.

            „To snad není pravda! Co to máš, Ježíši, za sebranku okolo sebe? Podívej se na ně! Jak bezostyšně porušují boží (naše) zákony. A ty, Mistr, je ještě necháš…“

            Ježíš byl provokatér. (Jak sympatické! Ještě k tomu v příběhu dojdeme.) Umím si představit, jak se s tichým úsměvem podíval oněm chytrákům do očí, sahá po klásku, drtí ho v dlaních a vkládá zrnka obilí do úst. A přitom s plnými ústy říká: „Pánové, co ten hysterický křik? Copak i váš velký vzor, na který se tak často při bohoslužbách odvoláváte, král David, nejednal podobně? Když měl tenkrát během tvrdého pronásledování ze strany krále Saule se svými lidmi hlad, zašel do jedné ze svatyní, vybral všechny posvátné chleby, určené k rituálním obřadům a jednoduše se se svými bojovníky najedl. Co že jeho skutek také neodsuzujete? Ale v chrámu o tom vypravujete jako o výjimečném činu? Jak to, že najednou měříte dvojím metrem?“ A pak, aby byl ještě osobnější (a já se nemohu ubránit dojmu, že si chtěl rýpnout) říká: „A neporušují snad i kněží v chrámu Boží přikázání ohledně svěcení soboty, když slouží bohoslužby? Vždyť je to jejich povolání, a tedy, buďme upřímní, vlastně pracují! Jsou snad proto bezvěrci a kacíři?“

            Myslím, že není třeba příliš představivosti, umět se do této situace vžít. Jak to nabubřelé panáčky nadzvedlo. „Co si to k NÁM, vyvoleným samotným Bohem, dovoluješ?! MY to máme dovolené! MY to z pozice svých funkcí smíme! NÁS si Hospodin vyvolil za své kámoše. NÁS, ne tebe, pověřil Hospodin učit lid jeho Zákonu. Takže MY to máme, samozřejmě za přesně daných podmínek POVOLENÉ. MY jsme, to ti asi nedochází, VÝJIMKA. Jenže ta pro tebe a tu lůzu okolo tebe neplatí. Takže drž laskavě zobák!“

            Co, najde se někdo mezi vámi, koho můj písemný projev pohoršuje? Výrazy, které používám, používám účelově. Jednak nepíšu pro vás, kdo se cítí pevní v kramflecích, ale pro své „nevěřící „ přátele, jednak má slova mají čtenáře uvést do syrové reality a zvýšit napětí příběhu. A tedy zdůraznit, že tu nešlo o banalitu, ale v té době velmi vážné provinění.

            Konečně, s podobnými postoji k „těm tam dole“ se setkáváme v běžném životě denně. Ze strany státní moci, šéfů, některých zbohatlíků, ale kolikrát i doma ve vlastní rodině od partnera. Nebo jednoduše jen ve vztahu ke slabším či méně průbojným. A samozřejmě se takové postoje nevyhýbají ani církvi. Opět v různých podobách a zabarveních.

            Ježíš farizeům i všem jim podobným, ale také i těm dnešní pokrytcům, říká: „Kdybyste skutečně znali podstatu víry a Božího království, nemohli byste takto mluvit.“ Je něco, co je nadřazené zákonu. Tedy srozumitelně a aktuálně řečeno: Nějakým církevním nařízením, formulkám a učení. (To by ale mělo platit i v běžném občanském životě!)  Totiž milosrdenství a láska. Boží království je založené PŘEDEVŠÍM na lásce, odpuštění, toleranci, velkorysosti, pochopení pro slabost druhých. Přikázání Lásky je nadřazené nad všechna ostatní přikázání a zákony. A vždy je třeba soudit z pozice lásky. Snažit se pochopit důvody a jednání druhého, co ho k jeho činu vedlo, proč je takový. A teprve potom OPATRNĚ vynášet soud. Ostatně, zítra můžete být vy samí v pozici obviněného a vaše nynější postoje se obrátí snadno pak proti vám.

            Protože byla sobota, odebrali se nakonec všichni na bohoslužby do synagogy. Tam potkali člověka, o kterém se píše, že měl odumřenou ruku. Možná, že ho farizeové schválně nastrčili. Podle textu to na mne alespoň tak působí. Protože, aniž stačil Ježíš na jeho přítomnost nějak reagovat, už se ho úlisně ptají: „Mistře, odpusťme si, co jsme si, ano? My tu máme jeden theologický problém. Jaký je na to tvůj názor? Je nebo není hříchem v sobotu uzdravovat?“ A hned nenápadně postrkují zmiňovaného ubožáka do popředí. A hlavně s napětím čekají, zda jim Mistr sedne na lep. Čteme, že ho chtěli obžalovat. Hledali důvody.

            Ježíš věděl, že strká hlavu do smyčky. Že se svými řečmi o nadřazenosti lásky nad ustanoveními náboženského zákona dostává do slepé uličky. Když se bude řídit svými vlastními slovy, proviní se proti Zákonu. Pokud dodrží Zákon, popře sám sebe a udělá ze sebe před lidmi pokrytce a lháře. Dobře vymyšlené.

            „Pánové,“ řekl jim. „Kdybyste měli jednu ovci, neřku-li celé stádo, a ona se dostala do maléru, byla v ohrožení, také budete tak důsledně dodržovat Zákon? Nebude to náhodou tak, že všeho necháte, sobota nesobota, půjdete a vaší snahou bude ovci vysvobodit z jámy, kam spadla?“

            Jen tak, bokem, mě napadlo, že tu není jen řeč o milosrdenství k ubohému tvorečkovi. Aby snad chudák ovečka netrpěla a do rána někde v díře nebečela. Ovce totiž byla v té době dost významným majetkem. Takže opět trefa do černého. Kdyby se stalo, že bude ohrožený váš majetek, zisk, zájmy, okamžitě půjde Zákon stranou. A vy si najdete důvod, proč si sami sobě udělit výjimku. (Nepřipomíná vám to náhodou naše politiky a zákonodárce?)

            Vidíte to pokrytectví? A vidíte, kam nás „přemýšlování mnohé“ nad Písmem svatým, jak se vyjadřuje kralický překlad Bible, vede? Jestli nerozumíte, nebo nechcete rozumět, tak je to rozvažování nad slovy této knihy, nad její skutečným obsahem a aktualizování jejich slov do mého a našeho běžného života. Proto se o slově božím hovoří jako o slovu živém a věčném. Ale také jako o zraňujícím meči ostrém na obě strany. Protože je nemilosrdné k jakémukoliv pokrytectví a nikoho nešetří.

            Přesto Ježíš přistoupil k ochrnutému a řekl: „ Zvedni ruku!“ Ten jí nesměle pozvedl vzhůru, a když zase spočinula podél těla, nebyl to již kus mrtvé tkáně. Čteme, že to byla voda na mlýn všem jeho odpůrců. Urychleně se vzdálili, dali hlavy dohromady a umlouvali se, jak udělat jeho konání přítrž a jak ho zahubit. Důvodů podle nich a jejich výkladu Zákona bylo víc jak dost. Ježíš to věděl. Chráněný davem, rychle odešel