Podobenství o rukách a kytaře
V patnácti letech jsem se směl poprvé zúčastnit silvestrovských oslav spolu se svými kamarády se sboru. Sešli jsme se v jedné rodině. Tenkrát jsem byl povahou hodně uzavřený a tedy často sám. Tak i tehdy. Starší z přátel mi ten večer ale ukázal dva tři akordy na kytaře, a jak se na ní hraje. A já celý večer strávil jejím „mordováním“. Nakonec mi onu kytaru půjčil i na čas domů. Stalo se, že jsem tomuto nástroji na mnoho desítek let propadl. Kytara se stala mou velikou láskou, přítelkyní i útěchou v čase trápení a smutku.
Tatínek byl tenkrát fantastický. Viděl mé zaujetí pro nástroj a tak to risknul. Dřel v práci o přesčasech a za čtvrt roku mi s radostí přinesl futrál a v něm kytaru. Jenomže tatínek byl člověk velkorysý. A tak nástroj nebyl jen tak nějaký. V pouzdře ležela nádherná koncertní kytara. Které se říká jambo. Stála tenkrát celou jednu výplatu. Kolikrát jsem si, tatínku, na tebe pak v životě s vděčností vzpomněl! Tenkrát jsem si také dal slib, že kytara bude sloužit. A protože byla darovaná z veliké lásky, bude i z lásky sloužit a především dělat radost. Po celý další zbytek života jsem jejím prostřednictvím druhým lidem dodával naději, vypravoval prostřednictvím písniček lidem okolo mne o Boží lásce i jejím prostřednictvím děkoval sám Bohu za vše, co jsem směl v životě přijmout. Tak to je o mé kytaře, která dnes stojí v koutě pokoje a – bohužel – už ztratila za ty desítky let hlas a neladí. Když jí ale vezmu do ruky, pokaždé ji pohladím. Jako milou bytost i jako věc, která mi připomíná tatínka a jeho lásku.
Od mladosti mám rád vedle i jiné hudby také hudbu vážnou. Dvořáka, Smetanu, Händela, Vivaldiho, Bacha. A také jsem se pokoušel během let tuhle nádhernou hudbu i na své kytaře zahrát. To obnášelo naučit se noty, orientovat se na hmatníku nástroje, pracně se podle příruček učit prstoklad i techniku hry.
A nyní k onomu podobenství. Aby mohl nástroj tuhle nádhernou hudbu zahrát, musí být obě ruce zcela v jednotě. Ačkoliv každá má při hře jiný úkol, jinak se po nástroji pohybuje.
Levá ruka (žena) se strun jemně dotýká, pomalu či rychle vybírá, kam prsty položit a kterou strunu zmáčknout. Nebo kterou kombinaci strun zmáčknout. (Na hmatníku vymačkává jednotlivé struny, nebo celé akordy).
Druhá ruka (muž) struny, levou rukou zvolené, rozeznívá. Někdy jemným dotykem, jindy razantním úhozem. Také umí vybrat místo na struně, kde uhodit. Takže jednou tón zazní jako loutna, jindy tentýž tón vyzní jako banjo. Jednou zazní tlumeně, jindy ostře.
Jak jsem napsal: aby nástroj mohl interpretovat co nejdokonaleji zvolenou skladbu, musí být obě ruce zcela v jednotě a harmonii. Obdobně je to s mužem a ženou v jejich společném životě. Aby mohli co nejpřesvědčivěji a v plné nádheře „zahrát skladbu“ svého společného života, musí žít ve společné jednotě a harmonii. Každý z partnerů má v tomto soužití svou nezastupitelnou úlohu, kterou partner nikdy nemůže zcela zvládnout. Levá ruka nikdy nemůže plně ve hře nahradit ruku pravou a naopak.
Žena má neuvěřitelně jemný cit pro situaci, pro vhodné slovo, jak jednat, umí se vcítit do myšlení druhého, pochopit ho. Přesně ví, kdy a kde „zabrnkat“ na zvolenou strunu. A nemyslím to ve zlém, v tom negativním pojetí. Muž je v takové situaci často jako hrom do police. Jsou ale oblasti života, kdy je nenahraditelný naopak muž. Kdy je potřeba razance, síly, cílevědomosti a vytrvalosti, jasné koncepce. Žádnému pohlaví nechci upírat schopnosti i pohlaví druhého. Ale každý z partnerů je přece vybavený odlišně do života. A jedině společným smysluplným a cíleným užíváním oboustranných darů mohou pak svým životem „zahrát“ nádhernou melodii, která bude pro jejich okolí vzorem, povzbuzením i zdrojem radosti a naděje. Aby tomu tak mohlo být, musí mezi nimi panovat shoda, jednota. Jednota, která má základ v Ježíši Kristu. Jinak ve shodě s naším podobenstvím: Aby ruce dokonale zahrály zvolený part, musí se zcela podřídit velení mozku. Jeho koordinaci. Tak je to ve vztahu nás, dvou pohlaví k „veliteli“ Pánu Bohu. Proto jsem dost skeptický k emancipačním snahám žen. Ne že bych jim upíral právo na rovnoprávné postavení ve společnosti, či chtěl zpochybňovat jejich nedoceněné postavení. Ale ona snaha o rovnoprávnost často zachází nesmyslně do kompetencí druhého pohlaví. Jako by levá ruka na kytaře chtěla vyšachovat ze hry ruku pravou a snažila se dokázat, že to vedle své role dokáže zvládnout také. Názor na to si udělejte sami.