Ruka

Po smrti krále Nebúkadnesara se ujal vlády jeho syn Belšasar. Kdybych se měl držet stylu vypravování našich Judských letopisců, musel bych o něm napsat, že „činil to, co je zlé před očima Hospodinovýma“. On, pohanský král, nejenže sloužil bohům cizím, udělaným lidskýma rukama, které jsou zhotoveny ze zlata, stříbra či kamene. Ale nevzal si vůbec ponaučení z otcova pádu i jeho prozření. Král Nebúkadnesar poznal své místo, že se nemůže vyvyšovat až do nebes a srovnávat s bohem. Že Nejvyšší je ten, kdo určuje konečný běh dějin, ne člověk. Že jen on je tím, kdo nás vyzdvihuje i přivodí pád. Tohle vše jeho syn odmítal přijmout a propadl nezřízené namyšlenosti a pýše. Belšasarova nadutost dosáhla takových rozměrů, že nakonec vyhlásil válku samotnému Pánu nebes.

            Jednoho dne svolal všechny své ministry, správce krajin i poradce, nechal přivést i veliké množství milostnic a vystrojil velkolepou hostinu. Pilo se tu nejlepší víno, jaké bylo možné v ohromné říši sehnat, jedly nejvybranější lahůdky, hráli tady nejlepší umělci doby na své nástroje a tančili nejkrásnější tanečnice. Během oslav se souběžně s nimi konaly nezřízené orgie s přivezenými milostnicemi, jaké do té doby nikdo nezažil a nepamatoval. Když dostoupila zábava vrcholu, král tleskl rukama a zavolal služebníky. „Přineste z pokladnice všechen chrámový poklad z Jeruzaléma! Ten, který ráčil ukořistit blahé paměti můj otec Nebúkadnesar, buď jeho památka velebena na věky!“

            Sluhové v poklusu odeběhli a za krátko se vrátili s pokladem. Byly to především obětní mísy, nádoby a poháry, zhotovené ze zlata a vykládané drahými kameny, které se při bohoslužbách a jen pro tento účel směly používat. Celým národem byly chovány ve veliké úctě a i samotní kněží se jich dotýkali jen ve výjimečných okamžicích a za daných pravidel. Král rozkázal do nádob servírovat pokrm a do pohárů nalít víno.

„Na zdraví izraelského pánbíčka!“, zvolal a celá sešlost se hlasitě rozesmála. Hosté si přiťukli a hostina se opět spolu s milostnými orgiemi rozproudila.

            Když byla zábava v plném proudu a hosté už nevěděli co bujarostí ještě dělat, objevila se pojednou na stěně hodovní síně veliká tajemná ruka a začala prsty cosi psát na zeď.

MENÉ, MENÉ, TEKEL Ú-PARSÍN zněl nápis. Král strnul hrůzou, poklesl v kyčlích a jeho kolena strachy tloukla o sebe. Rychle zvolal mocným hlasem, ať co nejrychleji přivedou všechny hadače a vykladače, aby vyložili význam děsivého zjevení.

            V tu chvíli vešla do hodovní síně i manželka krále a když zjistila, co se děje, řekla: „Králi, buď zdráv a dlouho živ! Vím, kdo by ti mohl nápis vyložit. Je to Daniel. Tvůj přední mudrc a sluha. Který se již nejednou osvědčil jako moudrý a věci znalý muž. Toho si nech zavolat.“

            Za krátko jsem tedy stál, vytržený ze spánku, před rozrušeným králem. I tentokrát byl Hospodin milostiv a dal mi moudrost poznání. Takže jsem mohl králi úkaz vyložit. A jako před tím, nebylo to nic hezkého a povzbudivého. Navíc, jako za vlády předchozího panovníka, svírala mé vnitřnosti obava o holý život. Co udělá král, jak se zachová, až mu zpříma a bez obalu řeknu hořkou pravdu?

            Smysl nápisu byl tento: MENE – Bůh sečetl tvé kralování a ukončil je. TEKEL – Byl jsi zvážen na vahách a shledán lehkým. PERES – Tvé království bylo rozlomeno a dáno Peršanům a Médům.

            Připomněl jsem králi osud jeho otce. Jeho velikost a moc, i jeho pýchu a následný pád. Neopomněl jsem ale zdůraznit i Nebúkadnesarovo prozření a jeho následné pozvednutí Nejvyšším zase na trůn. Pak došlo na Belšasara. Že si nikdy nevzal za vzor svého otce, že se nepoučil z jeho chyb a nyní tedy Hospodin nad ním vynáší soud.

            Král se mi tupě díval do tváře a nemohl uvěřit mým slovům. Nakonec mne propustil s příslibem, že se smím od tohoto večera považovat za třetího nejvyššího muže v království. Odcházel jsem ze sálu a tiše se usmíval. Kdo zná cesty Hospodinovy a jeho nepředvídatelná rozhodnutí? Kdo může s jistotou říci, že bude ještě zítra nejvyšším mužem v zemi?

            Král byl ještě téže noci zabit úkladnými vrahy a spiklenci se zmocnili paláce. Za krátkou dobu se potom ujal vlády nový panovník, médský král Darjavéš.

            Daniel vložil svůj život do rukou Hospodina. Když ty rozhodneš, mohou se všichni okolo mne stavět na hlavu, ale nikdo mi neublíží. Vše je ve tvých rukách, ve tvé režii. Buď vůle tvá. Pro něho byl skutečnou autoritou jen Panovník Hospodin. Jen Jeho se slušelo poslouchat a ctít. Jen on měl nárok na to, aby člověk před ním s pokorou sklonil hlavu. A tedy, neměl před žádným z panovníků zbytečné bobky. Uznával je jen tolik, kolik si vzhledem ke svému postavení a autoritě zasloužili. O nic víc.

            Takový postoj člověku poskytuje vnitřní vyrovnanost a klid. A též svobodu. Navenek se to potom projevuje nenuceností, uvolněností v jednání. Daniel takto dokázal v klidu a s taktem králům říci věci i nepříjemné. A oni to brali a jeho způsobu komunikace si vážili. Konečně potkali člověka upřímného a otevřeného, který si za svým slovem stojí a dovede říci, jak se věci doopravdy mají.

            Žádný diktátor ani nedemokratický režim nemůže snášet a tolerovat skutečnou víru. Protože nás k takovým postojům vede. Proto se o lidech víry často hovořilo jako o hereticích, kacířích, proto byla víra označovaná jako opium lidstva. Kdo skutečně spoléhá na Boží moc a jeho lásku, nemá před mocnými tohoto světa přehnaný respekt. A jako Daniel, i on je bere jen do té míry, jak si zaslouží. To nemůže být žádnému diktátorovi lhostejné. Stát až na druhém místě. On přece touží být první, nejlepší, jediný, nejmocnější, nejopěvovanější. On o konkurenta nestojí! Stačí si přečíst tisk, chvíli se dívat na televizi a poučíte se. I okolo nás je mnoho, byť maličkých diktátorů a kandidátů na něj. Jen kdyby měli šanci a příležitost... Paradoxní je, že velmi často odmítají náboženství a víru jako něco zpozdilého. A v zápětí na to vytvářejí cosi obdobného sami. Kult vlastní osobnosti, zbožňování své osoby. A kolikrát takové kulty až překvapivě věrně napodobují náboženství všech kategorií a podob.

            Vzpomínám si na politruka z vojny. Důstojníka z povolání, velikého bojovníka proti víře a náboženství jako tmářství. Pak si mne jednoho dne od velitele vyžádal a odvezl k sobě na chatu. Abych mu pomohl stěhovat jakýsi starý nábytek.

            Otevřel dveře do největší obytné místnosti a já ztuhl překvapením. U čelní stěny stál na malém pódiu „kec pult“, zahalený do rudého sukna a po stranách ozdobený květinami. Za ním, podobně vymóděná zeď, hýčkala uprostřed velkou podobiznu Marxe. A na pultíku se o místo dělily busty Lenina, Stalina a  Gottwalda. Vše pečlivě upravené a esteticky snad i ošetřené.

            První asociace byla zcela jednoznačná. Oltář. Nic jiného člověka jako první nemohlo v tu chvíli napadnout. Ten pán, jistě že bezděky, „obšlehnul“ oltář v kostele a pořídil si cosi podobného i doma. Pro vlastní potřebu. Při troše fantazie jsem si ho uměl představit i v jakémsi rudém taláru s konvičkou  na svěcenou vodu, jak jí komíhá a uctivě se před božstvem uklání.

            I některé projevy současných politiků, nejen u nás, a reakce rozvášněných davů pod tribunou nejednou připomínají náboženské „orgie“. Milí bratři křesťané, to není prosím útok na vás. Jen mi pohled na televizní záběry občas připomene některé akce z počátků devadesátých let, těsně po revoluci. Kdy se pod širým nebem, nebo pod plachtou cirkusového šapitó pořádaly „uzdravovací akce“ se zvedáním rukou nad hlavou, halasným „halelujováním“ a občasným omdléváním, nebo upadáním do zbožného transu. Stačí se pozorně dívat a srovnávat.

            I další podobnost není jen náhodná. Když se chce politik dostat k moci, slibuje a svou osobu vyzvedává do závratných výšin. Až si člověk začne myslet, že pokud zrovna jeho nezvolí, nastane zánik civilizace. A on se ohání nejen svými skutečnými, ale i fiktivními schopnostmi. A také mnohý z nich něčím jako prozřetelností, která ho pověřila stát se spasitelem lidstva, a proto ho MUSÍME volit a respektovat a dát mu důvěru a možnost nám ukázat, jaký že je to borec. Nabídne vám lepší zítřky, mír na celém světě, možnost dosáhnout jednotlivcům i celému národu velikosti, dosahující vesmíru. Sednete-li mu na lep, ukáže. Jak s davy zamést, zotročit je, ovládnout. Máme opět z nedávné ještě doby čerstvou zkušenost.

            Paralela s náboženstvím? Četl jsem jednou jakýsi sborový plátek církve, která mílovými kroky spěchala do náruče sekty. Její novopečený pastor se oháněl pojmy, jako vyvolenost Bohem, autorita – opět daná Bohem – proto ho měli lidé na slovo poslouchat. S pokorou a poslušností, vyplývající ze „správné víry“. Tehdy se totiž jeden ne dost poslušný člen církve ozval a chtěl vědět, kam se ztrácí většina peněz ze sbírek. Že je to nepřehledné a bez kontroly. A na to konto přišla tahle dost hysterická reakce. I onomu společenství byly slibovány „lepší zítřky“. Ale jen těm, kdo budou bezmezně poslušní a slepě věřit. No, hádejte, komu? Že Pán Bůh byl (alespoň doufám že jen) až na druhém místě, snad ani zdůrazňovat nemusím. První místo zaujímal, byť skrytě, někdo docela jiný.

            Kdyby oni věřící milovali Pána Boha jako Daniel, tedy „celým srdcem, celou svou myslí i snažením“, nikdy by jejich povedený představitel nemohl dostat tolik moci a nikdy by s nimi nemohl tolik později orat a zneužívat je. Oni dali ale víc na něj, na obavy, co by jim mohl udělat, kdyby...  a tedy nakonec ztratili vnitřní svobodu a stali se otroky několika jedinců.