Starý zákon

MOŽNÁ MÝTUS, NAMÍTNETE, ALE MÁ NÁM CO ŘÍCI.

 Adam a Eva

„Hele, Evo, vám prej Hospodin zakázal jíst v zahradě ze stromů ovoce, jo?“, ptal se poťouchle had-pokušitel Adamovy ženy. „Ne, tak tomu není. My máme zapovězené jíst pouze ze stromu, který stojí uprostřed zahrady. Ze všech ostatních smíme ochutnávat do sytosti.“, odvětila Eva. „Bůh nám řekl, abychom se ho ani nedotýkali, ani z něho nejedli, jinak bychom zemřeli.“

„Evo, ty seš ale blbá! Ty tomu věříš? Když ochutnáš, nic se ti nestane, uvidíš. To se jen Pán Bůh sichruje, aby neměl konkurenty. V den, kdy ochutnáte ono ovoce, se vám totiž otevřou oči a vy, jako On, budete znát dobré i zlé. Budete jako bohové. Dostanete se na jeho úroveň. Tak to je!“

            Eva poznala, že strom a jeho ovoce je dobré k jídlu, lákavé pro oči a slibující vševědoucnost. Tak natáhla ruku, utrhla si a jedla. No, a aby v průšvihu nezůstala sama, nabídla i svému muži. „Adame, miláčku, já tě tak miluji! Na, kousni si také, je to moc dobré.“ A Adam, jako řádný a milující muž, zaslepená hormony, si ukousnul z bájného jablka pořádný hryzanec také“.

Hryz!

Jen polkli, otevřely se jim oči. A oni poznali, že jsou nazí a že jim vadí, takto jeden před druhým chodit. Ruce letěly do klína a už se schovávají jeden před druhým za keře. Až to praktická Eva vyřešila. Natrhala pár fíkových listů, svázala je pevnými stébly travin a vyrobila pro každého něco jako suknici. „No, a je to. Teď jsme jako lidi“.

            Bůh za nějakou dobu chodí po rajské zahradě, těší se z její krásy a dokonalosti. Jen se mu něco pořád nezdá. „No jo! Kde ti dva jenom jsou? Nevidím je nikde. Adamé!! Evó!!“

„Tady.“, špitli ti dva. Jednak proto, že se styděli za svou nahotu, jednak neměli čisté svědomí. Ostatně, vzpomeňte si na roky dětství. Když jste něco provedli. Schovali jste se pod stůl a byli tiše, jako pěna. A nechali se maminkou také často hledat.

„Co tam děláte? Vylezte ven!“, řekl Hospodin.

„Když my se stydíme.“

„Proč?“

„No, víš, že jsme nahatý.“

„Adame!?“

„Ano, prosím?“

„Že jste neposlechli a jedli ze stromu, který jsem vám zapověděl?“

„Hospodine, já bych si něco takového sám nedovolil. Ale žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta si utrhla a dala mi kousnout.“

„Evo! Proč jsi neuposlechla...?“

„Víš, Pane Bože, za to může had. On mi řekl, abych si klidně vzala a jedla...“

            No a tím si prarodiče rodu lidského zadělali na nekonečné maléry. „I řekl Hospodin Bůh: „Nyní je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl nakonec živ na věky“. Tak to, tedy, holenkové Prr!! Jakou záruku mi dáváte svou neposlušností, že se tak už zítra nestane? Být nesmrtelní a přitom páchat škodu...aj jaj jaj, to by bylo zlé. Moc zlé.

            Oba proto vybavil nezbytnými vědomostmi a dovednostmi a alou!, koukejte se starat o sebe sami! Pěkně makejte, ať nemáte čas myslet na lotroviny. Žádná rekreace v ráji už nebude. To tak! Když člověk nemá pořádné zaměstnání, jen myslí na samé lumpárny.

A pak těm dvěma řekl: „Adame, protože jsi uposlechl svou ženu, ačkoliv jsem ti to zapověděl, po celý další život se budeš pracně starat o živobytí a v potu tváře z ní budeš dobývat svůj chléb vezdejší. A jelikož jsi stvořený z prachu země, budeš dřít tak dlouho, dokud se zase v prach neobrátíš.“

„Hele, Evinko, moc se tam v koutě necul, však na tebe také dojde! Ani tebe nezbavím starostí, co dát denně rodině na stůl. A navíc budeš rodit svoje potomky v bolestech. Jo, a abych nezapomněl. Budeš toužit po svém muži, po jeho těle, ale túdle! Budeš závislá na jeho rozhodnutí, až on bude chtít.“

Pak se obrátil na shromážděné anděly a řekl:

„Vyžeňte je pryč! Tady už pobývat nemohou. Od této chvíle mezi nimi a rájem bude propast.“        Tak takhle, volně převyprávěno, Bible popisuje příhodu s prvními lidmi. A zároveň jí klasifikuje jako vzpouru proti Hospodinovi. Jako neposlušnost, vzepření se božské autoritě.

Jako svévoli, pasovat se na jeho úroveň.

Nevím, jestli se zrovna takto ona příhoda stala. Skalňáci se s vámi budou do krve hádat, že ano. Že Bible má absolutní pravdu a že vše, co v ní je napsané pravda je. Zcela s tímto názorem souhlasím. Jenomže pravda se dá vyjádřit mnoha způsoby. Proto bych se přikláněl k názoru, že onen příběh o selhání našich prarodičů je básnickou metaforou.

            Za hada – Ďábla si dosaďte naše vlastní Já, naší pýchu a nadutost. „Nesvádí“ nás naše ego denně jako onen had ty dva v ráji? Neříká nám: „Vykašli se na nějaká pravidla, na respektování obecně platných zvyklostí a na slušnost, dej přednost momentálnímu vlastnímu prospěchu? Tvůj pocit převahy a povýšenosti ti umožní poznat, jaké to je být bohem. Bohové přece také mají navrch.“ A ty podlehneš. Ač dobře víš, že si sám sobě časem uškodíš, nebo (hlavně) na tvé rozhodnutí doplatí druzí. Jde o rozhodnutí drobná, ale i o rozhodnutí s dalekosáhlými následky.

            Stačí připomenout standardní situaci. Někdo něco řekne, co ti „nejde pod fousy“ a ty se napaprčíč. Proč? Jen proto, že se tvoje Já cítí dotčené. A samozřejmě to dáš patřičně okolí najevo. Ačkoliv moc dobře víš, že tvá odezva vyvolá sérii negativních reakcí a na několik dnů, týdnů pošramotí vzájemné vztahy. Tvé já mělo opět navrch a ty ses ve svém projevu (hněvu, vzdoru, uraženosti) cítil „jako bohové“. Tedy dal jsi najevo jakýmsi způsobem okolí svou nadřazenost. TO SI NIKDO NEDOVOLUJTE, SE MNOU TAKHLE JEDNAT. PROTOŽE JÁ... Podle onoho biblického příběhu jsi pozřením ovoce ze stromu poznání získal nejen pocit nadřazenosti a velikosti, ale máš i být soudný a předvídat dosah svého jednání. V tom spočívá ona „božskost“.

            Had nabízel své „zboží“ mimo jiné i slovy: „Když ochutnáte, budete jako bohové!“ Dozvíte se nevídané věci, poznáte překvapující souvislosti, poznáte věci o jakých se vám doposud ani nesnilo. Kdo by odolal, že? Mne nevyjímaje. Jsem zvídavý člověk. Jenom že to je jen jedna strana mince. O té druhé už „had“ taktně pomlčel. Že s poznáním, třeba jen souvislostí, že moje hulvátství se časem obrátí proti mně samému, je spojena i zodpovědnost, slušnost, uvážlivost a prozíravost. Že poznání přináší vedle pocitu jisté moci nad druhými i závazky.

            Jak často (nebo skoro vždy) se nový objev, nové poznání ve vědě, v medicíně aplikuje v prvé řadě na zničení protivníka, k vlastnímu obohacení, prosazení vlastních, nebo úzce skupinových zájmů, zmocní se ho armáda.

            Z tohoto úhlu pohledu už vypravování o pochybení našich prarodičů není pouhou bájí, ale velmi aktuálním vypravováním, dotýkajícím se každého z nás.

            V příběhu i v jeho praktickém prožívání nejde o samo vědění, nebo míru poznání. Ale o náš postoj. O velikost naší pokory nebo pýchy. Devatenácté a dvacáté století toho bylo dobrou ukázkou. Byla to století úžasných technických objevů ve všech možných oblastech lidského poznání. Lidstvo se nechalo okouzlit možnostmi, které mu technika a objevy nabízely a postavilo sebe sama na nejvyšší příčku. „My jsme ti nejlepší, jedineční. Nad nás fakt nikdo nemá. Jsme podobní bohům“.

            Podobně lichotil v našem příběhu had Adamovi a Evě. A oni mu na to ochotně naletěli. „Bohové“ byli sice skvělí, ale bohužel nezvládli to nejpodstatnější. Sebe sama. Neuměli se snášet navzájem, spolu vycházet a žít, tolerovat se, být k sobě ohleduplní a shovívaví. A po dvakrát je to stálo miliony lidských životů, jednou dokonce stáli na pokraji vlastního zničení.

            Ono to naše bytí má dvě dimenze. A ani jednu nelze na úkor té druhé opomíjet a zanedbávat. Jinak se to obrátí proti nám.

            Ještě se vrátím znovu k příběhu o stvoření člověka. O kapitolu vpřed, kterou jsem vám necitoval. Tam se píše o stvoření ženy Evy z Adamova žebra. I tato epizoda z Bible se stávala v minulých létech dobrou municí stranických ideologů. Někdy mi ti lidé přišli velmi směšní. Protože účelově zavírali očí a mleli a mleli... Opět to je příměr, podobenství, obraz. Který má vysvětlit nikoliv vznik druhého pohlaví, že můj protějšek po narození nenosí modré bačkůrky, ale růžové. Nýbrž že je odlišný mentalitou, projevy emocí. Že je prostě trochu ode mne – muže – jiný. Když Bůh ženu stvořil, Adam se svůj protějšek pokoušel pojmenovat názvem „muženou“. Je to pokus o vyjádření sounáležitosti mezi těmi dvěma. I to, že Bible popisuje Evu jako součást Adamova těla. Píše se:

„I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh stvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu.“ A nyní čtěte pozorně, co na to náš Adámek. Když totiž Evu spatřil, zvolal:

„Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla!

Ať se tedy nazývá Muženou, když je vzata z muže.“

Jinými slovy:

„Jé, to jsem já!“

            No, pak si samozřejmě musel všimnout několika drobných tělesných detailů, které byly odlišné. Ale ono stvoření chodilo jako Adam, mluvilo jako Adam, podobně smýšlelo i jednalo. Bylo Adamovým druhým JÁ.

            Načež v závěru tohoto vyprávění se praví: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě (svému druhému já) a stanou se JEDNÍM TĚLEM.“ Jedním tělem nejen ve chvílích vzájemného splynutí při milostném aktu. Ale jedním tělem, jednou bytostí, jednou osobností v celém dalším společném životě. Budou jedno. Ve shodě, jednotě v názorech, postojích, přístupu k životu a jeho naplňování. Ještě malou poznámku: Asi budu něco podobného těžko naplňovat, budu-li měnit partnery jako špinavé ponožky. I tady jde o dlouhodobou stálost, o často bolestné sžívání a hledání společného jazyka. „Jedním tělem“ se ti dva nestávají ze dne na den. To snad pochopí i malé dítě, ne?

Tak je to myšleno.

            Pokud mé vypravování kontrolujete s Biblí v ruce, najděte si na jejím druhém konci epištolu sv. Pavla k Efezským. Tam se v páté kapitole dočtete o vzájemnosti a společném životě muže a ženy toto: „V poddanosti Kristu se PODŘIZUJTE JEDNI DRUHÝM. Ženy svým mužům jako pánu (rozuměj: nikoliv jako pánovi, majiteli. Ale Pánovi s velkým „P“, tedy božímu synu Ježíši. Onomu pojítku mezi manželi i křesťany.). A pak následuje provokativní věta o tom, že žena má být ve všem podřízena muži. „HA!“, teď jsme tě nachytali! Prosím, tady je to černé na bílém! Tmářství, zpátečnictví. Oficiálně potvrzená šikana ženy a potlačování její suverenity jako svobodné lidské individuality! A máme tě!“

            Vydržte v soudech. A čtěte dál: „Muži, milujte své ženy tak, jako miloval Kristus svou církev. Tedy své následovníky i všechny ostatní, za které se vydal a nechal ukřižovat. Píše se tu, že to udělal proto, aby byla posvěcená, očištěná, slavná, svatá a bezúhonná. Tak má muž milovat svou ženu. Prý jako své vlastní tělo. Nikdo (alespoň tedy normální, zdravý člověk) přece své tělo nenávidí, nýbrž mu dopřává to nejlepší, hýčká si ho a ochraňuje. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe.

            Ona podřízenost muži má vycházet z ženy jaksi přirozeně, jako ochota se podřídit (z lásky) autoritě, která z něho vyzařuje. Psychologové tvrdí, že snad každá žena ve skrytu duše touží po podřízenosti „Chlapovi“. A to i divošky, které na veřejnosti stále deklarují svou nezávislost. Takže, pánové, pokud se nám tohle v životě nedaří, je chyba někde na naší straně. V našem neumění.

            No, milé drahé polovičky. I pro vás tu je slovo. V závěru se píše, že muži mají BEZ VÝJIMKY milovat svou ženu jako sebe sama. Ale hned se dodává, že žena má svému muži projevovat úctu. Aby bylo opět jasné, to není úcta povinná, vynucená.

  Že si jí ten tvůj, blbec jeden, nezaslouží? No, možná že už tenhle tvůj postoj, který je ve tvé moci vědomě přehodnotit, je pravou příčinou, „že to nejde“. Protože ani nic přehodnocovat nechceš. Je přece pohodlné i příjemné mít navrch, že? Jenže tohle do skutečné lásky nepatří. Už nemiluješ svého muže Kristovou láskou. „Jako miloval i on nás...“ Ženy mají občas tendenci svého muže podrážet a kritizovat na veřejnosti. Shodit ho, zpochybnit jeho jednání, slova. Opět si tím zřejmě dokazují svou nadřazenost „nad tím blbcem“. Nechám tenhle problém otevřený. Přemýšlejte. Ale v mantinelech deklarované Boží lásky to určitě není.

            Na závěr vypravování o stvoření muže a ženy vám nabídnu podobenství o kytaře.