O svobodě (O pouštění splašeného draka)
Zase po delší době nastalo nádherné babí léto. Obloha byla jako vymetená, zářila čisťounkou blankytnou modří a do toho v pozadí svítily na obzoru žlutooranžové stromy, prokládané temnou zelení smrků v horách. Nádherný čas. Miluji tohle období. Po zežloutlých loukách a stráních se prohání svěží voňavý vítr, čechrá vlasy a z blízkého parku sebou nese vůni sesychajícího listí. Několik dní před tím jsem večer udělal velikého draka a nyní bereme děti a jdeme ho na blízkou louku pouštět. Všichni se těšíme.
Připevním dráčka na dlouhatánský motouz. Jen provléknu očkem zajišťovací kolíček, snaží se mi už z ruky vytrhnout. Škube sebou sem a tam a jak mu postupně provázek povoluji, táhne čím dál silněji a radost nad nabytou svobodou dává najevo divokým letem sem a tam.
Děti se jeho nedočkavosti smějí, křičí a utíkají před ním pryč pokaždé, když se po nich dráček rozežene a pohladí je svým dlouhým mašličkovým ocasem. Za okamžik sebou již hází sem a tam vysoko nad námi. Rozmotávám motouz až na samý konec a pak dřívko s provázkem předávám dětem. Drak táhne neuvěřitelnou silou, takže naše nejmladší nemá sílu ho udržet a při každém poryvu větru popoběhne po louce kupředu. Ale draka nepustí a snaží se ho zvládnout. Ten nahoře je jako utržený od řetězu. Škube sebou, hází, divoce cestuje po obloze sem a tam a stále zkouší, co všechno si může dovolit.
Pak se v jediném okamžiku všechno změnilo. Tah provázku povolil a vzápětí špagátek s mírným vlněním padá k zemi. A drak, jakoby nám zlomyslně dával najevo své vítězství, se posměšně houpe na obloze a rychle vzdaluje směrem na Radčice. Občas se ve vzduchu zatočí, propadne o něco níž, pak se znovu srovná, dokonce má snahu i o něco vzlétnout výš, ale hlavně se vzdálenost mezi ním a námi dramaticky zvětšuje. Ještě vidíme, jak se v dálce na okamžik zachytil o vysoký topol, několikrát se zprudka zatočil okolo pomyslné osy, znovu nabrat výšku, pak zbytek utrženého provázku opět povolil a drak letí divoce dál. Svůj splašený výlet za svobodou ukončil v korunách stromů lesíka nedaleko Dračí sluje, asi dva kilometry vzdušnou čarou od místa vypuštění. Po několika dnech jsem ho našel splihle viset ve větvích stromů. Promáčeného, potrhaného se zlomenými nosníky. Nebylo mu pomoci. Jen jeho mašličkový dlouhý ocas se pohupoval v závanu větru sem a tam, sem a tam…
Jedním z častých výroků dnešních lidí bývá věta: „Máme snad svobodu, ne? Můžu si tedy dělat, co chci.“ Několik lidí, kteří se tuto větu snaží důsledně ve svém životě naplňovat, mám možnost sledovat již delší dobu. Připomínají mi právě vzpomínaného papírového draka, utrženého od provázku. Jsou živelní, nezvladatelní, mají za to, že jim celý svět, celý vesmír patří. Jakékoliv káznění, připomínka, že se nelze takto ani ve svobodné zemi chovat v nich vyvolá silnou nevoli a zlobu. A následnou protireakci. Co ty mi máš co rozkazovat…
Jenomže i ta nejsvobodnější svoboda má svá pravidla a omezení. „Špagátek“, který nás drží v lajně, který vymezuje akční prostor našeho života. „Utrhnout se“ od něj znamená žít bez pravidel, respektu, dělat si doslovně co se mi zamane – a to je, jako u vzpomínaného draka – začátek konce. Sice máte úžasný pocit volnosti, ale v tom ohromném prostoru vám jaksi uniká, že namísto vzestupu prudce padáte dolů. Občas je život laskavý a zastaví vás v divokém letu prostřednictvím nějaké příhody nebo maléru. Jako draka strom, stojící mu v cestě. Tohle zastavení má varovat. Poskytnout čas se zamyslet, případně se sebou něco udělat. Většinou to ale takového člověka jen ještě víc popudí. A on s novou silou škube a snaží se osvobodit. Nechci působit jako moralista, ač to asi tak vyznívá. Proto zavčasu své vypravování ukončím. Je silně ovlivněné tím, co v současnosti prožívám a čeho jsem svědkem.
U nás, křesťanů, je oním „špagátkem“ osoba Ježíše Krista a jeho láska. Ta vymezuje akční prostor našeho života. Kam až mohu zajít a kde je dobré se držet zpátky. „Omezovat se“. „Špagátek“ má ale ještě jinou podivuhodnou vlastnost. Především mi dává pocit absolutní svobody. Protože mne k němu nepoutá žádný kolík, uzel. Žádné MUSÍŠ. Ale moje dobrovolná láska. Držím se já jeho. A On mi jen pomáhá udržet se, poskytuje mi sílu nepustit se. Protože sám bych to nikdy nezvládl. Ale to rozhodnutí, zda chci či nechci je na mně.
To druhé je jistota. I já během života „létám“ často sem a tam a jsou momenty, kdy najednou nevím: funguje to pouto – špagátek ještě? Nebo jsem se dostal svou svévolí do maléru? Pak stačí prostřednictvím modlitby za špagátek „zatahat“ a ujistit se, že tomu tak není. To mne jen Pán Bůh na chvíli nechal jít po mé vlastní cestě. On chce, abych si takové uvolnění špagátku sám uvědomoval a sám na něj zareagoval. Právě proto, že mi nechce násilně do mého života vstupovat.