Had na bidlu
Vůbec Mojžíšovi nezávidím. Ty co dostal na starost, se dají nazvat jako pěkná pakáž. Však se tu nejednou píše o lidu tvrdé hlavy a tuhé šíje. Věčně nespokojení, rebelanti a stěžovatelé, vzpurní, podrazáci. Být sám mezi nimi, to nebylo nic pěkného.
Jen se situace trochu uklidnila, už zase někde něco propuklo. Izraelci „dělali to, co je zlé před očima Hospodinovýma“. Až to jednoho dne přerostlo hranice únosnosti a Hospodin řekl: „A dost!“ A zamořil tábořiště písečnými zmijemi. Každou chvíli někdo na nějakou šlápl a v zápětí na to šel do kytek. Bylo okolo toho spousta nářku i proseb. „Mojžíši! Dělej s tím něco. Co otálíš? Pros toho svýho Boha a přimluv se za nás!“
Mojžíš byl lidumil, a ačkoliv od svých oveček dostával jednu kapku za druhou, nezanevřel na ně. „Hospodine, nebuď tak přísný...“
Já nevím, jestli bych uměl takhle bezelstně prosit. Ústy snad ano. Asi bych se snažil sám v sobě přesvědčit o opravdovosti svých úmyslů. Obávám se ale, že bych se nakonec přece jen přistihl při myšlence: Dobře vám tak, mizerové!
Hospodin na tak upřímná a bezelstná slova prosby nemohl neodpovědět. A tedy lidem nabídl řešení. Zároveň ale, protože vidí mnohem dál, přesahovalo řešení svým významem danou situaci.
V Novém zákoně se pak v evangeliu podle Jana píše: „A jako povýšil Mojžíš hada na poušti, tak povýšil Bůh svého syna. Aby každý, kdo v něho uvěří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Navrhl totiž Mojžíšovi něco, co symbolicky dávno dopředu říkalo, co Bůh pro lidi chystá.
„Mojžíši, nech vyrobit z mědi hada a pak ho uprostřed tábořiště pověste na vysokou hůl. Pokud někoho zase zmije kousne a on se na hada na holi s důvěrou podívá, že nezemře, uzdraví se. V opačném případě lituji. Má po žížalkách. Váš osud bude od této chvíle ve vašich rukách.“
Mojžíš nechal kalupem vyrobit z mědi hada, doprostřed tábora zapíchli nějaké bidlo od stanu a potvoru na ní pověsili. Kdo věřil, že prostřednictvím hada Hospodin pomůže, zachránil se. Kdo do této doby na Nejvyššího házel bobky, měl většinou smůlu. Nikdo nemohl nikoho obviňovat. Žádné „kdyby ňákej Bůh byl, tak by se to nemohlo stát...“ neexistovalo. Miláčkové, záchrana se vám tu nabízí čtyři a dvacet hodin denně čistého času. Ani minuta přestávky. Ber, nebo neber. To ostatně platí dodnes.
Místo hada nechal později Hospodin „povýšit“ svého syna Ježíše. Do dnes, byť již symbolicky, tam stále visí. Každý z nás, kdo je uštknutý hříchem (a jsme všichni), se může zachránit. Stačí onoho visícího vzít na vědomí a doufat v něho, že se skrze něj Hospodin smiluje.
Žádná výmluva, že by tu snad mohla existovat korupce, privilegované osoby, neexistuje. „Aby každý“, kdo uvěří...kdo se podívá a bude doufat. Obnáší to jen uznání, že holt to i já potřebuji. A uznání Boží svrchovanosti.
Nechceš? Jo, tak jsi rozhodl o svém osudu sám a dobrovolně. Nezahynou jen ti, kdo pohlédnou a uvěří že...