Starý Zákon - Daniel

Vypravování o statečném muži, který si stál vždy za svým.

Mé jméno je Daniel, což se vykládá jako Bůh je soudce. Pocházím z přední izraelské rodiny. Coby mladičkého jinocha mne spolu s ostatními soukmenovci odvedli kdysi Babylóňané do zajetí.

            Byly to těžké a smutné časy. Naši králové a s nimi drtivá většina lidu podlehla modlářství. Dala přednost bohům cizím, udělaným lidskýma rukama se zlata, stříbra a na našeho Nejvyššího, Hospodina, zapomněla. Jejich nevěrnost a modlářství dosáhlo takového stupně, že Hospodin sáhl ke tvrdé odplatě. Ačkoliv byli lidé mnohokrát skrze naše proroky varováni, nedbali toho. Naopak je za to pronásledovali, mučili, někdy je připravili i o život. Nedali si říci. Hospodin se tedy rozpálil spravedlivým hněvem a vydal nás všechny do rukou babylonského krále Nebúkadnesara.

            Přitáhl se svým vojskem k Jeruzalému, město oblehl a dobil. Našeho krále a spolu s ním mnoho předních dvořanů zajal a mnohé i s rodinami nechal hned na místě popravit. Krále donutil dívat se na toto hrozné divadlo a pak ho dal zakovat do železných pout a poslat do babylonského žaláře. Mezi tím nepřátelé vyplenili město i chrám. A odnesli, nebo zcela zničili vše cenné. Pak shromáždili všechny jen trochu schopné lidi, kteří něco uměli, nebo znamenali a též je odvlekli do své země, zvané Šineár. Ve zpustošené krajině zůstalo jen pár tisíc nejubožejších a nejnuznějších, kteří museli pro nové pány obdělávat pole.

            Po příchodu do nepřátelské země nás porůznu rozdělili. Buď podle původu, nebo podle schopností. Řemeslníky a umělce zvlášť, lidi šlechtického původu, nebo kněžského také zvlášť. Já a moji tři přátelé jsme byli na samotný králův příkaz spolu s mnoha dalšími svěřeni do péče královského velitele dvořanů Ašpenáziho, který dostal za úkol nás vychovat pro potřeby dvora.

            Výběr byl velmi přísný. Hodnotila se schopnost naučit se kaldejskému klínovému písmu, psát, číst a počítat, porozumět tamní kultuře a náboženství, umět se orientovat ve dvorních intrikách i se naučit babylonskéhu způsobu hospodaření. Mimo to byl podmínkou i příjemný vzhled a pevné zdraví.

            Panovník uvolnil část pokrmů ze své vlastní kuchyně, takže jsme měli v miskách a na talířích doslova královskou krmi. Jídlo bylo velmi chutně i vkusně připravené, ale nerespektovalo naše náboženské přesvědčení. Objevovala se tu jídla, která nám Hospodin zapověděl jíst, nebo kombinace jídel, která Mojžíšův zákon zakazoval.

            Obrátil jsem se proto na opatrovníka, zda se nemůžeme starat o potravu sami. Odmítl. Byl to ale velmi laskavý a vstřícný člověk. Později mi vysvětlil, že kdyby král při měsíční kontrole našich pokroků v učení zjistil, že snad tělesně strádáme, přišel by opatrovník o hlavu. Rozuměl jsem obavám onoho laskavého muže, a proto jsem na něho nechtěl zbytečně naléhat. Na druhou stranu se vše ve mně příčilo při představě, že bych měl hned na samém začátku podlehnout nátlaku cizího krále a bez boje se podvolit. Proto jsem opatrovníkovi navrhl kompromis. Deset dní se budeme stravovat po svém a pak nás porovná s ostatními. Shledá-li jakoukoliv změnu k horšímu, podvolíme se a dál již královskou stravu nebudeme odmítat. Vzácný a vznešený Ašpenazi souhlasil a my si mohli z královské kuchyně brát potraviny podle svého vlastního výběru a sami si pokrmy připravovat. Po domluvených deseti dnech náš zdravotní stav i svěží pokožka opatrovníka přesvědčily, že vlastní strava nám svědčí mnohem víc, než lahůdky, byť výborné, z kuchyně krále. A my tak na další roky získali v tomto naprostou svobodu rozhodování.

            Po třech letech výuky si nás panovník postupně povolal a osobně si u každého v dlouhém pohovoru prověřil jeho znalosti a dovednosti. Nechť je vyvýšen a veleben Panovník Hospodin, který je původcem všeho a který dává člověku i dar moudrosti a schopnost se učit. Já i moji tři přátelé, Chananjáš, Mišael a Azarjáš jsme obstáli ve zkoušce jako nejlepší z nejlepších a nejschopnějších. Od té chvíle jsme směli stát před králem, pozorovat dění u dvora i čas od času být panovníkovi k ruce jako poslíčkové, nebo drobní rádcové, či ne zcela důležití písaři. Pro zapisování důležitých dokumentů a zákonů měl totiž k dispozici král hlavního písaře. Velmi vzdělaného a moudrého muže, zběhlého nejen v běžných úřednických záležitostech, ale který se uměl orientovat i ve složitých a spletitých vztazích právních.