Padák
Nemám v úmyslu psát o padáku ve smyslu : Táhni ke všem čertům...Nýbrž o zařízení, které umožňuje člověku skákat z velikých výšek, aniž si nabije nos.
Je tomu pár dní, co jsem četl na internetu stesk kohosi, kdo se „zklamal“ ve víře. Asi v tom smyslu, že víra je, fakt, pěkná pakárna. Protože to „nefunguje“. O několik hodin později jsem na tom samém internetu narazil na stručné podobenství o padáku. Velmi se mi líbilo a já si ho navíc dal do souvislosti s předešlou reakcí na víru. Pokusím se tedy podstatu víry přiblížit pomocí podobenství o padáku.
Můj syn je, tak jako já, zvídavý. Takže se jednoho dne odhodlal, zašel na letiště a prodělal základní kurz parašutistů. Aby si mohl alespoň jednou v životě skočit z letadla. Po absolvování kurzu nasedl do letadla, nechal se vynést do veliké výšky a pak již jen skočit...
Umíte si tu situaci představit? Stojíte ve dveřním otvoru letounu, křečovitě svíráte jeho okraje a s děsem v očích se díváte do bezedné hloubky. Žaludek máte celý sevřený a až někde v krku, tak že by se dal i kousat. Mám, nemám? Co když se padák neotevře? Nebo se přetrhnou lanka? Stojí to za to riziko? Proč já jsem, blázen jeden, do letadla lezl? Takové a podobné myšlenky vás jistě napadnou. Ale též i zvědavost. Jaké to je, letět padákem?
Předpokládejme, že jste nakonec strach překovali a skočili. Hrůůůůůůůůůůůůzááááááá!!!!!! Najednou se nemáte za co chytit a jen padáte volným pádem. Vydáni napospas ...no, nevím čemu. Náhodě? Důvěře, že se padák otevře? Pak to práskne, trhne s vámi a vy cítíte tah všech těch provázků, co vás poutají k handru nad vámi. Pád se zastavil a vy klesáte dál již klidně dolů. V zápětí se uklidňujete a můžete si tu nádheru vychutnat.
Pokud vás skoky padákem okouzlí, časem se naučíte s padákem i létat. Stačí pak jen znát a umět využívat proudění vzduchu, aby se pád změnil i na vzestup a naučit se tahat za šňůrky. Nebo aby se proměnil na let. Víte přece, že existuje dokonce i disciplína, kdo se ve vzduchu udrží nejdéle, nebo kdo s padákem doletí nejdál. Tak i tak, vždy musíte podstoupit prvotní okamžik naprosté odevzdanosti „osudu“, kdy vyskočíte z letadla a pak s napětím čekáte, co se stane. Čekáte s vírou, důvěrou v systém špagátků, nadějí, že i tentokrát to vyjde. Bez jisté prodlevy to nejde. Padák potřebuje k otevření určitý čas i délku dráhy volného pádu.
Onen příklad s padákem mi přijde velmi vhodný jako podobenství o víře. Já nevěřím jen, že v tom ranci na zádech mám padák složený. Že tam je. Ale já mu DŮVĚŘUJI, že mne bezpečně donese až na zem. A používám ho. Přesto v jistém okamžiku prožívám nejistotu, pochybnosti. Co kdyby..?
Podobně se děje při rozhodování ve víře. Já se rozhodl a skočil do prázdna. V tom momentě mohu jen dětinsky doufat a věřit. Nic víc. „Ty seš ale vůl!!!“ Říká mi okolí a já zápasím třeba s podobnou myšlenkou také. Následuje chvíle, či delší doba nejistoty a pocitu volného pádu. Pak ale najednou začínám pociťovat „tah šňůrek“ boží lásky, které mne ujišťují, že se nemusím bát. Že se cosi děje. Volný pád se zpomaluje a já nakonec mohu vychutnávat tu nádheru, vznášet se, mohu vychutnat pocit jistoty a zázemí. Chtělo to jen důvěřovat, že po seskoku do nejistoty se „padák otevře“. Ti, co se naučili používat modlitbu a důvěru, „umí“ víc. Umí se prostřednictvím víry „vznášet“. Létat. To je, samozřejmě jen básnický obrat. Zpět do reality. Umí svůj život bez pochybností svěřit do Božích rukou. A spoléhat se na ně. A On nás nese, pomáhá překonat často zdánlivě nepřekonatelné. V tom je rozdíl mezi mnou a těmi, kdo říkají, že si stačí sami. Kdo Boha odmítají. Umíte si představit, že skočíte do tisícimetrové hloubky bez padáku? Jen s tvrzením, že „si přece stačíte sami“?