O veliké hostině
SLOVA O ZÁZRAKU VŽDY VYVOLÁVAJÍ EMOCE. „SEŠ MAGOR, NE!?“ ...CO KDYŽ SE ZÁZRAK MŮŽE PŘIHODIT ALE I JINAK?
S trochou škodolibosti si umím představit některé z vás při čtení tohoto příběhu. Už se těším, jak vyletíte.
„Ty vole, na tohle mám věřit? Seš magor, ne?“
Nedávno jsem podobnou reakci na článek o víře na internetu četl. Onen pisatel byl díky anonymitě značně hulvátský. Jelikož jsem za roky života prošel už ledasčím, neurazí mě taková slova. Naopak mám pro tyhle reakce, nejsou-li vyloženě jen plné vulgarismů, pochopení. Vždyť proto o své víře píšu i se snažím biblické příběhy pro vás převyprávět! Abyste „věděli a viděli“. Že vypravování v Bibli má mnohem hlubší obsah, než jenom to, co právě čtete. Takže se zkuste na chvíli ovládnout a dočíst až do konce. A výlev případných emocí si nechte napotom. Třeba mi pak dáte za pravdu, ale to je už na vás.
Mohu začít?
V okolí Genezaretského jezera (jinde se uvádí moře) je krajina pahorkatá a na mnoha místech pustá. (Nikdy jsem tam nebyl. Vím to jen z obrázků a fotografií.) Když tedy Ježíš chodil po okolí jezera a lidi učil „víře“, mohl si vybrat nějaké klidné návrší, tam lidi okolo sebe rozsadit a mluvit a mluvit...
A lidé poslouchali a poslouchali. Tak dlouho, až začalo k večeru zapadat slunce. Tehdy někoho z praktičtěji založených učedníků zatahal Mistra za šos a říká:
„Pane, měli bychom dát lidem přestávku. Celý den tu jsou bez jídla a pití.“
Načež asi hned druhý namítl.
„No jo, ale čím je tady v té pustině chceš nakrmit? Do vesnic v okolí je daleko.“
Jenže Ježíše tahle praktická a zásadní otázka stravování nijak nerozházela. Ptá se:
„Chlapi, kolik máte sebou jídla?“
Chvíli se přehrabují v mošničkách a dávají skromné zásoby na hromádku.
„Málo. Jenom tyhle dvě rybičky a pět chlebů.“
Nepředstavujte si ale žádné veliké a voňavé bochníky s propečenou kůrčičkou. Tehdy se pekly chleby jako placky. Podobné kebabu ze stánků od Turků.
Ani teď to Ježíše nevyvedlo z míry. Jak se píše, chleby s rybičkami požehnal a poslal své následovníky mezi lidi. Aby roznášeli a nabízeli. Každý z přítomných si uždibnul, kousek ulomil a poslal dál. A tak pořád dokola. Až se všichni nasytili. Je to jeden z Ježíšových mnohých zázraků.
V evangeliích se setkáte se dvěma variantami příběhu. Pokaždé se jedná o jiný počet chlebů i počet nasycených. Ale lidí prý bylo na tisíce. Evangelia byla sepsána až později. Do té doby se vše tradovalo ústně. Takže (si myslím), počet lidí je číslem spíš symbolickým. Tím ale vůbec nehodlám zpochybnit reálnost příběhu. Na druhou stranu se s nikým nehodlám hádat, je-li to tak možné, či nikoliv. Kdo by to rozsoudil?
Jenže biblické příběhy mají hlubší podtext. A dokonce se i zázraky dějí! O jednom jsem nedávno zrovna při nedělním kázání v osobním svědectví v rádiu slyšel. Byť se nedějí možná tak okatě a jednoznačně. No, také jsem jeden zažil v poslední době na vlastní kůži. Blízký člověk, kterému selhalo několik životních funkcí najednou, a byl prakticky mrtvý, po dvou týdnech žije a má se k světu. Ačkoliv lékaři ze začátku nedávali žádnou naději. Jen odkazovali na zázrak, který se i v medicíně občas stává…
Máme početnou rodinu. Ještě před svatbou jsme se netajili tím, kolik dětí chceme. Dopředu nám tedy bylo jasné, že se dobrovolně odsuzujeme do role nemajetných a potřebných. Že prožijeme roky nouze, nikdy se nedopracujeme auta ani příjemné dovolené u moře.
My ale s mou nastávající vložili s důvěrou celý náš život do Božích rukou. Nechali si ho „požehnat“. Všichni okolo nás to věděli. I o naší víře a naších postojích. Takže textem svatebního kázání se stal právě tenhle příběh a ujištění: nebojte se. Pán Bůh bude při vás vždy stát. Nikdy vás nenechá padnout. Důvěřujte mu. (Ježíš jednou na podobné nářky svých blízkých, kteří propadali starostem, jak dál v běžném životě, řekl: „Blázínkové, rozhlédněte se okolo sebe. Vidíte ty nádherné luční květiny? Nebeský Otec jim dal ošacení, které by jim mohl závidět i nejslavnější král Šalamoun v době své největší slávy! A to dal, prosím, tuhle nádheru polní trávě, který uschne a bude následně na ohni spálená. Oč víc miluje vás! Copak si myslíte, že by o vás měl menší starost, než o polní kytky? Jde jen o důvěru. Věřte mu a jeho slibům.“ A já dodávám, že Pán Bůh se nikomu nevnucuje. Jestli mu říkáš: „Já na tebe, Bože, zvysoka kašlu, já si svůj život zařídím po svém, bez tvé asistence“, proč najednou říkáš, že je Bůh nespravedlivý, nebo že není? Budeš se snad ty sám někomu vnucovat, když ti nepokrytě bude dávat najevo, že o tebe nestojí? Nebo tě bude dokonce hrubě urážet?)
Tak se stalo. Já, naprostý nemotora ve vyřizování jsem nemusel řešit otázku bydlení. Protože mi Pán Bůh „věnoval ženu i s domem“. Když jsme chtěli jet o prázdninách s dětmi jako rodina na dovolenou, vždy nám někoho postavil z obětavých lidí do cesty. A on nám nabídl k pobytu svůj dům, nebo chatu. (Jednou jsem se pokoušel o samostatnou akci u odborů. Víte, co mi řekli? Proč máte tolik dětí? Tolik místa na rekreaci vám nedáme. Jeďte si jedna část, příští rok druhá. Jenže, k čemu pak byla takzvaná rodinná rekreace?)
Děti sice nikdy neměly možnost chodit v luxusním oblečení, ale když bylo nutné, vždy jsme na ně oblečení dostali. Když jsme nevěděli jak dál s penězi a nemohli vyjít s výplatou, přišel někdo z přátel a sám od sebe řekl:
„Tady máte nějaké peníze. Určitě je užijete.“
V pravý čas. A nebyly to na tu dobu zase malé částky. A nebo jen jednou. A když bylo nejhůř, Pán Bůh mi doslova „dohodil“ nové, výnosnější zaměstnání.
V příběhu o chlebu a rybičkách se dál vypravuje, že když hostina na louce skončila, učedníci po lidech ještě posbírali mnoho košů drobtů. Čili v přeneseném slova smyslu:
Pokud se v plné důvěře spolehneš na Boží režii svého života, nejen že ten „nahoře“ tě nasytí a pokryje tvoje přirozené potřeby. Ale ještě z toho zbude i něco pro druhé. Snad jsme s manželkou toho příkladem. Navzdory starostem „co budeme jíst a co si oblečeme“ máme druhým stále co dávat. Byť to není zrovna v rovině materiální. Není i to veliký zázrak?
Aby, prosím nedošlo k omylu, který některé náboženské skupiny podporují. Totiž, že „když uvěříš, budeš žít v blahobytu, nedotkne se tě žádná nemoc a neštěstí a ty budeš stále šťastný“. A pokud se vám v životě tak neděje, nebo se necítíte zrovna nejlépe, je to vaše vina. A obviní vás ze „špatné víry a hříchu, který skrýváte.“ Jako důvodu vaší krize. A pokud se hned nenapravíte a nevzpamatujete, ocitnete se na okraji společenství jako póvl.
Možná onen vzpomínaný internetový hulvát na začátku mého vypravování pochází z podobné skupiny postižených. Zklamaný „vírou“ i lidmi a jejich sliby. Jednak tohle víra není, jednak nejsme mimozemšťané a žijeme reálný život v reálném prostředí. A tedy žádného lidského trápení nejsme ušetřeni. Ani pochybností. O snadném a bezproblémovém životě v hojnosti a bez starostí pak už nelze vůbec mluvit. To je tragický omyl! „Ve víře“ ale mohu dostat tolik síly, že to dovedu ustát. A ještě mi zbude energie na rozdávání pro druhé.
Po celý život jsem se modlíval: „Pane, dej mi to a to, udělej to a nebo to a podobně.“ Od jisté doby má každodenní moje ranní modlitba jiný obsah. „Bože, dej mi sílu dnešní den ustát. Dej mi moudrost i trpělivost. A ať jsem schopný vidět i vše hezké, co mne během dne potká. A hlavně: buď po celou dobu stále se mnou.“ Dost zásadně to pozměnilo můj život. Víra je vedle „věření“ totiž i důvěra. A já svůj každodenní život svěřuji a odevzdávám „vyšší instanci“ do režie. Takže jsem mnohem klidnější a vyrovnanější. Tím mám i víc času a prostoru vnímat i pozitivní věci, které bych jinak přehlédl. Z toho pak pramení vnitřní radost a úsměv na tváři. No a skutečná víra – důvěra přináší do srdce též jistou vyrovnanost, kterou Bible nazývá Božím pokojem, spojeným s pocitem veliké vděčnosti.